Gamescomové dojmy ze System Shock - blíží se jeden z nejvěrnějších remaků historie?
Jméno System Shock zná téměř každý, výrazně méně hráčů ale tohohle dědečka Deus Ex a dalších podobných akcí skutečně hrálo. To se pokusí změnit remake Nightdive Studios, který byl k osahání na Gamescomu. A jde o jeden z nejzvláštnějších herních zážitků, který jsem za poslední roky vyzkoušel.
System Shock patří bezesporu do zlatého fondu videoher. Jakkoliv mu patří kultovní status, mám pocit, jako by na něj mnoho lidí nevzpomínalo a v tuzemských končinách ji hrál vlastně jen málokdo. Nejsem výjimka. Všichni možná víme, že hra pochází z dílen studia Looking Glass, někteří si hru spojují se jménem Warrena Spectora, jiní si zase vybaví umělou inteligenci Shodan… ale i tak bude pro mnohé z nás remake vůbec prvním seznámením s prvním dílem série.
Jakkoliv jsem první System Shock skutečně nikdy v životě nehrál, obecné teoretické znalosti mi nechybí. Hra z roku 1994 se odehrávala na jakési stanici, na níž jste se snažili zarazit nebezpečnou Shodan, bojovali s nástrahami tmavých chodeb a při průchodu se snažili získat co nejvíc surovin a zásob k přežití. Matně si pamatuju i to, že jsem kdysi dávno viděl i video se začátkem hry, které v podstatě vysvětluje, kdo jste, jak jste se na stanici ocitli, a proč se Shodan obrátila proti vlastním lidem.
Na Gamescomu jsem si tenhle úvod připomenul ve zhruba třicetiminutové ukázce. Remake je totiž, minimálně v úvodu, relativně přesnou replikou původní hry.
SHODAN JE ZPÁTKY
Na scéně se objevuje neznámý hacker – vy – který se snaží dostat k dokumentům stanice Citadel, vlastněné společností TriOptimum. Ačkoliv se vám k datům podaří dostat a stačíte si všechno stáhnout na disk, za dveřmi se objeví ostraha a především Edward Diego, ředitel společnosti. Dá vám přitom nabídku, která se takříkajíc neodmítá. Informace, které jste získali, si můžete nechat, výměnou za to, že změníte nastavení Shodan. Důvod není vyloženě jasný, ale zdá se, že vypnutí etického modulu Shodan hráči nedělá žádný problém, čímž odstartuje koloběh událostí úvodní hry.
Kromě příběhového backgroundu ale už úvodní sekvence ukáže víc
To, co dřív bývalo odvyprávěno jen v jednoduché a nepříliš konkrétní animaci, je nově pochopitelně plnotučnou cutscénou se vším všudy, vytvořenou v enginu hry, viděnou z pohledu vlastních očí. Kromě příběhového backgroundu ale už úvodní sekvence ukáže víc, totiž to, jak vypadá detailní ostrá grafika specifickým způsobem zkřížená s retro stylizací.
Zaprvé se tento mix velice obtížně popisuje. V podstatě je na hře od začátku vidět, že má velice osobitý styl, který se naplno rozvine, jakmile se chopíte otěží vy a pustíte se do hraní.
Zadruhé si doteď nejsem jistý, jestli jsem jeho fanouškem.
Ačkoliv by měl být System Shock mnohem více o hratelnosti, o prozkoumávání, o interakci se stanicí, v hlavě v sobě doteď svádím souboj o to, jestli se mi hra vlastně líbí nebo ne. Po krátkém intru se totiž probouzíte na stanici, otevíráte první skříňku, čtete si první záznam a berete do ruky obří kladivo, potud v pořádku. Jenže otevíráte skříňku, jejíž hrany jsou precizně ostré, skoro bych až řekl detailní, ale textura, která vyplňuje plochu, jakoby vypadla z nějaké retro střílečky, které se snaží odkazovat na Dooma nebo Quaka. Jako příměr tenhle popis asi poslouží dobře, ale vlastně si ani nejsem jistý, jestli jsem správně trefil dobu – možná že textura spíše odpovídá něčemu novějšímu, ale je tak těžko uchopitelná, že si vlastně nejsem jistý, kam ji zařadit.
Není to jenom o jedné skřínce, takových detailů hra nabízí několik, ale přitom je nekonzistentní v tom, jak vám je dávkuje. Jakmile otevřete první dveře, objeví se před vámi také první robot, kterého musíte kladivem rozsekat na maděru. Robot, krásně ostrý, detailní, připomínající svým stylem Alphu 5 ze Strážců vesmíru, sice sedí svým retro feelingem, ale rozhodně nepůsobí retro svým zpracováním. To oproti tomu počítačový panel na pravé straně vypadá jako panel na dveřích z původního Half-Life.
Když se oprostím od toho, že se vedle sebe naprosto (ne)přirozené vyskytují různé grafické éry, tak i tak jsem daleko od toho, abych řekl, že je System Shock normální konvenční hrou. Viz popsaný robůtek výše, jeho design nepřipomíná něco, co bychom ve hrách někdy někde viděli. Jakmile dostanete do rukou pistoli, objeví se i první humanoidi, a i ti jsou přinejmenším nezvyklí, těžko popsatelní, a ultimátně divní.
System Shock zkrátka vybočuje, a podle mého názoru bude komunitu rozdělovat na tábory, z nichž jedni si unikátní styl zamilují, přičemž druzí jej budou nenávidět. Jedno je ale jisté, svým vzezřením rozhodně nezapadne.
RETRO MIX
Nezapadne ani hratelnostně. Hratelnost je samozřejmě gró celé hry, a ani ta není vyloženě typická. Svědčí tomu i namapování tlačítek, kdy jste naposledy měli akci na pravém tlačítku myši? Jenom se domnívám, že je tahle volba dána tím, kolikrát jej budete používat. Tolik interaktivních bodů v jedné místnosti jsem snad jakživ neviděl. Prakticky nikdy jsem si nebyl jistý, kam se podívat dál a jestli něco nemíjím. Často jsem se i ztrácel, protože jsem měl pocit, že jsem vynechal nějaké tlačítko, které by mi odhalilo cestu kupředu. Vzít můžete všechno, od stetoskopů, přes další haraburdí až po logy, přičemž zase není úplně zřejmé, co by mělo ve vašem inventáři zůstat a co ne. Chtěl jsem si udělat nějaký systém a nechat třeba od všeho trochu – co kdyby náhodou – nakonec jsem ale rychle rezignoval a prakticky všechno jsem nechal doslova vypařit.
Asi z předchozích řádků cítíte určitou frustraci, ale nemůžu říct, že bych se vyloženě nebavil. Mít na hraní více klidu (a židli anebo míň kilometrů v nohách k tomu), třeba bych si rozvážné tempo a očumování každého koutu vychutnával o trochu víc.
Z určité strnulosti mě nezachránila ani akce. Není jí moc (což je dobře), ale není ani moc živelná (což není dobře). Jako první dostanete do rukou obouruční kladivo, které má svou hmotnost a je radost s ním demolovat cokoliv, co se na chodbách stanice pohne. Pistole ale už můj jam není. Pocit ze střílení prakticky chybí a je vidět, že střelba nebyla prioritou dne. Nepřátelé jsou potom lehce zabrždění, bez dynamiky, bez pohybu, a nepředstavují bůhvíjaké nebezpečí, spíše jen překážku, do které musíte ze svého inventáře vysypat několik nábojů, abyste měli prostor na další.
Hra, která vyšla před tolika lety, prostě a jednoduše nemůže být po všech stránkách moderní
Těžko po prvních krůčcích soudit víc, dost možná se System Shock rozvine a rozkvete postupem času. Z příběhu jsem logicky nic zásadního neviděl, a pomalejší úvod lze pochopit jakbysmet. Nevím, jak přesně demo shrnout závěrem, ale už po jeho skončení se mi hlavou line myšlenka, o kterou bych se chtěl podělit. Mám totiž pocit, že System Shock nemusí být skvělá hra, ale může být perfektní remake. Když se na to člověk podívá ze všech úhlů, mám pocit, že přesně takový pocit ze hry musí být jako dělaný pro fanoušky originálu. Jestli lze nějakého ducha doby převést z roku 1994 do roku 2022, demo to zvládlo perfektně. Hra, která vyšla před tolika lety, prostě a jednoduše nemůže být po všech stránkách moderní, byla by pravděpodobně divná, a tuhle divnost já s odstupem obdivuji. A obdivuji i autory, že jdou v tomhle směru s kůží na trh.
A to hlavní: Těším se, jak to nakonec dopadne.
