Recenze (strana 6 z 141)

České nezávislé studio Amanita Design sice pravidelně přichází s jedním audiovizuálním skvostem za druhým, někomu se však mohou pauzy mezi tituly zdát zbytečně dlouhé. Hledat pak něco, co se stylu tuzemských vývojářů alespoň trochu přiblíží, může být oříšek. Jednou z variant je Boxville, krásná point-and-click adventura, jež dává vzpomenout na oblíbené Machinarium.

Herní studio Deck13 se do myslí hráčů nezapsalo jen zajímavými tituly jako The Surge nebo Lords od the Fallen, ale také svým záměrem, že nový titul musí vždy převyšovat ty předchozí. Ať už to byl pokus o "sci-fi revoluci" v Souls žánru, nebo jeho následné přesunutí do otevřeného světa, vždy byla radost očekávat, s čím přijdou tvůrci příště. Další takové čekání nyní skončilo, jelikož k nám přišel nový titul studia jménem Atlas Fallen. Slibuje rozsáhlejší herní svět, větší orientaci na příběh a revoluční soubojový systém. Přineslo studio Deck13 svého adepta na hru roku, nebo se spálilo snahou letět nad vyprahlou pouští příliš vysoko ke slunci?

Málokdy o tom mluvím, ale miluju strategie. A protože jsem za roky s ovladačem v ruce zlenivěl, musím bohužel konstatovat, že už ani strategie mě nedonutí zapnout počítač a jít trávit volný večer k pracovnímu stolu. Už dlouho ale bojuju s pocitem, že nemám co hrát. Mám pocit, že někde na Steamu bych určitě narazil na nějakou kvalitní strategii, ale na konzoli? Ukažte mi aspoň jednu! A tak ačkoliv jsem Anno 1800 už jednou hrál, jeho příchod na konzole i po letech kvituji.

Některé věci mi přijdou tak snadné, že je s podivem, kolik lidí si na nich vyláme zuby. Mluvíme o hrách, samozřejmě, takže specificky „napodobit některé hry mi přijde tak snadné, že je s podivem, kolik lidí si vyláme zuby při jejich klonování“. Pech je, že spoustu z nich bych chtěl hrát, protože nahrazují tituly, které jsem hrával dřív. V případě Park Beyond jde samozřejmě o RollerCoaster Tycoon. Sám sebe se po několika hodinách v lunaparkovém tycoonu od Namca musím ptát: Byl Chris Sawyer opravdu tak geniální, nebo jenom soudobí vývojáři nechápou, co tihle hráči vlastně chtějí?

Po sedmi letech se krystalová sága se opět rozšiřuje o novou fantazii. Tvůrci ze Square Enix již od oznámení titulu slibují další příběhový epos, který představí zbrusu nový svět a samozřejmě i nové postavy. Na následujících řádcích zjistíte, zda nešlo pouze o planá slova a zda mají ve všem pravdu. I protože jde o moji srdcovou záležitost, na kterou se dlouhé roky doopravdy těším.

Na chvilku se zastav poutníče a poslouchej! Tohle je příběh z dávných časů, z dob mýtů a legend, kdy mechanické myši byly kruté a nemotorné a lidstvo se teprve učilo sbírat loot. Pouze jedna hra tehdy vynikala svým božským přístupem – Diablo. Je to příběh o hráčích, kteří čekali dlouhých jedenáct let, aby se konečně vrátili do Sanctuary. Do svého oblíbeného světa plný děsivých démonů, nelítostných andělů, bohatého lootu a hlavně temné fantasy atmosféry, jakou umí málokterá hra. A já ti povím příběh, který začal před několika lety, kdy se velký Blizzard Entertaiment rozhodl poslat do Sanctuary Matku všeho zla. Čeká ho vykoupení nebo poslední hřebík do rakve? Pohodlně se usaď, venku totiž vítr hučí, vlci vyjí a už se připozdívá. Hodím poslední dřevo do kamen a ty bedlivě poslouchej. Náš čas totiž nadešel.

Těžko uvěřit, že uteklo už sedm let od posledního číslovaného dílu série Street Fighter. Ještě dnes si pamatuju na všechny ty trable a patálie, které minulou pětku provázely. A že jich nebylo málo. Nicméně jádro pudla v podobě skvělého soubojového systému, který tvůrci (poprvé bez Jošinori Ona) vypilovali do nejmenšího detailu, naštěstí zůstal. I tak ale nevydařené vydání zůstalo v paměti fanoušků série až dodnes. Nový díl by rád svoji lehce pošramocenou reputaci napravil, a to i přesto, že se z jeho předchůdce stala stálice profi bojovkářského světa. Podaří se to ale i aktuálnímu dílu?

Není pro mě srdcovější záležitosti, než je cokoliv ze světa Středozemě. Miluju Pána prstenů, ať už v knižní, nebo filmové podobě. Bez přehání (jako opravdu!) jsem každý z filmů viděl stokrát, a kdybych se chtěl chlubit, moje niterná nerdovská část dokáže odrecitovat prakticky jakoukoliv scénu. Jakkoliv moje záliba v Tolkienově světě nekončí u jeho nejznámějšího díla, jako na ono nejznámější je na něj nejčastěji odkazováno i v dalších příbězích, které jsou postupně do zdejšího univerza zasazovány. V našem videoherním rybníčku se bude nově nejvíc skloňovat osud Gluma, hobita, jehož uchvátila moc prstenu natolik, až se kvůli němu dočista zbláznil. Tak snad vás na cestě novou hrou od Daedalicu nepotká něco podobného…

Nejsem v téhle pozici poprvé. Někdy to tak vyjde, že zatímco vy teprve instalujete nějaký titul ke zrecenzování, embargo už padá a jste tak konfrontováni s všeobecným přijetím hry ještě dříve, než ji vůbec zapnete. Věděl jsem, že Zelda je letošní hrou roku, aniž bych ji vůbec spustil. V takový moment máte dvě možnosti: a) zkusit se zavřít do vlastní bubliny a texty jiných autorů ignorovat, b) naopak si texty ostatních přečíst, a pak cizí názory konfrontovat s těmi vlastními. Nedokážu říct, jestli je jeden přístup lepší než ten druhý, nicméně já za sebe tentokrát volil cestu vstřebat co nejvíce informací, a pak se pustit do hry. A i když jsem po přečtení několika textů věděl, že mě čeká jeden z vrcholů herní produkce vůbec, vlastně jsem vůbec nechápal, v čem přesně tkví kouzlo nové Zeldy. A tak jsem dostal v království Hyrule nový úkol, jehož splnění si odbudu až s vlastní recenzí, v níž se vám to pokusím vysvětlit.

„Jó, tehdy za mých mladých let, to se ještě věci dělaly poctivě, lidi na sebe byli hodnější a vlastně jsme se všichni měli líp!“ Co myslíte, cituji vaše (pra)rodiče a jejich nostalgií alternované vzpomínky, nebo dnešní hráče-čtyřicátníky, podle kterých už hry dávno nejsou tím, čím bývaly kdysi?

Za královnu motorsportu považujeme Formuli 1. Královnou jednostopého motorsportu by v tom případě mohla být série MotoGP. A trůn motorsportového podsvětí může patřit šílenému podniku Tourist Trophy na Isle of Man. Jaká je už třetí herní adaptace tohoto téměř sebevražedného závodu?

Ačkoliv byl Kodžimův Death Stranding považován za jednu z nejlepších her roku 2019, podle mnohých postrádal nějakou tu akci. Slovíčko „akce“ si ovšem lze vyložit mnoha způsoby. Vyloženě svéhlavě k němu přistoupili například vývojáři ze studia Octo Games, zodpovědného za hity Fap & Cum, CyberCum: Pussy Attack či WebCum Empire Tycoon.

Upíři z vás rychle vysají všechnu krev. Redfall z vás rychle vysaje všechen zájem o další hraní

Mám takový pocit, že mám s Aloy od posledně nevyřízené účty. Předně, jestli mě budí nějaké mé dřívější hodnocení ze spaní, jde o Horizon Forbidden West. Už před rokem jsem byl na vážkách, jestli si nejznámější rusovlasá hrdinka nezasloužila o bodík víc, jakkoliv jsem se nakonec vcelku sebejistě přiklonil ke konečné osmičce. Od té doby ale uběhlo čtrnáct měsíců, já měl čas přemýšlet, zpytovat, a rozjímat nad tím, jestli jsem vývojářskému týmu Guerrilla Games trochu neuškodil. Co víc, opakovaně mě to táhlo zpět do hry. Nejsem zrovna ten, který by vyzobával úplně všechno, a tak mi i po dohrání základní hry několik vedlejších úkolů zbývalo. Nepřiměl jsem se. Nakonec to bylo až vycházivší DLC, které mě uvrtalo k tomu tuhle hru zase po roce zapnout.

Na první pohled nenápadný kavárenský titul Coffee Talk před pár lety uchvátil fandy nezávislých her. Pokračování chce navázat tam, kde osudy hrdinů skončily a... je ještě lepší.

Během devíti let od oznámení to s Dead Island 2 často vypadalo nahnutě. Pokračování solidních zombie akcí ale nakonec skutečně vyšlo a překonává leckteré pesimistické očekávání.

Po diablovce Dungeons se Minecraft vydává dále do vod spin-offů. S Legends se ale inspiruje mnohem méně okatě. Naopak je velmi obtížné tuhle hru nějak definovat.

Sherlock Holmes je zpátky na scéně a to hned v remaku jednoho z nejoblíbenějších příběhů série. Spojení Lovecrafta s Doylem neslo v roce 2007 ovoce, dokázal ale detektivní příběh odolat zubu času a poměřovat se s novou konkurencí?

Šíří se zvěsti, že Chuck Norris dohrál Crime Boss: Rockay City hned na první pokus, a to výhradně prostřednictvím své věrné čivavy, která všechny akční sekvence odskákala na taneční podložce. Pokud ovšem nejste texaským rangerem a nedokážete zabít 30 lidí granátem ještě před tím, než vůbec exploduje, dávejte si při hraní pozor. Překvapit vás totiž mohou nejen nekonečné zástupy nepřátel, ale i technické problémy a kopa nedotažených mechanismů. Vítejte v Rockay City – městě, které nikdy nespí, protože v něm neustále někdo po někom střílí.

I ve světě her stále sílí volání po větší šetrnosti k přírodě. Možné následky lidského počínání pak demonstruje postupně se rozvíjející žánr ekologických strategií. Terra Nil patří k těm nejkrásnějším. Jak se ale hraje?

Je tu další ročník virtuálního baseballu. Letos by o něj mohli mít zvýšený zájem i čeští fanoušci, stojí tedy za to?

Po dlouhém čekání se omlazení konečně dočkal i asi nejoblíbenější díl série Resident Evil. Jak se na remake čtyřky dívají oči neznalce původní hry?

Chce se mi začít nějakou nudnou, otřepanou frází o tom, jak Nintendo umí dělat nevšední hry, jak svým svérázným přístupem i na Switchi dokazuje svou unikátnost… ale tohle všechno už vás musí neskutečně nudit. Nintendo je prostě Nintendo, a podobné fráze slýcháte pořád. Vedle těch skvělých a nápaditých her však Nintendo plodí taky ty, které jsou jen tak jakoby do počtu, a remaster jedné takové by neměl stát plnou cenu.