Recenze Mario Strikers: Battle League, fotbalu, který hraje svojí vlastní ligu | Kapitola 3

Samotnou hru jsem zatím rozebral jen co do možností, ne co do zábavnosti. Obecně jí ale nemám co vytknout a Mario fotbal je fakt zábavný. Hra má spád, díky možnostem power upů se hraje až do konce a není radno cokoliv vzdávat nebo snad vypouštět.

Problém mám s tím okolo. Jakkoliv je samotný zápas poměrně variabilní, přál bych si, aby variabilitou oplýval i zbytek hry. Nemyslím teď jen množství režimů – i když i tady mám velké výhrady – ale obecně nastavení zápasu, možná i taktiky. Rozestavění dvou obránců a dvou útočníků (jakkoliv takhle hra jednotlivé pozice sama nerozlišuje) nejde změnit, nemůžete si hrát s rozestavením, nemůžete si hrát s nastavením hráčů, které zrovna neovládáte, jejich agresivitou, ani jim dávat nějaké povely nebo jinak určovat herní chování. Fakt, že se hratelnost na hřišti mění jen tím, jestli je v útoku někdo rychlý, velký a silný, nebo technicky vybavený, není zrovna dobrá vizitka, a to ani přesto, že můžete statistiky hráčů upravovat skrze jejich vybavení. Jakmile ale narazíte na sestavu, která se vám hodí nejvíc, nemáte ani možnost měnit svůj tým, protože vám nemusí herně sedět. Já tak většinu času strávil s Peach a Rosalinou na hrotu, a Donkey Kongem a „někým“ dalším vzadu, abych měl alespoň jednoho hráče na postu, na němž můžu experimentovat.

Často bych si ale přál, aby opičák mnohem víc podpořil útok, i když za cenu toho, že bych častěji nechával volnou uličku směrem ke svému brankáři. Nebo třeba naopak – chtěl bych svému týmu naordinovat guardiolovskou tikitaku a nahrávat si na své polovině do zemdlení, ale útočníci mají tendence postávat hluboko v soupeřově poli, čímž se mi můj sen o nudném pojetí fotbalu poněkud hroutí. 

Dá se říct, že svou rádoby „taktiku“ můžete vnutit jenom umělé inteligenci. Ta je proti vám poměrně pasivní, i když Nintendo naordinovalo určité vlastnosti alespoň týmům v několika málo turnajích, a tak vás provedou skvělí střelci nebo dobří nahrávači. Rychlá hra a výše uvedené turnaje jsou primárním obsahem pro jednoho. Turnaje nejsou špatné, představují určitý pavouk, v němž můžete jednou v rámci turnaje prohrát a i tak budete mít šanci jej vyhrát. Škoda jen, že nejsou delší, protože neprohrát (nebo prohrát jednou) v rámci nějakých čtyřech zápasů není tak těžké; kdybyste museli to samé splnit třeba na poli deseti zápasů, byl by výsledek asi lepší.

Tomu brání ale i další faktor hry, jenž je trochu… problémový. Fakt, že vybíráte jen z deseti postaviček, vám nikdy nedá dostatečně variabilní týmy, aby ve hře mohla být nějaká liga nebo jakákoliv forma sezony. Mario Strikers ani nemají jak vytvořit nějaké charakteristické týmy, která by měly nějaké tematické spojení a nebyly jen směsicí náhodných postav. Škoda.

Jakkoliv je samotný zápas poměrně variabilní, přál bych si, aby variabilitou oplýval i zbytek hry. Nemyslím teď jen množství režimů – i když i tady mám velké výhrady – ale obecně nastavení zápasu, možná i taktiky.

Tohle může teoreticky zachránit multiplayer. Jenže… Ne tak úplně. Samozřejmě nejzábavnější částí je klasický quickplay, rychlá hra, která vás prostě s někým spojí a hrajete proti skutečnému protihráči. Nemusíte hrát s nikým ani online, ostatně mluvíme o Switchi a díky tomu si můžete kamaráda pozvat k sobě domů, případně se dají obě možnosti i kombinovat a můžete hrát online dva proti dvoum bez nutnosti vlastní další Switch. No a celkem, když pozvete dostatečný počet hráčů a máte dostatečný počet ovladačů, celkem Mario Strikers podporují hru až osmi hráčů na jednom systému! V takovém případě jistě dostane hra čtyř proti čtyřem úplně jiný náboj.

Zpátky ale k členění multiplayeru. Kromě rychlé hry se ve hře nachází taktéž něco, čemu se říká Strikers Club. Nejde o vyloženě špatný koncept, ale přiznám se, že mě spíše nesedl. V obecné rovině si můžete vytvořit vlastní klub. Takovému klubu, kromě své maličkosti, přidáte i svou preferovanou postavičku. Takže máte-li partu lidí, můžete se spojit a vytvořit klub, přičemž složení vašeho týmu ovlivňují jen postavičky, které vaši kamarádi vybrali. V ten moment se buď můžete s přáteli sejít v danou chvíli a hrát společně proti cizím klubům (kdy každý ovládá postavičku, kterou si vybral), anebo si prostě z daných charakterů sestavíte tým jako byste hráli sólo a jdete na vlastní pěst hájit barvy. Mario Strikers v tomto režimu sleduje vaše výkony, hodnotí je, můžete tak sledovat vaše statistiky, a společnými silami se snažit být na světě těmi největšími borci.

Jenže jakkoliv je to hezká myšlenka, dost záleží na tom, jestli máte na Switchi přátele nebo ne. Pro člověka, který by chtěl utvořit tým s náhodnými lidmi, tohle moc není, protože pro něj nebudou statistiky relevantní a celý režim ho tak nebude moc zajímat. Pokud ale máte s kým založit svůj klub, patrně v tomto režimu nějaký čas strávíte.

Ale co když ne?

Právě statistiky nebo nějaká forma hodnocení u ostatních možností chybí. Nechci říct, že by hře chyběl vyloženě obsah, ale už několik titulů pohořelo na tom, že člověka nedokázaly udržet po delší dobu. Samotné hratelnosti se moc věcí vytknout nedá, ale velice rychle sklouznete k tomu, že si Mario Strikers zahrajete asi tak jako Rocket League – prostě čas od času, jak budete mít náladu. Jenže i Rocket League pochopil, že nejlepší hráči jsou ti, kteří se vracejí, a na ně cílí nejvíce. A to se o zdejší kopané říct nedá…