Recenze s žánrem Akční (strana 2 z 8)

Trvalo to dlouho, předlouho. Třiadvacet let od vydání Baldur's Gate 2 a tři roky od spuštění předběžného přístupu. Baldur's Gate je pro mnohé srdcovou záležitostí a obavy o kvality pokračování byly mnohé. Toho si byli vědomi i Wizard's of the Coast coby držitelé práv nejen na Baldur's Gate, ale na celý systém Dungeons&Dragons, což je také důvod, proč jsme na pokračování čekali tak dlouho. Jenže Larian Studios mají za sebou velice vydařené Divinity: Original Sin a když už nic jiného, bylo jasné, že se třetích Baldur's Gate zhostí s láskou a zápalem. Ani ty nejlepší úmysly ale nejsou automaticky zárukou úspěchu. Takže jak to nakonec dopadlo?

Herní studio Deck13 se do myslí hráčů nezapsalo jen zajímavými tituly jako The Surge nebo Lords od the Fallen, ale také svým záměrem, že nový titul musí vždy převyšovat ty předchozí. Ať už to byl pokus o "sci-fi revoluci" v Souls žánru, nebo jeho následné přesunutí do otevřeného světa, vždy byla radost očekávat, s čím přijdou tvůrci příště. Další takové čekání nyní skončilo, jelikož k nám přišel nový titul studia jménem Atlas Fallen. Slibuje rozsáhlejší herní svět, větší orientaci na příběh a revoluční soubojový systém. Přineslo studio Deck13 svého adepta na hru roku, nebo se spálilo snahou letět nad vyprahlou pouští příliš vysoko ke slunci?

Těžko uvěřit, že uteklo už sedm let od posledního číslovaného dílu série Street Fighter. Ještě dnes si pamatuju na všechny ty trable a patálie, které minulou pětku provázely. A že jich nebylo málo. Nicméně jádro pudla v podobě skvělého soubojového systému, který tvůrci (poprvé bez Jošinori Ona) vypilovali do nejmenšího detailu, naštěstí zůstal. I tak ale nevydařené vydání zůstalo v paměti fanoušků série až dodnes. Nový díl by rád svoji lehce pošramocenou reputaci napravil, a to i přesto, že se z jeho předchůdce stala stálice profi bojovkářského světa. Podaří se to ale i aktuálnímu dílu?

Není pro mě srdcovější záležitosti, než je cokoliv ze světa Středozemě. Miluju Pána prstenů, ať už v knižní, nebo filmové podobě. Bez přehání (jako opravdu!) jsem každý z filmů viděl stokrát, a kdybych se chtěl chlubit, moje niterná nerdovská část dokáže odrecitovat prakticky jakoukoliv scénu. Jakkoliv moje záliba v Tolkienově světě nekončí u jeho nejznámějšího díla, jako na ono nejznámější je na něj nejčastěji odkazováno i v dalších příbězích, které jsou postupně do zdejšího univerza zasazovány. V našem videoherním rybníčku se bude nově nejvíc skloňovat osud Gluma, hobita, jehož uchvátila moc prstenu natolik, až se kvůli němu dočista zbláznil. Tak snad vás na cestě novou hrou od Daedalicu nepotká něco podobného…

Nejsem v téhle pozici poprvé. Někdy to tak vyjde, že zatímco vy teprve instalujete nějaký titul ke zrecenzování, embargo už padá a jste tak konfrontováni s všeobecným přijetím hry ještě dříve, než ji vůbec zapnete. Věděl jsem, že Zelda je letošní hrou roku, aniž bych ji vůbec spustil. V takový moment máte dvě možnosti: a) zkusit se zavřít do vlastní bubliny a texty jiných autorů ignorovat, b) naopak si texty ostatních přečíst, a pak cizí názory konfrontovat s těmi vlastními. Nedokážu říct, jestli je jeden přístup lepší než ten druhý, nicméně já za sebe tentokrát volil cestu vstřebat co nejvíce informací, a pak se pustit do hry. A i když jsem po přečtení několika textů věděl, že mě čeká jeden z vrcholů herní produkce vůbec, vlastně jsem vůbec nechápal, v čem přesně tkví kouzlo nové Zeldy. A tak jsem dostal v království Hyrule nový úkol, jehož splnění si odbudu až s vlastní recenzí, v níž se vám to pokusím vysvětlit.

Upíři z vás rychle vysají všechnu krev. Redfall z vás rychle vysaje všechen zájem o další hraní

Během devíti let od oznámení to s Dead Island 2 často vypadalo nahnutě. Pokračování solidních zombie akcí ale nakonec skutečně vyšlo a překonává leckteré pesimistické očekávání.

Šíří se zvěsti, že Chuck Norris dohrál Crime Boss: Rockay City hned na první pokus, a to výhradně prostřednictvím své věrné čivavy, která všechny akční sekvence odskákala na taneční podložce. Pokud ovšem nejste texaským rangerem a nedokážete zabít 30 lidí granátem ještě před tím, než vůbec exploduje, dávejte si při hraní pozor. Překvapit vás totiž mohou nejen nekonečné zástupy nepřátel, ale i technické problémy a kopa nedotažených mechanismů. Vítejte v Rockay City – městě, které nikdy nespí, protože v něm neustále někdo po někom střílí.

Po dlouhém čekání se omlazení konečně dočkal i asi nejoblíbenější díl série Resident Evil. Jak se na remake čtyřky dívají oči neznalce původní hry?

Budu naprosto upřímný. Je pravdou, že se Ubisoftu poslední roky zrovna nedaří a jeho herní série prostě nedokáží navazovat na své předchozí úspěchy. Mnoho hráčů jim to přeje, já se mezi ně ale neřadím. Je mi ve výsledku líto, když se jakékoliv studio, které tvoří své „unikátní“ projekty, řítí do velkého průšvihu a hrozí mu velký krach. Jenže Ubisoft si prostě nedokáže pomoct a ani nové hry mu vůbec nevychází.

Dlouhých deset let. Tolik času uběhlo od vydání Company of Heroes 2 – a i když jsme se napříč lety dočkali několika rozšíření, upřímně jsem na sérii pomalu zapomněl. Respektive, nečekal bych, že se Sega rozhodne po tolika letech navázat pokračováním. Jak ale poslední sezóny ukázaly, návraty starých značek bývají poměrně úspěšné, a tak se po čase setkáváme s Company of Heroes 3.

Když v polovině roku 2017 vylezl na světlo světa první trailer na svérázný Atomic Heart, člověk tak nějak netušil, zdali sní či bdí. První projekt nového studia? To víte že jo. Ta hra prostě vypadala příliš dobře na to, aby byla opravdová. Necelých šest let poté tady sedím, pozoruji poslední trailer před vydáním, a… A pořád mám v hlavě ten stejný guláš. Vždyť tohle je přinejlepším technologické demo, určitě ne hra! No a v tomto přesvědčení jsem žil až do chvíle, kdy jsem obdržel aktivační klíč. Dnes ovšem mohu po dvaceti hodinách hraní směle potvrdit, že Atomic Heart je nejen reálný, on je taky naprosto…

Když jsem viděl Forspoken vůbec poprvé, hra mě na první pohled uhranula. Otevřený svět není samozřejmě ničím novým, avšak ona volnost, se kterou se Frey po světě pohybovala, mě dostala. Akční, dynamický souboj doplňoval opravdu efektní parkour a zdolávání vzdáleností byla otázka několika magických skoků. Navíc ukázka přímo řvala zaměřením na západní hráče, i když jsem věděl, že na hře pracuje Square Enix.

Je vždycky těžké zapínat hru, v níž jste strávili přes sto hodin a plně ji vyzobali, v krátkém sledu znovu. Za poslední roky nebude moc titulů, v nichž jsem strávil více času, než v Monster Hunter Rise. Svého času Switch exkluzivita byla v mých očích jednou z nejlepších her na této hybridní konzoli vůbec. Po dvou letech se nyní dostáváme do fáze, kdy můžeme tuhle kapitolu uzavřít, protože se Rise dostává po PC i na konzole.

Tvůrci slavného XCOMu nechali konečně mimozemšťany mimozemšťany a rozhodli se své umění přetavit do výpravného dobrodružství s hrdiny komiksového vydavatelství Marvel. Zdali se jim tento přechod povedl a dostáli všech svých slibů, to se budete moci dozvědět v následujících odstavcích, které by vám zároveň měly napovědět, jestli se o tuto hru blíže zajímat, či nikoli.

Ještě než se zkraje příštího roku dočkáme remaku survival hororu Dead Space, přichází na trh prvotina týmu vedeného jeho původním autorem. Dokáže nápadně podobný titul s názvem The Callisto Protocol překročit stín své duchovní předlohy?

Cítím určitou povinnost na začátku každé recenze libovolné hry se Sonicem v hlavní roli zrekapitulovat, jak to s modrým ježkem vlastně historicky bylo. Sega se ale zásadně zasadila o to, že jste podobná resumé četli v posledních letech několikrát, a tak je retrospektivní okénko poněkud zbytečné. Naopak se možná sluší připomenout, že to není minulost, díky které Sonica vytahujeme na světlo světa tak často, ale současnost, kterou bych antidatoval někam k roku 2020, kdy vyšel film s Jimem Carreym v hlavní roli. Možná i díky němu nedávno vyšla v lecčem revoluční hra, o které se v posledních dnech tak často mluví.

Nestává se asi moc často, aby v dnešní době někdo popsal hru slovy, že jako by patřila do generace Xboxu 360 a myslel to pozitivně. Co si budeme povídat, retro titulů všech možných stupňů kvality je na trhu spousta, v naprosté většině si ale pod tímto označením hráči i vývojáři představí hry mnohem starší. Stačí se podívat do obchodů. Přesto se musím přiznat, že pustit se do střílečky z pohledu třetí osoby s lineárně vystavěným světem rozděleným do oddělených úrovní pro mě bylo větším výletem do minulosti, než jsem původně očekával.

Rok se s rokem sešel a je nejvyšší čas se vrhnout na nová bojiště. Letošní Call of Duty od Infinity Ward toho neslibuje málo a laťku má od minula nastavenou taky setsakramentsky vysoko. Dodnes totiž miliony hráčů brázdí Calderou ve Warzone, která na základech staršího bratříčka dnes recenzované hry dokázala postavit jednoho z nejsilnějších hráčů na battle-royale scéně. Podaří se tvůrcům i tentokrát překročit svůj multiplayerový stín?

Batman je mrtev, nechť žijí jeho sidekickové. Alespoň to platí v RPG akci Gotham Knights, která se stejně jako hrdinové snaží vystoupit z odkazu netopýřího muže a razit si svou vlastní cestu. Daří se jí to?

Začínat třístou padesátou pátou recenzi akční adventury je skoro za trest. Všechny jako by byly stejné, jen vyprávějí trochu jiný příběh. Když jsem před lety začínal recenzi prvního A Plague Tale – odhadem tak dvoustou dvacátou devátou tohoto žánru – možná úvod taky nebyl úplně jednoduchou záležitostí, ale tehdy jsem měl pocit, jako kdyby mi hra zavdávala tucet možností jak začít, tím, jak je jiná. Takhle nadšený ale tentokrát nejsem, a jen těžko hledám slova k tomu, abych svůj postoj dokázal jednoduše, přitom všeříkajícně objasnit.

Překvapivý hit Mario + Rabbids Kingdom Battle z roku 2017 konečně dostává nástupce. Sparks of Hope sice můžou působit jen jako další kapitola, v útrobách ale skrývají daleko více zajímavých novinek.

Prvoválečné „simulátory“, nebo spíše střílečky zasazené do doby první světové války, to nemají úplně lehké. Zatímco Battlefield 1 pojal hratelnost dost akčně, vážnější tituly většinou nemají kdovíjakou kvalitu a stejně jako se rychle objevují, tak rychle končí.

Abyste se stali svatým, musíte být po celý život věrným služebníkem církve. To s sebou ovšem nese jistá rizika – svatý Vavřinec údajně skončil ugrilován, svatého Edmunda svázali ke stromu, prošpikovali šípy a pak pro jistotu ještě zbavili hlavy, no a svatý Cyriak pro změnu přišel o všechny končetiny. A hlavu mu pak samozřejmě sťali taky, protože tradice se mají udržovat.