Dojmy z hraní Shadow Gambit: The Cursed Crew, výborného fantasy zástupce žánru á la Commandos

Shadow Gambit. Němečtí vývojáři Mimimi si radši měli pro svou novinku zvolit jiné jméno, Shadow Gambit zní tuctově a ještě ke všemu se nebezpečně podobá Shadow Tactics, tedy jejich prvotině. Jenže pokud pirátští hrdinové nově vznikající hry nezavítají do feudálního Japonska, jmenná podobnost bude jen náhodná. Třeba ale autoři chtějí vytvořit určitý brand, Shadow hry, které budou spojeny alespoň dílčí částí názvu a které budou jasně odkazovat na základní mechanismy žánru, do nichž spadají. 

Jestliže jste v minulosti hráli Commandos nebo cokoliv z žánru, co přišlo co po nich, víte, o čem píšu. Ať už jsou hlavními hrdiny druhováleční příslušníci speciálních jednotek operujících za nepřátelskou linií, kovbojové lačnící po pomstě a spravedlnosti na divokém západě, osoby mající tendence bohatým brát a chudým dávat, policisté, padouši rebelující proti prohibici, posádka vesmírné lodi, samurajové… nebo prostě kdokoliv jiný stojící proti přesile, víte, že vaším největším přítelem je stín, tichý postup a bedlivá příprava. Ať už si dosadíte jakoukoliv hru, všechny spojují stejná pravidla, liší se pak jen zasazení a schopnosti týmu, s nímž hrou procházíte.

Shadow Gambit není jiný. Mimimi se hodně snaží prezentovat novinku jako hru, která výrazně vybočuje ze zajetých pořádků, ale ukázka, kterou jsme měli možnost v předstihu projít, ukázala, že jde opět o další variaci na to samé.

Když si po sobě předchozí tři řádky čtu znovu, mám pocit, že nevyznívají zrovna pozitivně, ale je potřeba si nalít čistého rumu (?). Jestliže si porovnáte Commandos s Desperados, rozdílů najdete pomálu, a ty drobnosti se většinou týkají toho, jak fungují hlavní postavy a co s nimi můžete dělat. Ostatně Shadow Tactics, s nímž Mimimi vstoupilo do těchto vod poprvé, vlastně nedělalo nic jinak, a rozdíly mezi japonskou tragédií a zbylými tituly byste mohli napočítat na rukou jedné ruky. Jde pak vždy o detaily, určitou preciznost a troufám si říct i neokoukanost, díky nimž se můžeme bavit o hrách, které stojí za to neminout; popsat u takových her jejich klady je přitom relativně obtížné, mnohem snáz se ale pak vypichují věci, kde mohou autoři selhat. 

Shadow Gambit je, při bližším ohledání, skutečně velice podobný svým předchůdcům

Mimimi ukázalo, že oba jeho předchozí tituly splňují prakticky všechny vyjmenované atributy kvalitních her. Shadow Tactics excelovalo v příběhu a výpravě, zapamatovatelných postavách, unikátních možnostech hrdinů, a i v tom, jak bezchybný design hra měla. Třetí Desperados udělalo něco, v co jsem už ani nedoufal – po fenomenální a dodnes krásné jedničce od Spellbound dokázalo přijít s dílem, který si s ním v ničem nezadá a převádí svět zaprášených kovbojů do moderní podoby. 

No a Shadow Gambit dává jasně zamítavý štempl na otázku, jestli dosavadní úspěchy studia přeci jen nebyly trochu náhodné a jestli vývojáři takříkajíc nevystříleli všechen střelný prach na předchozích projektech firmy. 

Shadow Gambit je, při bližším ohledání, skutečně velice podobný svým předchůdcům. Líbí se mi ale, že se autoři nespokojí s další kopií a alespoň se snaží vymýšlet a roubovat nové výmysly na stále stejná pravidla. Nemění se však prakticky nic zásadního, izometrická kamera zabírá plně trojrozměrný svět ze stejného úhlu, permanentně stojíte proti přesile tak nějak „prakticky“ rozesetých nepřátel, a je opět jen na vás, jakou trasu si zvolíte, každý level totiž opět představuje pečlivě nadesignovaný rébus, a jsou to opět jen schopnosti hrdinů, které definují rámec možností, jak jej lze vyřešit. A právě tenhle “rámec” měla mít novinka revoluční.