Články od uživatele David Plecháček

Málokdy o tom mluvím, ale miluju strategie. A protože jsem za roky s ovladačem v ruce zlenivěl, musím bohužel konstatovat, že už ani strategie mě nedonutí zapnout počítač a jít trávit volný večer k pracovnímu stolu. Už dlouho ale bojuju s pocitem, že nemám co hrát. Mám pocit, že někde na Steamu bych určitě narazil na nějakou kvalitní strategii, ale na konzoli? Ukažte mi aspoň jednu! A tak ačkoliv jsem Anno 1800 už jednou hrál, jeho příchod na konzole i po letech kvituji.

Některé věci mi přijdou tak snadné, že je s podivem, kolik lidí si na nich vyláme zuby. Mluvíme o hrách, samozřejmě, takže specificky „napodobit některé hry mi přijde tak snadné, že je s podivem, kolik lidí si vyláme zuby při jejich klonování“. Pech je, že spoustu z nich bych chtěl hrát, protože nahrazují tituly, které jsem hrával dřív. V případě Park Beyond jde samozřejmě o RollerCoaster Tycoon. Sám sebe se po několika hodinách v lunaparkovém tycoonu od Namca musím ptát: Byl Chris Sawyer opravdu tak geniální, nebo jenom soudobí vývojáři nechápou, co tihle hráči vlastně chtějí?

Není pro mě srdcovější záležitosti, než je cokoliv ze světa Středozemě. Miluju Pána prstenů, ať už v knižní, nebo filmové podobě. Bez přehání (jako opravdu!) jsem každý z filmů viděl stokrát, a kdybych se chtěl chlubit, moje niterná nerdovská část dokáže odrecitovat prakticky jakoukoliv scénu. Jakkoliv moje záliba v Tolkienově světě nekončí u jeho nejznámějšího díla, jako na ono nejznámější je na něj nejčastěji odkazováno i v dalších příbězích, které jsou postupně do zdejšího univerza zasazovány. V našem videoherním rybníčku se bude nově nejvíc skloňovat osud Gluma, hobita, jehož uchvátila moc prstenu natolik, až se kvůli němu dočista zbláznil. Tak snad vás na cestě novou hrou od Daedalicu nepotká něco podobného…

Nejsem v téhle pozici poprvé. Někdy to tak vyjde, že zatímco vy teprve instalujete nějaký titul ke zrecenzování, embargo už padá a jste tak konfrontováni s všeobecným přijetím hry ještě dříve, než ji vůbec zapnete. Věděl jsem, že Zelda je letošní hrou roku, aniž bych ji vůbec spustil. V takový moment máte dvě možnosti: a) zkusit se zavřít do vlastní bubliny a texty jiných autorů ignorovat, b) naopak si texty ostatních přečíst, a pak cizí názory konfrontovat s těmi vlastními. Nedokážu říct, jestli je jeden přístup lepší než ten druhý, nicméně já za sebe tentokrát volil cestu vstřebat co nejvíce informací, a pak se pustit do hry. A i když jsem po přečtení několika textů věděl, že mě čeká jeden z vrcholů herní produkce vůbec, vlastně jsem vůbec nechápal, v čem přesně tkví kouzlo nové Zeldy. A tak jsem dostal v království Hyrule nový úkol, jehož splnění si odbudu až s vlastní recenzí, v níž se vám to pokusím vysvětlit.

Mám takový pocit, že mám s Aloy od posledně nevyřízené účty. Předně, jestli mě budí nějaké mé dřívější hodnocení ze spaní, jde o Horizon Forbidden West. Už před rokem jsem byl na vážkách, jestli si nejznámější rusovlasá hrdinka nezasloužila o bodík víc, jakkoliv jsem se nakonec vcelku sebejistě přiklonil ke konečné osmičce. Od té doby ale uběhlo čtrnáct měsíců, já měl čas přemýšlet, zpytovat, a rozjímat nad tím, jestli jsem vývojářskému týmu Guerrilla Games trochu neuškodil. Co víc, opakovaně mě to táhlo zpět do hry. Nejsem zrovna ten, který by vyzobával úplně všechno, a tak mi i po dohrání základní hry několik vedlejších úkolů zbývalo. Nepřiměl jsem se. Nakonec to bylo až vycházivší DLC, které mě uvrtalo k tomu tuhle hru zase po roce zapnout.

Chce se mi začít nějakou nudnou, otřepanou frází o tom, jak Nintendo umí dělat nevšední hry, jak svým svérázným přístupem i na Switchi dokazuje svou unikátnost… ale tohle všechno už vás musí neskutečně nudit. Nintendo je prostě Nintendo, a podobné fráze slýcháte pořád. Vedle těch skvělých a nápaditých her však Nintendo plodí taky ty, které jsou jen tak jakoby do počtu, a remaster jedné takové by neměl stát plnou cenu.

Jedni ho milují, druží nenávidí. SpongeBob je zpět, a ani tentokrát nezůstane v Zátiší Bikin kámen na kameni. Podařilo se ducha fenomenálního seriálu přenést i do nejnovější plošinovky?

Je vždycky těžké zapínat hru, v níž jste strávili přes sto hodin a plně ji vyzobali, v krátkém sledu znovu. Za poslední roky nebude moc titulů, v nichž jsem strávil více času, než v Monster Hunter Rise. Svého času Switch exkluzivita byla v mých očích jednou z nejlepších her na této hybridní konzoli vůbec. Po dvou letech se nyní dostáváme do fáze, kdy můžeme tuhle kapitolu uzavřít, protože se Rise dostává po PC i na konzole.

O tom, že není remaster jako remaster, není třeba dlouze debatovat. Paskvilů, her jen lehce přetřených od prachu a vydaných s velkou pompou, jsme za ty roky viděli nespočet. Řekl bych, že jsme jich vlastně viděli mnohem víc, než kolik jsme viděli těch kvalitních, pečlivě připravených balíčků, které byla radost hrát a někdy i sledovat. Do jaké škatulky patří Sonic Origins, se teprve dozvíte, už teď bych ale řekl, že si některé své šrámy odnáší po střetu se světem tam venku trochu neprávem.

Cítím určitou povinnost na začátku každé recenze libovolné hry se Sonicem v hlavní roli zrekapitulovat, jak to s modrým ježkem vlastně historicky bylo. Sega se ale zásadně zasadila o to, že jste podobná resumé četli v posledních letech několikrát, a tak je retrospektivní okénko poněkud zbytečné. Naopak se možná sluší připomenout, že to není minulost, díky které Sonica vytahujeme na světlo světa tak často, ale současnost, kterou bych antidatoval někam k roku 2020, kdy vyšel film s Jimem Carreym v hlavní roli. Možná i díky němu nedávno vyšla v lecčem revoluční hra, o které se v posledních dnech tak často mluví.

Začínat třístou padesátou pátou recenzi akční adventury je skoro za trest. Všechny jako by byly stejné, jen vyprávějí trochu jiný příběh. Když jsem před lety začínal recenzi prvního A Plague Tale – odhadem tak dvoustou dvacátou devátou tohoto žánru – možná úvod taky nebyl úplně jednoduchou záležitostí, ale tehdy jsem měl pocit, jako kdyby mi hra zavdávala tucet možností jak začít, tím, jak je jiná. Takhle nadšený ale tentokrát nejsem, a jen těžko hledám slova k tomu, abych svůj postoj dokázal jednoduše, přitom všeříkajícně objasnit.

Když se mě někdo zeptá, jakou známku si třetí Splatoon zaslouží, neváhám. Jak jsem jindy pevný v kramflecích co se týče textu a váhám nad známkou, v případě téhle barevné, ulítlé střílečky od Nintenda není o čem přemýšlet. Osm! Vyšší známku si nemá hra jak obhájit, hodnotit níž je zase příliš příkré. Tentokrát je však mnohem těžší tohle nicneříkající číslo zaobalit do všeříkajícího textu.

Mám pocit, že moje recenze na Monster Hunter Rise z loňského roku na první dobrou neukazuje, co si o hře myslím. Možná mě v tom utvrdilo rozšíření Sunbreak, které před pár dny vyšlo, možná to byl čas, který ve mně uzrál, možná jsem prostě jenom potřeboval hrát další hry, abych si svůj názor potvrdil. Monster Hunter Rise je pro mě po geniálním Breath of the Wild druhou nejlepší hrou, kterou si můžete na Switchi zahrát. A teď můžete hrát ještě víc.