Recenze Mario Strikers: Battle League, fotbalu, který hraje svojí vlastní ligu | Kapitola 2

Základem Mariova fotbalu je hra pěti proti pěti. Čtveřici hráčů v poli si každý určí sám, brankáře pak mají všichni stejného. Do pole vybíráte z těch nejprofláknutějších postaviček ze všech her Nintenda. Takže nechybí Mario, Bowser, princezna Peach, ale nemůže chybět ani Rosalina, Wario, Waluigi nebo Yoshi. Ve výčtu nikdo zásadní neabsentuje, ale zároveň v něm nenajdete ani žádné překvapení. Jinak řečeno, výčet nelze ani nějak zásadně vychválit, ani ho zhanit, že by v něm něco chybělo. Předpokládám však, že právě hráči do pole budou nejsnazším způsobem, jak hru obohatit do budoucna.

Každá postavička má určité atributy, které určují rychlost, razanci střel, techniku nebo sílu, která je kritická v rámci soubojích tělo na tělo. Některé nintendí hrdiny můžete mít v týmu jen jednou, jiných můžete povolat víc. Tímto způsobem lze nejvíce definovat vaši taktiku. Pokud budete mít v týmu obřího Bowsera nebo Donkey Konga, bude se vám hrát jinak než s rychlíkem Luigim a univerzálem Mariem.

K taktice se ještě v budoucnu vrátíme, teď je ale nejvyšší čas vyrazit na hřiště. Standardním rozestavením je 2:2, čili dva hrdinové jsou vzadu, dvě postavičky jsou takovými křídly vepředu po stranách. Pak už se hraje přesně tak, jak byste čekali. Pomocí přihrávek a dobře časovaných střel se snažíte přehrát protihráče a prostřelit brankáře a vyhrát v časovém limitu. Nepadne-li gól nebo bude-li skóre nerozhodné, rozhoduje zlatý gól. 

Už taky zaznělo, že na hřišti rozhodují dovednosti hráče. Ačkoliv si s ovladačem v ruce může sednout ke Switchi kdokoliv, na první pohled poznáte, že hrajete proti někomu, kdo umí. Takový hráč pravděpodobně nepoužívá obyčejné přihrávky, ale perfektně časované přihrávky, které chtějí správný timing. Asi nestřílí obyčejnou střelou, ale dokáže s ní pravděpodobně předem zamířit, anebo dokáže vystřelit z první nechytatelnou bombu. A když už se dokážete k míči dostat, pravděpodobně je zkušenější hráč mnohem schopnější v odebírání míče, a navíc vás nesrazí jen tak do elektrizovaného zámezí, ale pravděpodobně proti vám pošle vlastního spoluhráče, a kromě toho, že vás vyřídí ze hry, si rovnou uzme i míč pro sebe.

Všechny fígle tady asi vyjmenovávat nebudeme, doufám jen, že z toho jasně vyplývá, že toho Mario Strikers nabízí víc, než by se na první pohled mohlo zdát. A do toho tu jsou power upy. Některé vám pomohou přímo, některými můžete škodit protihráči. Tenhle mechanismus funguje opět podobně jako ve zmiňovaném Mario Kart. Rozdíl je v tom, že jen část nich je k dispozici oběma týmům a u nich platí pravidlo, že kdo dřív přijde, ten dřív bere. Některé power upy ale dostáváte jakožto kompenzaci, pokud je protihráč až příliš agresivní a fauluje (což je koncept, se kterým jinak Mario Strikers nepočítají), čímž se vám hra snaží dát určitou výhodu.

Každá postavička má určité atributy, které určují rychlost, razanci střel, techniku nebo sílu, která je kritická v rámci soubojích tělo na tělo.

No a ultimátní výhodou je potom speciální energetická koule, kterou může jeden z týmů sebrat a pak se pokusit o „ultimátní“ střelu. Při té se zpomalí čas, musíte v ideálním momentě dvakrát trefit quick-time event a pak jen doufat, že po efektní animaci zapluje míč rovnou do brány. I kdyby ne, tak se může alespoň příhodně odrazit, a šance skórovat je pořád značná. Pokud ale v průběhu tohohle QTE protihráč „fauluje“ (opět jsou zde důležité uvozovky, hráče klidně můžete usmažit na energo bariéře kolem hřiště), dojde k přerušení sekvence a hraje se dál. Může se zdát, že jde o jednoznačnou situaci, navíc je střela mířící přímo do brány ohodnocená dvěma góly, ale protože můžete pálit jen z půlky soupeře, je časování poměrně složité a stoprocentně vyjde jen výjimečně.