Recenze pro platformu Switch (strana 2 z 11)

Minulý týden Nintendo prostřednictvím svého Directu představilo a zároveň i rovnou vydalo remasterovanou verzi dvacet let staré klasiky Metroid Prime. Jak moc se na ní zub času za ta léta podepsal? To zjistíme v dnešní recenzi.

Je vždycky těžké zapínat hru, v níž jste strávili přes sto hodin a plně ji vyzobali, v krátkém sledu znovu. Za poslední roky nebude moc titulů, v nichž jsem strávil více času, než v Monster Hunter Rise. Svého času Switch exkluzivita byla v mých očích jednou z nejlepších her na této hybridní konzoli vůbec. Po dvou letech se nyní dostáváme do fáze, kdy můžeme tuhle kapitolu uzavřít, protože se Rise dostává po PC i na konzole.

Tvůrci slavného XCOMu nechali konečně mimozemšťany mimozemšťany a rozhodli se své umění přetavit do výpravného dobrodružství s hrdiny komiksového vydavatelství Marvel. Zdali se jim tento přechod povedl a dostáli všech svých slibů, to se budete moci dozvědět v následujících odstavcích, které by vám zároveň měly napovědět, jestli se o tuto hru blíže zajímat, či nikoli.

O tom, že není remaster jako remaster, není třeba dlouze debatovat. Paskvilů, her jen lehce přetřených od prachu a vydaných s velkou pompou, jsme za ty roky viděli nespočet. Řekl bych, že jsme jich vlastně viděli mnohem víc, než kolik jsme viděli těch kvalitních, pečlivě připravených balíčků, které byla radost hrát a někdy i sledovat. Do jaké škatulky patří Sonic Origins, se teprve dozvíte, už teď bych ale řekl, že si některé své šrámy odnáší po střetu se světem tam venku trochu neprávem.

Každý rok se s železnou pravidelností vracíme na fotbalová hřiště, hokejová kluziště, basketbalové palubovky i baseballové stadiony. Vedle toho se ale na podzim pravidelně vrací i manažerské křeslo ve Football Manageru. Co nového (ne)přináší tentokrát?

Cítím určitou povinnost na začátku každé recenze libovolné hry se Sonicem v hlavní roli zrekapitulovat, jak to s modrým ježkem vlastně historicky bylo. Sega se ale zásadně zasadila o to, že jste podobná resumé četli v posledních letech několikrát, a tak je retrospektivní okénko poněkud zbytečné. Naopak se možná sluší připomenout, že to není minulost, díky které Sonica vytahujeme na světlo světa tak často, ale současnost, kterou bych antidatoval někam k roku 2020, kdy vyšel film s Jimem Carreym v hlavní roli. Možná i díky němu nedávno vyšla v lecčem revoluční hra, o které se v posledních dnech tak často mluví.

Po krátké pauze v podobě remaků a přelomového pokračování z otevřeného světa se značka Pokémon vrací s novou, devátou generací. Pokémon Scarlet & Violet s sebou od vydání nesou pověst extrémně nedotaženého titulu. Oprávněně?

Hry vydávané pod značkou LEGO nejsou na herní scéně žádnou novinkou. Spoustu z nich lze považovat za kultovní klasiky, avšak nám známé série z drtivé většiny využívají kostičky pouze jako způsob, kterým je vystavěno prostředí hry, nikoliv jako hlavní herní mechanismus. LEGO Bricktales je opakem – člověk, který očekává adventuru ve stylu Indiana Jonese nebo Star Wars, bude rychle vyveden z omylu. Klíčem k úspěchu je nejenom kreativita, ale i logické myšlení, jelikož stavění pomáhá řešit všelijaké rébusy.

Pamatujete si původní Telltale Games? Studio, které v letech 2012-2018 chrlilo své notně šablonovité hry rychleji, než se dnes ve Velké Británii střídají premiéři? Studio, jenž našlo vlastní svěží recept na příběhové adventury, který pak ovšem opakovalo až do svého doslovného zemdlení?

Překvapivý hit Mario + Rabbids Kingdom Battle z roku 2017 konečně dostává nástupce. Sparks of Hope sice můžou působit jen jako další kapitola, v útrobách ale skrývají daleko více zajímavých novinek.

Naposledy se scházíme u recenze FIFA od EA, příští rok už z dveří vydavatelství vyjde jen EA Sports FC, a jen samotná fotbalová federace ví, jestli, kdy a jak se slavná značka vrátí. Jak se však povedlo napsat poslední notu fotbalové árie? Zazní nám v uších spíš lahodný svist míče tancujícího v brankové síti, nebo zvonivá rána tyčky a zklamané povzdechnutí publika?

Když se mě někdo zeptá, jakou známku si třetí Splatoon zaslouží, neváhám. Jak jsem jindy pevný v kramflecích co se týče textu a váhám nad známkou, v případě téhle barevné, ulítlé střílečky od Nintenda není o čem přemýšlet. Osm! Vyšší známku si nemá hra jak obhájit, hodnotit níž je zase příliš příkré. Tentokrát je však mnohem těžší tohle nicneříkající číslo zaobalit do všeříkajícího textu.

Mám pocit, že moje recenze na Monster Hunter Rise z loňského roku na první dobrou neukazuje, co si o hře myslím. Možná mě v tom utvrdilo rozšíření Sunbreak, které před pár dny vyšlo, možná to byl čas, který ve mně uzrál, možná jsem prostě jenom potřeboval hrát další hry, abych si svůj názor potvrdil. Monster Hunter Rise je pro mě po geniálním Breath of the Wild druhou nejlepší hrou, kterou si můžete na Switchi zahrát. A teď můžete hrát ještě víc.

Na Nintendo Switch konečně dorazila zatím asi nejvýznamnější hra letošního roku. Jak se s mimořádně výpravným japonským RPG vypořádal někdo, kdo má s žánrem minimální zkušenosti?

Když Devolver Digital na své červnové akci představil jenom několik málo her, možná jsme byli překvapeni – ať už tím, že jsou jen čtyři, nebo tím, že všechny vypadají naprosto skvěle. Mým největším favoritem bylo Cult of the Lamb, které vypadalo naprosto parádně. Krásná malovaná grafika a roztomilá zvířátka se během chvíle přeměnila na kultisty, kteří uctívají své jehně – a to zase využívá jejich bezmeznou lásku. Už trailer lákal na nevšední kombinaci budovatelské strategie a rogulike žánru a já jsem si zkrátka musel hru zapsat na svůj wishlist.

Pokud rádi hrajete japonské hry na hrdiny, jistě jste už někdy slyšeli o značce Fire Emblem. Stejně tak existuje řada hráčů, kteří vyznávají i hack and slash rubačky s přídomkem Warriors, v komunitě také označovaní jako musou. V dnes recenzované hře se spojilo obojí a z čistě taktického RPG se odloupl levoboček, který vás donutí vraždit po tisícovkách ve známém prostředí série Fire Emblem. Stojí však za to?

Letos v březnu jsme vám přinesli recenzi barevného titulu OlliOlli World. Jakožto podobnými hrami nedotčeného multiplayerového hráče mě OlliOlli naprosto okouzlilo a ježdění napříč malebným světem za doprovodu triků mě strašně bavilo. O vývojářích z Roll7 nebylo několik měsíců vůbec slyšet a zdálo se, že se po vydání zkrátka posouvají dále a připravují si další projekt, který tentokrát vzniká pod plnou podporou vydavatele Take-Two. Avšak opak byl pravdou.

Fanoušci králičího šílenství už netrpělivě vyhlížejí Mario + Rabbids Sparks of Hope, Ubisoft se ale rozhodl zájem přiživit také západním vydáním původně čínské party hry Rabbids: Party of Legends. Jde o ideální gaučovou kratochvíli, nebo není náhodou, že jste o hře možná vůbec neslyšeli?

V životě existuje jen málo jistot. Jednou z nich ale je, že každý nový herní tenis posouvá hranici zoufalství žánru ještě o krok dál.

Málokdy se stane, že bych neměl hře co vytknout. Předpokládám, že to máte stejně. Těch subjektivně dokonalých titulů asi každý hráč několik vyjmenovat zvládne, po krátkém zamyšlení ale jistě většina z nás dokáže poukázat na něco, co se vývojářům na sebeoblíbenější hře ne úplně povedlo. Jindy je to ale těžké. Mohl bych se třeba postavit na hlavu, ale směrem ke Cuphead prostě nemůžu vyslovit cokoli negativního. Takže není divu, že jsem přídavek s názvem The Delicious Last Course už z dálky netrpělivě vyhlížel. A že jsem se načekal.

Žánr beat-em up se největší oblibě těšil v průběhu devadesátých let minulého století. Nyní se však otevírá brána do Dimenze X, ze které snad na všechny myslitelné platformy přichází Želvy Ninja z minulosti. Vzpomene si na ně ještě někdo? Nebo zůstanou uzamčeny pouze v našich vzpomínkách z dětství?

Kdybyste to snad nezaznamenali, na poli virtuálního fotbalu bylo v posledních týdnech rušno. Partnerství mezi EA Sports a organizací FIFA skončilo roztrhané na cáry, což kromě dalších nedozírných následků vyústí v přítomnost hned několika konkurenčních her, mezi kterými budou hráči vybírat. Situace rozhodně nepatří mezi ty nejpřehlednější, a jak pro koho se nakonec situace vyvrbí, ukáže až čas. A do toho se po letech s fotbalem hlásí i Nintendo. Náhoda?

Známé australské přísloví praví: Klokan, který boxuje, nekouše. Není to pravda! Kao the Kangaroo mi ukousl kus mého drahocenného času. Ačkoliv to bylo jen deset hodin, i to je moc! Děcka si ale stěžovat nebudou.