Recenze Isonzo, dobrého prvoválečného simulátoru, ale průměrné střílečky
Seznam kapitol
Prvoválečné „simulátory“, nebo spíše střílečky zasazené do doby první světové války, to nemají úplně lehké. Zatímco Battlefield 1 pojal hratelnost dost akčně, vážnější tituly většinou nemají kdovíjakou kvalitu a stejně jako se rychle objevují, tak rychle končí.
Jednou z výjimek je titul Verdun od studia Blackmill Games a vydavatele M2H. Ti se společně soustředí právě na zprostředkování co nejlepšího zážitku a zároveň budování dlouhodobější série. Právě kvůli tomu se tvůrci soustředí na určité regiony a oblasti prvoválečných soubojů – po Verdunu přišel Tannenberg a nyní Isonzo. To vychází po pěti letech a láká na celkové vylepšení zážitku. Podaří se navázat na legendu Verdunu?
PROBLÉMY NAPŘÍČ ODVĚTVÍM
Jak už jsem na začátku naznačil, prvoválečné simulátory (alespoň jim tak budu v rámci recenze říkat) mají zásadní problém – produkční hodnoty. Ty totiž často nestojí za moc a výsledné hry zkrátka vypadají všelijak. Pokud někdo zvládne hratelnost a ovládání, pak nebývá grafika kdovíjak světová. Někomu se zase podaří opak, osobně mi ale přijde, že tu snad není hra, která by dokázala všechno dělat dobře.
To je na druhou stranu výhoda. Hráči se zkrátka musí spokojit s tím, co žánr nabízí, a pokud chtějí pravidelně mířit do prvoválečných simulátorů, nezbyde jim než se spokojit s nižšími kvalitami. Verdun v tomhle dost exceloval, i proto jde o jednoho z nejznámějších zástupců žánru. V mnoha případech se ale hráči uchýlili k období druhé světové války, kde je známých titulů hned několik.
Osobně jsem Verdun viděl pouze na videích a do „WW1 Game Series“ od vydavatele M2H se dostal až s nástupcem Tannenberg. Tam jsem moc potěšený nebyl, koneckonců jde o pět let starou záležitost a bohužel moc velkou díru do světa neudělal. Grafika byla spíše odpudivá, ovládání nepřirozené a do speciálního režimu operací se ve velkém dostávali boti, kteří celkový zážitek dost kazili.
Isonzo strávilo ve vývoji pět let, což je o dva roky více než u Tannenbergu. Zároveň bylo studio ponaučeno z toho co udělalo dobře, co špatně, kde se zlepšit a kde naopak zanechat úspěšné prvky… No, těch nejspíše moc nebylo. Isonzo se totiž zásadně liší od Tannenbergu i od jiných her v žánru a musím říct, že to z větší části myslím v dobrém slova smyslu. Isonzo skutečně působí jako dospělejší a vyvinutější produkt zkušenějších autorů, kteří se navíc vůbec nebáli vzít si inspiraci i od jiných her.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
