Recenze (strana 11 z 141)

Velkolepou ságu Assassin's Creed Valhalla uzavírá třetí DLC, které slibuje být jedním z největších dodatků v historii gamingu. Zaujme i ty, kteří původní hru nehráli, nebo naopak zatlouká finální hřebík do rakve obrovsky vyčerpané série?

Nevím jak vy, ale já si rok 2016 pamatuju. Alespoň co se týče her. Rok Mafie 3, Battlefieldu 1, Titanfallu 2 nebo Call of Duty Infinite Warfare byl také rokem virtuální reality, rokem spekulací ohledně Nintenda NX (tedy nového Switche) nebo rokem remasterů, které zažívaly zlatou éru. Už tehdy se nahlas mluvilo o tom, co všechno by měli vydavatelé oživovat podruhé a už tehdy se mluvilo o tom, že zrovna Eziova trilogie remastery úplně nepotřebuje.

Studio Tango Gameworks na čas opouští survival horory a od Evil Within si odskakuje k akčním adventurám, jen s hororovým nádechem. Ghostwire: Tokyo se v prvních trailerech profilovalo jako hodně nečitelná hra, jaké tedy v praxi je?

Žánr JRPG nabízí nepřeberné množství světů a postav, do kterých je však nutné většinou investovat mohutné množství času. Triangle Strategy pro Nintendo Switch přichází s trochu jiným konceptem, avšak zároveň slibuje prokreslený příběh a nekompromisně taktické tahové bitvy, kde se vyřádí každý, kdo to s hrami na hrdiny myslí vážně. Zdali to nejsou pouze prázdná slova vývojářů spolu odhalíme v následujících odstavcích.

Může být cesta cílem? Inu, záleží. Jsem si prakticky jistý tím, že milovníci motivačních citátů mi pravděpodobně odpoví jednoznačným „ANO“. Ostatně stejně jako Jack Kerouac, Libor Podmol nebo jakýkoliv běžný motorista, který při cestě na čerpací stanici po uzření aktuálních cen raději zanechá svůj spalovací vůz na krajnici a v doprovodu hlubokého hrdelního křiku uteče kamsi do lesů. A souhlasili by jistě i vývojáři ze studia Okomotive, protože právě cesta do neznáma je ústředním motivem jejich nového počinu FAR: Changing Tides.

Už jste někdy o nějaké hře slyšeli, že se jedná o Dark Souls v daném žánru? Popularita série proslulé svou obtížností už dávno dalece přesáhla hranice publika, které ji aktivně hraje, a tak není divu, že se z Elden Ring stala jedna z nejočekávanějších her letošního roku. A co víc, agregátory hodnocení předních světových médií dokonce naznačují, že máme tu čest s jednou z vůbec nejlepších her, které kdy spatřily světlo světa. Je to vůbec možné?

Lo Wang se vrací, aby dovyprávěl svůj tragikomický příběh skrze novou firstr-person střílečku, která má být zároveň i návratem ke kořenům série. Má ambice oslovit i fanoušky, u kterých doposud na disku kraloval Doom Eternal, nebo jde pouze o promarněnou šanci?

Pokud Hrej nějakou dobu sledujete či posloucháte hPody, asi víte, že jsem především hráčem multiplayerových titulů. Ty se většinou snaží o co nejrealističtější grafiku, ovládání a ve většině případů jsou to střílečky. A k tomu všemu kompetitivní. Podle mě se nejlépe hrají na počítači (a proto také žádnou jinou platformu nevlastním), člověk si u nich navíc nikdy neodpočine, soustředění v Call of Duty či League of Legends si zkrátka vyžádá spoustu energie. A najednou mi do toho přijede OlliOlli World, které je v podsttě opakem toho všeho. Zkrátka nebe a dudy, sladké a slané, konzole a počítač.

Žánr bojových her zažívá v posledních letech renesanci. Vracejí se staré, dobré, a hlavně zažité série, a jednou z nich je právě The King Of Fighters. Výkladní skříň SNK letos spěchá s patnáctým dílem a tvůrci se holedbají, že tato hra překoná všechna očekávání. Skutečně?

Už popáté se studio Codemasters snaží dobýt závodní svět drsným arkádovým závoděním Grid. Tentokrát chce zaujmout především dramatickým příběhovým režimem. Stojí za to, nebo jde o další tuctovou záležitost, která po pár týdnech skončí zapomenuta v EA Play?

Když máte nějaký problém a máte dostatek prostředků, nebývá zase tak složité jej vyřešit. Sony má problém. Dlouhodobý problém, který se táhne už od vydání Driveclubu. Zoufale mu totiž chybí závodní hra, která by snesla přísnější měřítka a hlavně by byla alespoň jakous takous konkurencí pro závodní sérii Forza, která za dobu nečinnosti japonského vydavatele vyrostla pravděpodobně v největší tahák konkurenčního Xboxu. Po dnešku možná zjistíme, jestli bude mít Sony problém i po dobu následujících let.

Kooperační hry, nejčastěji tedy střílečky, trpí na jednu zásadní věc – jejich průchod s dobrou partou poměrně jednoduchý, zvyšující se obtížnost avizují akorát větší hordy nepřátel. Často jsem právě s tímto měl problém, hra se pak velice rychle stala repetetivní a brzy mě přestala bavit. To stejné jsem cítil i u Extraction, ale nakonec dopadlo dobře. Podobný příběh jsem očekával od GTFO. Lákala mě především „hororová“ atmosféra a také hodnocení hráčů, kteří si projekt studia 10 Chambers dost pochvalovali. Když jsme tak dostali klíče a možnost vyzkoušet si hru na vlastní kůži, samozřejmě jsem se do toho ponořil.

Někdy v životě recenzentském nastávají chvíle, kdy má člověk pocit, že je opravdu synem štěstěny. Já tento pocit například zažil nedávno, právě při recenzování Total War: Warhammer 3. Už jen fakt, že mám zrecenzovat třetí díl jedné z nejlepších strategických sérií vůbec (a mám ho k dispozici o týden nebo dva dříve než běžný pařan) by ke štěstí stačilo. Tentokrát však štěstěna zasáhla úplně jiným způsobem a sotva jsem obdržel kód, vyhrál jsem v pracovním testování jackpot - na testu vyběhly dvě čárky a já se tak mohl tomuto skvostu věnovat týden v kuse od rána do večera! To je opravdu velké štěstí, protože jsem si původně naivně myslel, že mi bude stačit pár hodin každý den po návratu z práce. Omyl! Takovým způsobem bych totiž sotva načal kampaň, která mi ve výsledku zabrala necelých 40 hodin čistého času.

Po letech komplikovaného vývoje konečně vyšel Dying Light 2. S trochu větším odstupem od vydání můžu hodnotit jeho aktuální verzi, obohacenou řadou záplat. Jak si tento polský městský survival vede?

Modernizovaná verze populární free-to-play střílečky Crossfire přináší i singleplayerovou kampaň. O ni se postaralo zkušené studio Remedy, z prvních hrstek recenzí ale výplyvalo, že není o co stát. Kde je pravda?

Brzy to bude už rok, co jsem si u recenzování Returnal liboval, jak osvěžující je hrát roguelike hru, která využívá moderní 3D grafiku. Je pravdou, že vizuální stránka Sifu asi nerozvíří debaty o nejlépe vypadající hře roku, podobnost s dílem studia Housemarque je ale schovaná jinde. Síla obou her totiž tkví v kombinaci žánru a jeho provedení. Zatímco Returnal přinesl nekompromisní prvek návratu na začátek v případě smrti do AAA akční střílečky z pohledu třetí osoby, Sifu servíruje hráčům první roguelike 3D bojovku. A už jen kvůli této premise rozhodně stojí za pozornost.

Pojmem Války růží se označuje série bitev občanské války v Anglii, které byly vedeny mezi spojenci rodů Lancasterů a Yorků. V notně krvavé druhé polovině 15. století se mezi těmito znesvářenými rody uskutečnilo celkem 17 bitev, na jejichž konci se trůnu chopili… Ano, správně, Tudorovci. S kým Tudorovci kamarádili, komu se naopak stranili a proč se Yorkové v roce 1460 vylodili zrovna v Sandwichi? Na tyto a mnohé další otázky dnes odpověď nedostanete. Kdyby ovšem Jindřich VII. Tudor kdysi tušil, jaká díla budou o stovky let později svým názvem parodovat toto významné historické období, nejspíš by se raději dobrovolně nechal infikovat černým morem a na nějaké zabíjení Richarda III. by se úplně vykašlal.

Co bude lidstvo dělat, pokud se postupná degradace Země nepodaří zastavit a ta bude neodvratně směřovat do momentu, kdy se stane neobyvatelnou? Co bude, až nám klimatizace nebudou dostatečně chladit úmorná horka, až nám dojde voda nebo až skrze smog neuvidíme sluneční svit… jakým směrem se potom nejchytřejší mozky upnou a o co se ve zdánlivě bezvýchodné situaci pokusí? Upnou se k tomu, že lidstvo (nebo alespoň nějaká jeho část) Zemi opustí a najde si život někde jinde mezi hvězdami? Nebo se snad rozhodnou zvrátit bezvýchodnou situaci pomocí technologií, jejichž existenci si dnes nedokážeme představit? Ale pokud někdo nadcházející katastrofu přežije, jaké pak budou následky těchto rozhodnutí?

Hned začátkem letošního roku míří do kin první filmová adaptace herní série, a to jedna z těch nejambicióznějších. Dokáže Uncharted na střírbném plátně dobře vytěžit potenciál značně filmové předlohy?

Pokémon Legends: Arceus slibuje do hodně stabilní a zastaralé série her Pokémon vnést poprvé větší hratelnostní změny. Jak se je podařilo implementovat a jde skutečně o revoluci?

Pro někoho je číst si o Uncharted ekvivalentem nošení dříví do lesa. Jenže situace se změnila - ne každý majitel PlayStationu 5 měl i PlayStation 4, ne každý stačil za rok konzole na trhu dohnat všechny resty, a nesmíme zapomínat ani na fakt, že Uncharted míří vůbec poprvé i na počítače. Opakování tak není jen matka moudrosti, ale i nutnost, aby si z textu odnesl každý to své. A když říkám každý... myslím tím úplně každý.

Dámy a pánové, je to tady. Země se zachvěla, peklo zamrzlo a na svém počítači zase jednou spouštím hru, která se při načítání ani trochu netají tím, že je doma na PlayStationu. U příběhových her Davida Cage nás to už nepřekvapuje, Death Stranding jsme na PC tak nějak čekali, Days Gone a Horizon Zero Dawn byly tak trochu překvapením. Ale God of War? Inu, slovy legendárního slavíka Karla Gotta: „Tentokrát jsem to opravdu nečekal…“

Taktická kooperativní střílečka Extraction vyrostla ze základů veleúspěšného Rainbow Six Siege. Dokáže dosavadní zkušenosti vývojářů přetavit v úspěch, nebo končí podobně nedotaženě jako nedávný Back 4 Blood?