Recenze (strana 11 z 141)

Odehrát všechny Lego hry je už teď mnohem složitější než odehrát třeba všechny hry série Call of Duty. Výčet adaptovaných titulů by vydal na podstatnou část textového fondu této recenze, doba potřebná k jejich odehrání by pak byla přímo astronomická. Přesto se s hrami od Traveller’s Tales snažím držet krok a minimálně v posledních letech jsem hrál snad všechny bez výjimky. Ani tak ale nikdy nezapomenu na tu první, na Lego Star Wars. Na hru, o níž jsem odjakživa tvrdil, že není jen pro děti, a že si ji může užít prakticky kdokoliv. Není moc silnějších značek, které by dokázaly přivábit tolik nových hráčů, a tak si tuhle výzvu můžeme po letech opět zopakovat. Jenže ten, kdo na Lego zanevřel, nemá moc důvodů svůj postoj změnit - přestože celý svět tvrdí opak.

Válka je svinstvo, a pro konkrétní důkazy se bohužel nemusíme vracet dále než pár dní do historie. Současný pohled na titulní strany světových médií je jen smutnou připomínkou toho, že, války nejsou jen o bitvách, strategiích a nekontrolovatelnému egu zhrzených světových lídrů. Největší oběti totiž často a krutou ironií osudu nevědomky přináší civilisté. Ti, kteří válku nechtějí ze všeho nejvíce.

Nintendo hraje vlastní ligu. Těžko se to vysvětluje hráčům, kteří s hrami od japonského vydavatele nepřišli nikdy do styku, ale pokud jste nějakou typicky nintendovskou hru hráli, víte, o čem je řeč. Tu více, tu méně jde o navenek až o dětinské tituly, které v sobě mnohdy skrývají mnohem sofistikovanější vnitřek, než by se mohlo zdát. A jak už jsem psal v článku, v němž jsem popisoval demo dnes recenzované hry, jde jenom o to, jakým poměrem jsou tyto dva atributy zastoupeny.

Přichází hrdina. Má dlouhé popelavé vlasy s růžovým copánkem do strany. Jeho oči jsou přátelské, nos špičatý, ústa sevřená, s výrazným nánosem fialové rtěnky. Ve zlaté zbroji se odráží toxická záře kolem poletujících nakažených světlušek. Čarodějova kletba zasáhla celý les, ale naštěstí je tu řešení. Odříkání receptu na borůvkový koláč pod kloboukem alespoň tři metry vysoké muchomůrky v půl druhé odpoledne spolehlivě přivolá léčivý déšť. Budou mít rytíř a jeho věrná činčila na cestu přes lávový potůček dostatek času? Uvidíme.

Rychlonohý modrý ježek se vrací na filmová plátna. Napraví druhý díl obohacený o další animovaná zvířata dojem z nepříliš zdařilé jedničky?

Velkolepou ságu Assassin's Creed Valhalla uzavírá třetí DLC, které slibuje být jedním z největších dodatků v historii gamingu. Zaujme i ty, kteří původní hru nehráli, nebo naopak zatlouká finální hřebík do rakve obrovsky vyčerpané série?

Nevím jak vy, ale já si rok 2016 pamatuju. Alespoň co se týče her. Rok Mafie 3, Battlefieldu 1, Titanfallu 2 nebo Call of Duty Infinite Warfare byl také rokem virtuální reality, rokem spekulací ohledně Nintenda NX (tedy nového Switche) nebo rokem remasterů, které zažívaly zlatou éru. Už tehdy se nahlas mluvilo o tom, co všechno by měli vydavatelé oživovat podruhé a už tehdy se mluvilo o tom, že zrovna Eziova trilogie remastery úplně nepotřebuje.

Studio Tango Gameworks na čas opouští survival horory a od Evil Within si odskakuje k akčním adventurám, jen s hororovým nádechem. Ghostwire: Tokyo se v prvních trailerech profilovalo jako hodně nečitelná hra, jaké tedy v praxi je?

Žánr JRPG nabízí nepřeberné množství světů a postav, do kterých je však nutné většinou investovat mohutné množství času. Triangle Strategy pro Nintendo Switch přichází s trochu jiným konceptem, avšak zároveň slibuje prokreslený příběh a nekompromisně taktické tahové bitvy, kde se vyřádí každý, kdo to s hrami na hrdiny myslí vážně. Zdali to nejsou pouze prázdná slova vývojářů spolu odhalíme v následujících odstavcích.

Může být cesta cílem? Inu, záleží. Jsem si prakticky jistý tím, že milovníci motivačních citátů mi pravděpodobně odpoví jednoznačným „ANO“. Ostatně stejně jako Jack Kerouac, Libor Podmol nebo jakýkoliv běžný motorista, který při cestě na čerpací stanici po uzření aktuálních cen raději zanechá svůj spalovací vůz na krajnici a v doprovodu hlubokého hrdelního křiku uteče kamsi do lesů. A souhlasili by jistě i vývojáři ze studia Okomotive, protože právě cesta do neznáma je ústředním motivem jejich nového počinu FAR: Changing Tides.

Už jste někdy o nějaké hře slyšeli, že se jedná o Dark Souls v daném žánru? Popularita série proslulé svou obtížností už dávno dalece přesáhla hranice publika, které ji aktivně hraje, a tak není divu, že se z Elden Ring stala jedna z nejočekávanějších her letošního roku. A co víc, agregátory hodnocení předních světových médií dokonce naznačují, že máme tu čest s jednou z vůbec nejlepších her, které kdy spatřily světlo světa. Je to vůbec možné?

Lo Wang se vrací, aby dovyprávěl svůj tragikomický příběh skrze novou firstr-person střílečku, která má být zároveň i návratem ke kořenům série. Má ambice oslovit i fanoušky, u kterých doposud na disku kraloval Doom Eternal, nebo jde pouze o promarněnou šanci?

Pokud Hrej nějakou dobu sledujete či posloucháte hPody, asi víte, že jsem především hráčem multiplayerových titulů. Ty se většinou snaží o co nejrealističtější grafiku, ovládání a ve většině případů jsou to střílečky. A k tomu všemu kompetitivní. Podle mě se nejlépe hrají na počítači (a proto také žádnou jinou platformu nevlastním), člověk si u nich navíc nikdy neodpočine, soustředění v Call of Duty či League of Legends si zkrátka vyžádá spoustu energie. A najednou mi do toho přijede OlliOlli World, které je v podsttě opakem toho všeho. Zkrátka nebe a dudy, sladké a slané, konzole a počítač.

Žánr bojových her zažívá v posledních letech renesanci. Vracejí se staré, dobré, a hlavně zažité série, a jednou z nich je právě The King Of Fighters. Výkladní skříň SNK letos spěchá s patnáctým dílem a tvůrci se holedbají, že tato hra překoná všechna očekávání. Skutečně?

Už popáté se studio Codemasters snaží dobýt závodní svět drsným arkádovým závoděním Grid. Tentokrát chce zaujmout především dramatickým příběhovým režimem. Stojí za to, nebo jde o další tuctovou záležitost, která po pár týdnech skončí zapomenuta v EA Play?

Když máte nějaký problém a máte dostatek prostředků, nebývá zase tak složité jej vyřešit. Sony má problém. Dlouhodobý problém, který se táhne už od vydání Driveclubu. Zoufale mu totiž chybí závodní hra, která by snesla přísnější měřítka a hlavně by byla alespoň jakous takous konkurencí pro závodní sérii Forza, která za dobu nečinnosti japonského vydavatele vyrostla pravděpodobně v největší tahák konkurenčního Xboxu. Po dnešku možná zjistíme, jestli bude mít Sony problém i po dobu následujících let.

Kooperační hry, nejčastěji tedy střílečky, trpí na jednu zásadní věc – jejich průchod s dobrou partou poměrně jednoduchý, zvyšující se obtížnost avizují akorát větší hordy nepřátel. Často jsem právě s tímto měl problém, hra se pak velice rychle stala repetetivní a brzy mě přestala bavit. To stejné jsem cítil i u Extraction, ale nakonec dopadlo dobře. Podobný příběh jsem očekával od GTFO. Lákala mě především „hororová“ atmosféra a také hodnocení hráčů, kteří si projekt studia 10 Chambers dost pochvalovali. Když jsme tak dostali klíče a možnost vyzkoušet si hru na vlastní kůži, samozřejmě jsem se do toho ponořil.

Někdy v životě recenzentském nastávají chvíle, kdy má člověk pocit, že je opravdu synem štěstěny. Já tento pocit například zažil nedávno, právě při recenzování Total War: Warhammer 3. Už jen fakt, že mám zrecenzovat třetí díl jedné z nejlepších strategických sérií vůbec (a mám ho k dispozici o týden nebo dva dříve než běžný pařan) by ke štěstí stačilo. Tentokrát však štěstěna zasáhla úplně jiným způsobem a sotva jsem obdržel kód, vyhrál jsem v pracovním testování jackpot - na testu vyběhly dvě čárky a já se tak mohl tomuto skvostu věnovat týden v kuse od rána do večera! To je opravdu velké štěstí, protože jsem si původně naivně myslel, že mi bude stačit pár hodin každý den po návratu z práce. Omyl! Takovým způsobem bych totiž sotva načal kampaň, která mi ve výsledku zabrala necelých 40 hodin čistého času.

Po letech komplikovaného vývoje konečně vyšel Dying Light 2. S trochu větším odstupem od vydání můžu hodnotit jeho aktuální verzi, obohacenou řadou záplat. Jak si tento polský městský survival vede?

Modernizovaná verze populární free-to-play střílečky Crossfire přináší i singleplayerovou kampaň. O ni se postaralo zkušené studio Remedy, z prvních hrstek recenzí ale výplyvalo, že není o co stát. Kde je pravda?

Brzy to bude už rok, co jsem si u recenzování Returnal liboval, jak osvěžující je hrát roguelike hru, která využívá moderní 3D grafiku. Je pravdou, že vizuální stránka Sifu asi nerozvíří debaty o nejlépe vypadající hře roku, podobnost s dílem studia Housemarque je ale schovaná jinde. Síla obou her totiž tkví v kombinaci žánru a jeho provedení. Zatímco Returnal přinesl nekompromisní prvek návratu na začátek v případě smrti do AAA akční střílečky z pohledu třetí osoby, Sifu servíruje hráčům první roguelike 3D bojovku. A už jen kvůli této premise rozhodně stojí za pozornost.