Recenze Forspoken, kde se skvělé souboje tlučou s nevyužitým potenciálem

Právě kvůli výše zmíněnému jsem si o Forspoken vlastně nic nezjišťoval – pro svůj vlastní klid. Chtěl jsem hru recenzovat a když bych se o ní moc zajímal, nejspíše bych se přestal tolik těšit. No, byla to chyba – chyba, kterou doufám, že vy nezopakujete. Právě alespoň lehké pohrabání se v detailech je totiž pro hraní Forspoken poměrně důležité.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

• Doporučená cena: 80 euro (1900 korun…fuj)
• Základní herní doba: Hru jsem dokončil za 15 hodin, pravděpodobně je ale možné jí dohrát i za 10 hodin, dodatečný obsah může přidat další spoustu hodin
• Česká lokalizace: Ne
• Faktor znovuhratelnosti: Spíše ne, znovuhratelnost vynahrazují akce na mapě
• Dialogy: Veřejná kritika je dost oprávněná, dialogy jsou skutečně strašné
• Kouzla: Schopnosti Frey jsou skutečně bohaté, vtip je ale v tom, že se otevírají postupně podle příběhu. Jeden ze setů se dokonce otevře až na úplném konci hry a používáte ho asi hodinu

Totiž autorství Square Enixu, potažmo japonského studia Luminous Productions, je pro zážitek ze hry zásadním prvkem. Respektive, jedním z nich. Doufám, že vám to v recenzi pořádně vysvětlím, veskrze se ale dá říct, že minimálně příběh Forspoken vypadá, jako kdyby si ti nejtypičtější Japonci představili moderní západní, přesněji americkou kulturu, trochu jí zparodovali a vybudovali z ní příběh, který ale dělají hezky po svém, japonském stylu – a ještě k tomu se rozhodli ukázat co všechno dokáže jejich in-house engine… ale bez optimalizace.

BATSHIT

Sirotci to rozhodně nemají jednoduché. Hrdinka Freya se musela a stále musí vypořádat s nepřízní osudu, který jí často posílá před soud pro mladistvé. Dostává se jí jasného varování – dej si život do pořádku, jinak to s tebou nedopadne dobře. Ani oplétačky s místní kriminální mládeží jí moc nepřidávají, a tak se Freya rozhodne, díky ukradeným penězům, utéct ze šedivého New Yorku pryč. Osud tomu ale chtěl jinak a při bloudění nočními uličkami nalezne v opuštěné oblasti tajemné, zlaté náramky. Ty se jí okamžitě přitisknout na ruku a teleportují ji do tajemné dimenze.

Zbytek zápletky prozrazovat nebudu, ve výsledku jej ale z trailerů tak nějak znáte. Frey se přenese do fantastického světa, který se sužován temnotou, a z Frey se najednou stane vyvolený hrdina, který musí zdejší obyvatele zachránit. Bohužel ale příběh je, kromě optimalizace, ten nejslabší kousek celé skládačky. Jak už jsem napsal na začátku, v některých ohledech se mi zdá, že autoři snad dnešní kulturu mladých trochu parodují. Neustále opakující se „batshit“ a přiblbé výkřiky hlavní hrdinky jsou, jak bych hezky moderně nazval, strašně cringe a až moc se do scénáristé snažili do hlavní hrdinky protlačit drzou heroickou lhostejnost, i když na začátku příběhu jde spíše o (pochopitelně) ustrašenou dívčinu, která se z ničeho nic ocitla v jiné dimenzi.

Jedním z problémů je to, že příběh plyne poměrně rychle a za celou dobu se mi nepodařilo nabýt pocitu sžití s „novým“ světem. Hlavní hrdinka se na můj vkus oklepe dost brzo, zároveň ale stále hledá cestu zpět. A rozhodně tomu nepomáhá ani japonský styl vyprávění.

Musím se přiznat, že jsem na začátku vlastně vůbec nepočítal s tím, že hraju „japonskou hru“, jak mi bylo později jasně naznačeno. Zaměření a marketing Forspoken byl dle mého jasně mířen na západní mainstream a tak jsem měl i pocit, že celá hra bude vystavěna v klasickém západním stylu. Minimálně pro příběh a styl vyprávění to ale rozhodně neplatí. Kdo pravidelně hraje Final Fantasy a podobně, asi nebude překvapen. 

Ve hře se setkáte s nepřeberným množstvím cutscén, které jsou v mnoha případech naprosto zbytečné a trvají třeba tři sekundy. Ojedinělé nejsou ani momenty, kdy k vám mluví náramek, nebo třeba hlavní postava, a vy se nemůžete hýbat. Mnoho událostí navíc doprovází rozměrné okno, které vám vysvětlí, co se právě stalo, a vy ho musíte odkliknout. 

Asi největším bizárem pak pro mě byly proklikávací scény. V určité oblasti  se zkrátka nachází několik předmětů nebo lidí, ke kterým vy musíte dojít, interagovat s nimi klávesou, poslechnout si dvě věty a jít k dalšímu bodu – takto třeba šestkrát. Naprosto beze smyslu, úplně zbytečně, ale povinně, protože vás navádí ukazatel. Freya takto třeba projde svůj byt, podívá se na tašku s oblečením, boty, dopis, kočku a výhled z okna. Ke všemu dodá dvě věty a příběh se posune.

Celkem pochopitelně nejdiskutovanějším prvkem byly po vydání dialogy. A ano, ty jsou podle mě pouze dodatkem velice jednoduchého, přímočarého příběhu, kterému promluvy mezi postavami rozhodně hloubku nedodávají. Dialogy jsou extrémně jednoduché, prvoplánovité a bez nápadu. Jsou to zkrátka věty, které se v daných situacích až úsměvně nabízejí, a někdy jsem se nad jejich primitivností musel až zasmát.