Recenze Sonic Frontiers, v němž modrý ježek objevuje nové dálavy, ale je za to až zbytečně pranýřován | Kapitola 3

Do všech těchto speciálních částí musíte „vstoupit“, jinými slovy zastavit u úkolu a aktivovat jej, což je provázeno loadingem; klasický open-world však nabízí i několik výzev sám o sobě. Dá se říct, že každý svět je takové hřiště, na němž si musíte najít tu správnou cestu k různým úkolům. Ono hřiště, v případě Sonica tak trochu doslova, se sestává z nejrůznějších ramp, odrážedel, power-upů, díky nimž působí pohyb až překvapivě plynule a dostatečně rychle, což je v mých očích největším kladem hry.

Kvůli špatným rozhodnutím vás bude Sonic často frustrovat, a ještě častěji u něj budete nechápavě kroutit hlavou.

Jakmile se vám Sonic dostane do ruky, stane se solidně ovladatelným, z čehož pramení podobný pocit jako když zvládnete odjet dobře vypadající sekvenci s Tonym Hawkem. Je vidět, že si na tomhle dali autoři nejvíce záležet, čemuž odpovídá i specifické dvojí ovládání, mezi kterým si můžete v úvodu vybrat. Sonic už od prvopočátku dokázal dělat psí kusy, a hravost, se kterou se dokáže dostat na vrchol nějaké předpřipravené sekvence, je nakažlivá v obou režimech. Hop sem, přitáhnout se tady, odrazit se jinam, prohnat se obručí výš… To je na Frontiers to nejlepší.

Na druhé straně hodnotící škály jsou souboje. Nechci říct, že by byly vyloženě špatné, ale jsou na hře dost možná tím nejhorším, a tak jsem se jim cíleně vyhýbal. Jde to, a vývojářům musím poděkovat za to, že do nich Sonica netlačí tak často, jak byste možná mysleli. Je jich tak akorát na to, abyste si k nim nevytvořili vyloženou averzi.

Kromě designerských rozhodnutí jsem se pozastavil i nad grafikou, která se absolutně nehodí do roku 2022. Postavy jsou OK, svět ale dokáže vypadat odporně. Trochu s podivem jsou i některá vizuální pomrknutí, která na vás hra možná neplánovaně dělá, takže třeba celý první svět z pěti vypadá jako Death Stranding. Stejná paleta barev, divně futurističtí nepřátelé, mapa, která se vám postupně doplňuje, jak navštěvujete jednotlivé uzly, tajemná Sage… V jiných světech jsem se tohohle pocitu zbavil, ale nemůžu si pomoct, celé mi to nutká pocit, že Frontiers neměli jasnou vizi a jsou splácané dohromady z různých myšlenek a nápadů, což neodvratně vede ke vzniku podivného kočkopsa. 

Určitou chaotičnost lze snadno najít i v samotném herním designu, jelikož je hra poměrně značně matoucí v tom, kam vás vede, a minimálně pětinu hry jsem se sám hledal a doslova pátral, co přesně mám hledat, kam mám jít, co je a není důležité a který sběratelský předmět vlastně potřebuju, případně za který mi cesta někam do dálav už nestojí. 

Kdyby nebylo oné zmatečnosti a nad projektem by vládla nějaká pevná ruka, která by hře udávala vizi, tak špatně by odcházet nemusela. V mých očích nejde ani o vyložený propadák, jen kvůli špatným rozhodnutím vás bude Sonic často frustrovat, a ještě častěji u něj budete nechápavě kroutit hlavou. Jsem ale dalek tvrdit, že tohle je pro sérii vyloženě krok špatným směrem. Je to vykročení „někam“, odkud se dá snadno vrátit na stezku, po níž se nakonec vývojáři mohou dostat k dobrým hrám. Nejdůležitější teď bude dobře zanalyzovat chyby, vyvarovat se jim… a příště může být o dost lépe.