Chceš-li mír, připravuj válku – s Ondřejem Podhorným o výrobě nejen vojenských simulátorů v Bagira Systems | Kapitola 2
Seznam kapitol
V minulé reportáži z Bagira Tech, české pobočky Bagira Systems, jsme si ukázali, jak pokročilé simulátory v Brně vznikají. Jak ovšem vznikla samotná firma, které armády její řešení využívají a co s tím vším mají společného České dráhy? Na to a mnohem více jsme se zeptali člověka nejpovolanějšího – Ondřeje Podhorného, spoluvlastníka firmy.
Jak daleko mají vaše simulátory od běžného multiplayerového hraní a jak si lze takový výcvik v realitě představit?
Jisté styčné body tam existují. Představte si klasickou učebnu, ve které se nacházejí jednotlivá stanoviště – například stanoviště řidiče, pilota stíhačky, předsunutého pozorovatele… Všichni se nachází v jedné místnosti a jsou vzájemně propojení v jednom cvičení. Přítomen je i řídící samotného tréninku, který cvičící pozoruje a připomínkuje. Vojáci při tréninku samozřejmě používají reálné komunikační prostředky a názvosloví, často na sobě mají i vlastní výstroj. Cvičení proběhne, vojáci splní svůj úkol a následuje fáze after action review, kde se podrobně prochází celá situace – kdo kde udělal chybu, co se povedlo či nepovedlo… Tyhle situace se většinou analyzují na velké televizi nebo plátně.
Někteří výrobci trenažérů se snaží vyvíjet všesměrové běžecké pásy, díky kterým se mohou lidé ve virtuální realitě poměrně věrně pohybovat i pomocí dolních končetin. Jedná se o řešení, se kterým koketujete?
Používáme například trackovací systémy rozmístěné v místnostech, takže člověk může reálně chodit po budově a my v simulaci přesně víme, kde se právě nachází a zdali je například zasažený nějakým bojovým plynem. Co naopak nepoužíváme je taková ta klasická herní virtuální realita, protože si v ní pořádně nevidíte na ruce, což je v případě výcviku se zbraní velký problém. U spousty lidí navíc přetrvávají nevolnosti spojené s pohybem ve VR, takže tohle řešení není pro naše použití vhodné.
Na návštěvě v Bagira Tech, aneb jak se v Česku tvoří opravdové vojenské simulátory?
Brno je mnohdy označováno jako město herních vývojářů. Ostatně o tom, že v druhém největším městě České republiky vzniká…
Máte data o tom, jak často se vaše simulátory využívají v praxi?
V Izraeli tímto druhem výcviku projde ročně přes sto tisíc lidí. Jsou to tradičně vysoká čísla, armády jsou ve využívání našich simulátorů opravdu aktivní.
Jaká data dovedete o vojácích v tréninku vysledovat?
Máme samozřejmě základní statistiky, například kolik terčů trefí, jaká je úspěšnost střelby a podobně. Můžeme ale měřit i pokročilejší údaje, třeba přesný pohyb zbraně nebo časové značky střelby.
Jsou v opravdovém tréninku taková data důležitá?
V realitě instruktory zajímá hlavně to, jestli voják správně vešel do místnosti, jak rychle (a jestli vůbec) dovedl najít správný cíl a samozřejmě jestli se trefil.
V simulacích používáte stovky vlastních modelů. Záleží armádám na tom, aby bylo i virtuální prostředí co nejvěrnější realitě, nebo je naopak zajímá jen realističnost zbraní a dalších mechanismů?
Liší se to – v některých zakázkách je podmínkou prakticky stoprocentní realističnost terénů i budov, jinde naopak více než věrnost oceňují rozmanitost, například vícero podnebných oblastí.
Řešíte v zakázkách i morální otázky, že by za vámi například klient přišel s něčím, co by za vás bylo přes čáru?
Tohle se nám zatím nestalo, ale máme samozřejmě vlastní etický kodex, který neporušujeme. Není to tak, že bychom dodávali simulátory povstaleckým skupinám (smích). Některý hardware, například tréninkové zbraně, je už navíc klasifikován jako vojenský materiál, takže musíme mít kvůli vývozu speciální licenci od Ministerstva průmyslu a obchodu. Jejich schválení podléhá každý vývoz, takže samozřejmě přesně vědí, kolik, čeho a kam vyvážíme. Na druhou stranu jsme již měli například zájemce o práci, kteří si to nakonec rozmysleli, protože byli spíše pacifistického ražení. Žijeme ovšem v reálném světě a stále platí takové to otřepané „Chceš-li mír, připravuj válku.“ Na tom se nikdy nic nezmění…
Jak reálně probíhá příprava samotných tréninkových scénářů? Připravujete mise přímo na míru, nebo naopak dodáváte otevřené světy, ve kterých si klienti tvoří vlastní specifické situace?
Většinou je to tak, že dodáváme nejen kompletní produkt se všemi požadovanými scénáři, ale zároveň i nástroje, pomocí kterých si může zákazník vytvářet scénáře vlastní. V reálu ale k vlastní zákaznické tvorbě příliš nedochází.
Můžete říci, se kterými armádami spolupracujete? Je mezi nimi i ta česká?
S českou armádou jsme zatím nespolupracovali, ale v minulosti jsme dodali např. velký projekt pro České dráhy, v rámci kterého byl tvořen trenažér pro výuku strojvedoucích. Tam jsme postavili věrnou kopii interiéru lokomotivy, jen místo oken byly umístěny velkoformátové televizory. Na tomto trenažéru se strojvůdci učí reagovat nejen na náhlé více či méně kritické situace, ale i na všechny „chytáky“ ve značení, které mohou na železnicích potkat. Co se týče armád, doposud jsme dodávali zakázky do Izraele, Holandska, Švýcarska, Finska, Velké Británie, Peru nebo Thajska.
Na vašich webových stránkách jsem zahlédl velkou řádku certifikátů kvality. Jak těžké je vyhovět certifikacím v takto okrajovém a specifickém oboru?
My samozřejmě musíme auditorům dokládat, že náš vývoj probíhá podle nějakých pravidel a standardů. Že nějakým rozumným způsobem sledujeme a plníme požadavky zákazníků, nakládáme s kódem, testujeme… Je toho spousta a já se od toho upřímně snažím držet dál, protože je to strašná byrokracie (smích). Přestože pracujeme pouze se zbraněmi určenými pro trénink, musíme disponovat i zbrojní licencí. To zahrnuje mj. policejní kontroly, jedna tady třeba probíhala před několika týdny. Kvůli vývozu do zahraničí chodí i další kontroly, já jako jednatel firmy musím disponovat prověrkou… Je toho hodně.
Související články
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
