Recenze (strana 8 z 141)

Ještě než se zkraje příštího roku dočkáme remaku survival hororu Dead Space, přichází na trh prvotina týmu vedeného jeho původním autorem. Dokáže nápadně podobný titul s názvem The Callisto Protocol překročit stín své duchovní předlohy?

Každý rok se s železnou pravidelností vracíme na fotbalová hřiště, hokejová kluziště, basketbalové palubovky i baseballové stadiony. Vedle toho se ale na podzim pravidelně vrací i manažerské křeslo ve Football Manageru. Co nového (ne)přináší tentokrát?

Jmenuji se Holmes. Henry Howard Holmes. Žiji v Chicagu a právě jsem si otevřel hotel. Jste srdečně zváni. Všichni. A řekněte to i svým známým! Přivítám ve svém hotelu královsky všechny, kdo dorazí. O to už se postarám!

Cítím určitou povinnost na začátku každé recenze libovolné hry se Sonicem v hlavní roli zrekapitulovat, jak to s modrým ježkem vlastně historicky bylo. Sega se ale zásadně zasadila o to, že jste podobná resumé četli v posledních letech několikrát, a tak je retrospektivní okénko poněkud zbytečné. Naopak se možná sluší připomenout, že to není minulost, díky které Sonica vytahujeme na světlo světa tak často, ale současnost, kterou bych antidatoval někam k roku 2020, kdy vyšel film s Jimem Carreym v hlavní roli. Možná i díky němu nedávno vyšla v lecčem revoluční hra, o které se v posledních dnech tak často mluví.

Po krátké pauze v podobě remaků a přelomového pokračování z otevřeného světa se značka Pokémon vrací s novou, devátou generací. Pokémon Scarlet & Violet s sebou od vydání nesou pověst extrémně nedotaženého titulu. Oprávněně?

Nestává se asi moc často, aby v dnešní době někdo popsal hru slovy, že jako by patřila do generace Xboxu 360 a myslel to pozitivně. Co si budeme povídat, retro titulů všech možných stupňů kvality je na trhu spousta, v naprosté většině si ale pod tímto označením hráči i vývojáři představí hry mnohem starší. Stačí se podívat do obchodů. Přesto se musím přiznat, že pustit se do střílečky z pohledu třetí osoby s lineárně vystavěným světem rozděleným do oddělených úrovní pro mě bylo větším výletem do minulosti, než jsem původně očekával.

Série Ghostbusters byla v herním světě po dlouhou dobu spíše zapomenutou značkou. I vzhledem ke stavu filmové značky se tomu nedá divit, samotný námět se ale může ve hrách bohatě využít - nikdy by mě ale nenapadlo, že se z lovců duchů stane kompetitivní „střílečka“.

Studio Obsidian zároveň vyvíjelo tři projekty. Ten nejmenší, ale dost možná nejzajímavější z nich konečně dorazil. Je Pentiment tak ojedinělou záležitostí, jak na první pohled působí?

KT Racing, dříve Kylotonn, měli sedm let na to, aby z nepříliš oceňované herní série WRC vybudovali úspěšnou značku. Jejich snahy vrcholí labutí písní WRC Generations. Jak dopadla?

Hry vydávané pod značkou LEGO nejsou na herní scéně žádnou novinkou. Spoustu z nich lze považovat za kultovní klasiky, avšak nám známé série z drtivé většiny využívají kostičky pouze jako způsob, kterým je vystavěno prostředí hry, nikoliv jako hlavní herní mechanismus. LEGO Bricktales je opakem – člověk, který očekává adventuru ve stylu Indiana Jonese nebo Star Wars, bude rychle vyveden z omylu. Klíčem k úspěchu je nejenom kreativita, ale i logické myšlení, jelikož stavění pomáhá řešit všelijaké rébusy.

Po čtyřech letech se vrací bůh války Kratos a jeho syn Atreus, aby ukončili své putování severskou mytologií. Jde o stejnou pecku jako tehdy?

Poslední dva díly Call of Duty mě upřímně moc nezaujaly. Zatímco u Black Ops Cold War jsem nadával na nepochopitelný návrat ke starému enginu, Vanguard se sice honosil plynulejšími animacemi, ale celkový přesun do druhé světové války mi taky nebyl po chuti. Ve výsledku jsem ale nemusel litovat, jelikož jsem stále hrál Warzone, dokud Activision nepřidal novou mapu a pohyb po vzoru Vanguardu, čímž pro mě skončil i ten...

Rok se s rokem sešel a je nejvyšší čas se vrhnout na nová bojiště. Letošní Call of Duty od Infinity Ward toho neslibuje málo a laťku má od minula nastavenou taky setsakramentsky vysoko. Dodnes totiž miliony hráčů brázdí Calderou ve Warzone, která na základech staršího bratříčka dnes recenzované hry dokázala postavit jednoho z nejsilnějších hráčů na battle-royale scéně. Podaří se tvůrcům i tentokrát překročit svůj multiplayerový stín?

Pamatujete si původní Telltale Games? Studio, které v letech 2012-2018 chrlilo své notně šablonovité hry rychleji, než se dnes ve Velké Británii střídají premiéři? Studio, jenž našlo vlastní svěží recept na příběhové adventury, který pak ovšem opakovalo až do svého doslovného zemdlení?

České studio GoldKnights po sedmi letech od svého založení konečně uvádí na trh svou prvotinu. Původním názvem LostHero, nyní již The Last Oricru, je akční RPG ve stylu Dark Souls. Po bližším prozkoumání ale rychle zjistíte, že vývojáři nešli jen cestou prosté kopie, ale v některých aspektech uchopili žánr svým vlastním osobitým způsobem.

Když Call of Duty po roční pauze přineslo v roce 2019 příběhovou kampaň, asi málokdo čekal, jak akční a intenzivní zážitek dokáže studio Infinity Ward vytvořit. Vedle dynamického a tradičně špičkového multiplayeru a úplně nového enginu se před námi zjevil příběh, který by se klidně dal rozstříhat a vhodit na plátna kin, přičemž hráčům v hlavě asi nejvíce utkvěla stealthová mise, ve které jsme zasahovali v domovech teroristů.

Batman je mrtev, nechť žijí jeho sidekickové. Alespoň to platí v RPG akci Gotham Knights, která se stejně jako hrdinové snaží vystoupit z odkazu netopýřího muže a razit si svou vlastní cestu. Daří se jí to?

Kterákoliv ze sportovních her se často setkává s kritikou, že se ročník od ročníku vůbec neliší. Jenže většinou taková slova přicházejí od lidí, kteří se sportovním titulům věnují buď zcela okrajově, a nebo je v nejlepším případě vůbec nehrají. NHL 23 však naplňuje něco, co často pravdou nebývá – změn je skutečně minimum, i když jsou všechny k lepšímu.

Začínat třístou padesátou pátou recenzi akční adventury je skoro za trest. Všechny jako by byly stejné, jen vyprávějí trochu jiný příběh. Když jsem před lety začínal recenzi prvního A Plague Tale – odhadem tak dvoustou dvacátou devátou tohoto žánru – možná úvod taky nebyl úplně jednoduchou záležitostí, ale tehdy jsem měl pocit, jako kdyby mi hra zavdávala tucet možností jak začít, tím, jak je jiná. Takhle nadšený ale tentokrát nejsem, a jen těžko hledám slova k tomu, abych svůj postoj dokázal jednoduše, přitom všeříkajícně objasnit.

Překvapivý hit Mario + Rabbids Kingdom Battle z roku 2017 konečně dostává nástupce. Sparks of Hope sice můžou působit jen jako další kapitola, v útrobách ale skrývají daleko více zajímavých novinek.

Prvoválečné „simulátory“, nebo spíše střílečky zasazené do doby první světové války, to nemají úplně lehké. Zatímco Battlefield 1 pojal hratelnost dost akčně, vážnější tituly většinou nemají kdovíjakou kvalitu a stejně jako se rychle objevují, tak rychle končí.

Portugalští Saber Porto se vracejí do pouští s dalším herním Dakarem. Stojí nová éra v Saúdské Arábii za návštěvu, nebo se z pouštních dun vracím pouze s pusou plnou písku?

Naposledy se scházíme u recenze FIFA od EA, příští rok už z dveří vydavatelství vyjde jen EA Sports FC, a jen samotná fotbalová federace ví, jestli, kdy a jak se slavná značka vrátí. Jak se však povedlo napsat poslední notu fotbalové árie? Zazní nám v uších spíš lahodný svist míče tancujícího v brankové síti, nebo zvonivá rána tyčky a zklamané povzdechnutí publika?

Sportovní podzim se opět rozjíždí naplno, tentokrát v trochu jiném pořadí, NHL vychází až pár týdnů po virtuálním fotbalu. Jako první i nadále zůstává NBA od 2K, ostatně právě u basketbalového titulu toho zůstalo stejného opravdu hodně. Dlouhověký souboj mezi skvělým simulátorem a sprostou mašinou na peníze skrz mikrotransakce pokračuje…