Recenze - Redfall je bohužel tuctová a nedotažená střílečka

Pravidelnější posluchači hPodu už tuší, že jsem od začátku k Redfallu choval velkou nedůvěru. Nedokázaly mě přesvědčit trailery, vlastně mě ani moc nenadchla samotná premisa hry a byl jsem rád, že se do recenzování pustí David. Jenže člověk míní a časové možnosti se dost divoce mění, takže nakonec recenzentská povinnost padla do klína mně. K novince od zkušeného studia Arkane, které má za sebou několik v zásadě geniálních a kultovních her (naposledy na opačné straně barikády, pod křídly PlayStationu, Deathloop, který patří ke dvěma plnohodnotným hrám za poslední léta na Hrej ohodnoceným absolutní desítkou) jsem přistupoval s naprosto otevřenou myslí. 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

• Doporučená cena: 2099 korun
• Základní herní doba: Zhruba 10-15 hodin
• Obtížnost: Čtyři nastavení, velmi nevyvážená, někdy úplně primitivní, jindy velmi frustrující
• Faktor znovuhratelnosti: Nulový
• Česká lokalizace: Ne, pro klasické hraní stačí základní znalost angličtiny (nebo jiného podporovaného jazyka)

Možná o to více mě nepříjemně překvapilo, co jsme vlastně především na konzolích Xbox Series dostali.

TENHLE KŮL NENÍ COOL

Faktem je, že žánr upírského hororu není ve světě her vytěžován tak intenzivně, jako jiné jemu podobné. Spousta hráčů nedá dopustit na sérii Vampire: The Masquerade, vzpomenout můžeme i na solidního Vampyra nebo na tradičně zabugované upírování v The Elder Scrolls, jinak ale zubatí krvesajové zůstávají hlavně doménou filmové a knižní tvorby. Redfall měl tedy v rukávu hned na úvod eso v podobě poměrně neotřelého zasazení, které se vlastně celkem aktivně snaží zahrát. S jedním z vybraných svérázných hrdinů se vrháte do ulic eponymního novoanglického městečka v Massachusetts. To možná dříve bývalo přístavním rájem pro poklidně žijící americkou střední třídu, nyní ho ale úplně zlikvidovala invaze velmi hladových upírů a šíleného mixu naštvaných okultních frakcí, které si navzájem jdou po krku.

Arkane se tradičně snaží hodně sázet na příběh, zápletka jako taková je ale podobně jako zbytek hry hodně rozporuplná. Na jednu stranu je pozadí příběhu a města celkem poutavé, temné a zajímavě moderně si pohrává s klasickými upírskými motivy. Na druhou stranu je ale jeho vyprávění velmi toporné, kvůli úplné absenci cutscén (příběh je vyprávěn skrze jednoduché kresby a dabing na pozadí) působí dost levně, zkratkovitě, moc se nesnaží do osudů obyvatel Redfallu zakotvit hlavního hrdinu a bez čtení velkého množství všude možně rozsypaných poznámek, vzkazů a zpráv máte pocit, že jen hodně zvolna kloužete po povrchu.

Větší zainteresovanost do příběhového pozadí navíc subjektivně úplně zabíjí naprostá odpojenost od hratelnosti a hratelnostního designu. Studio Arkane jsem měl zafixované jako velmi schopné a kreativní vývojáře s ohromným citem pro level design ve spojení s maximální svobodou inovativního přístupu k hratelnosti, zajímavým schopnostem postavy a s tím spojeným vyprávěním příběhu. Jenže v Redfallu bohužel více či méně nefunguje ani jeden z výše zmíněných stavebních kamenů zážitku.

Je až fascinující, jak tuctová a nezajímavá je hratelnost jako celek

Je až fascinující, jak tuctová a nezajímavá je hratelnost jako celek. Redfall vás vypustí do dvou větších otevřených lokací, ve kterých plníte jednotlivé mise, prozkoumáváte zákoutí a posouváte se k rozřešení záhady. V praxi jde ale o velmi tupou střílečkou obalenou spoustou lootování s možností kooperace. Ano, hlavní hrdinové sice mají své unikátní schopnosti. Ve všech případech jsou ale dostupné jen tři a jejich využití většinou nemůže být nějak třeskutě kreativní. Zabíjení tedy prakticky postrádá variabilitu. Problémem je také naprosto imbecilně tupá AI. Proti klasickým ozbrojeným smrtelníkům je nejlepší taktikou prostě se schovat za roh a počkat, až vám poslušně naklusají přímo před hlaveň. Obecně pak jedinou funkční taktikou nepřátel, kdy vám dokáží alespoň trochu zatopit, je obyčejná drtivá přesila.

Trochu jiná záležitost je to v boji se zajímavějšími nepřáteli v podobě upírů. Ty je potřeba nejdříve oslabit (kromě klasické střelby třeba ultrafialovou září) a následně probodnout kůlem, případně zapálit. V tomto případě ale zase prakticky chybějící umělou inteligenci supluje ohromná rychlost, které se velmi špatně brání kvůli podivně topornému a nepřesnému ovládání na gamepadu. Náročnější souboje tak spočívají v tom, že na vás hra vyšle ohromné množství, nejlépe kombinaci různých variant upírů, kteří dokáží hrdinu dost neférovým způsobem ohromnou rychlostí upižlat. Vám nezbývá než utéct, odstřelovat z dálky, případně nagrindovat lepší zbraně na vyšší úrovni. Soubojům tak typicky absolutně chybí jakékoliv vyvážení, zajímavější práce s designem nepřátel a často jsou dutě jednoduché, nebo zbytečně frustrující. Jen těžko lze věřit tomu, že za tímhle stojí stejná firma, jako za fantastickým bojovým tancem v Dishonored…