Recenze A Plague Tale: Requiem, pokračování, které zůstalo věrné svému předchůdci
Seznam kapitol
Začínat třístou padesátou pátou recenzi akční adventury je skoro za trest. Všechny jako by byly stejné, jen vyprávějí trochu jiný příběh. Když jsem před lety začínal recenzi prvního A Plague Tale – odhadem tak dvoustou dvacátou devátou tohoto žánru – možná úvod taky nebyl úplně jednoduchou záležitostí, ale tehdy jsem měl pocit, jako kdyby mi hra zavdávala tucet možností jak začít, tím, jak je jiná. Takhle nadšený ale tentokrát nejsem, a jen těžko hledám slova k tomu, abych svůj postoj dokázal jednoduše, přitom všeříkajícně objasnit.
Vyjmenovat veškeré dobré vlastnosti A Plague Tale: Innocence, tedy více než tři roky staré hry, je přitom pořád stejně snadné. Francouzští vývojáři ze studia Asobo nevymysleli nové kolo, jen ho sestavili tak mistrně, že při jízdě nic zásadního nedrhlo. Vykoukli ven z oken kanceláří, řekli si, že krajina kolem poslouží jako perfektní kulisa jejich nově budované středověké hry, morem prolezlou dobu okořenili miliardou krvežíznivých krys, a do toho všeho postavili nevinnou sourozeneckou dvojici Amicie a Huga, kteří neměli sebemenší ponětí, jak z toho všeho marastu ven. Navíc, i přes podporu vydavatelství Focus Home, věděli, kdy přestat, a tak se Plague Tale neutápěl ve zbytečně roztahaných scénách, příjemně plynul, a za nějakých deset hodin jste došli na konec. Chápu, že tohle není ctnost, která by se v herním průmyslu bůhvíjak cenila, ale dobře odhadnout vlastní ambice je vlastnost k nezaplacení. Během oněch deseti hodin navíc autoři prokázali nebývalý cit pro detail, a tak nejenže středověká Francie vypadala skvěle. Vypadala totiž současně i dostatečně drsně a reálně.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
- Doporučená cena: 50 eur (1599 korun)
- Česká lokalizace: Ano, a poměrně zdařilá.
- Obtížnost: Vysoká, byť záleží na zvoleném nastavení. Doporučuji zvolit vyšší, a pokud se zaseknete v nějakém bodě na tuhých protivnících, lze aktivovat nesmrtelný režim, který platí proti lidským protivníkům. Krysy, jakožto druhá nejčastější příčina smrti, jsou spíše puzzlem, a tak se na ně tato pomoc nevztahuje.
- Základní herní doba: 20 hodin
- Faktor znovuhratelnosti: Nulový
- S kým tráví Amicia nejvíce času? Možná by z recenze mohlo vyznít, že je to Hugo, ale poměrně dost se naběháte i s Lucasem. Příběhem vás částečně doprovází i matka Beatrice, nebo další více či méně významné osoby. Málokdy je tak Amicie vyloženě sama.
- Který ze sourozenců je nejotravnější? Amicia samotná, a velkou pochvalu naopak zaslouží všichni ostatní. Jak Lucas, tak především Hugo jsou mnohem mladší, a ačkoliv bývají ti mladší zpravidla otravnější, své role zvládli oba dva mistrovsky. Ani Amicia si nevede špatně, jen vám občas poleze krkem.
Tohle všechno jsou atributy, kterými vývojáři více či méně disponují pořád. Jenom hádám, ale novinka v podobě Requiem vypadá až moc „stejně“ na to, aby tým prošel nějakou zásadní změnou, a rukopis původních autorů je ve hře na první pohled patrný. Jsou to právě specificky ony drsné scény, které v mých očích nejvíce odlišují Plague Tale od ostatních her. V málokteré hře jsem viděl tolik mrtvol, rozkládajících se mršin a obecně hnusu, který nepůsobí lacině a bezmyšlenkovitě, ale naopak jako „decentní“ dokreslení tehdejšího života. Už když jsem hrál demo na Gamescomu, právě jeho úvod, v němž se Amicia s kamarádem Lucasem brodí v zadních uličkách řeznické čtvrti, která sloužila jako kafilérka, na mě udělal největší dojem. A takových momentů je ve hře několik.
Abychom ale zatím nezabíhali do zbytečných detailů, A Plague Tale: Requiem si zachovalo svou specifickou tvář a pokud jste hráli díl první, pokračování, které navazuje na události z Innocence, vás tudíž nijak nepřekvapí. Přesto je tentokrát leccos jinak.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
