Na návštěvě v Bagira Tech, aneb jak se v Česku tvoří opravdové vojenské simulátory?

Díky pozvánce přímo do místa dění vám mohu exkluzivně poodhalit nejen to, jak různorodé vojenské simulátory vznikají, ale i to, které armády je využívají, jakým způsobem se simulátorů využívá v tréninku a čím se vlastně liší od běžných realističtěji pojatých vojenských her. A v neposlední řadě také to, jak Bagira v Brně vůbec funguje. V dnešním článku se však zaměříme hlavně na simulátory jako takové. Zbylé více či méně tajné informace jsme totiž zjišťovali přímo od toho nejpovolanějšího – spolumajitele firmy, Ondřeje Podhorného. Na rozhovor s ním se můžete těšit v následujících týdnech, ovšem teď si držte klobouky, poněvadž by vám je taky mohl někdo sestřelit…

OSTROSTŘELCEM SNADNO A RYCHLE… AKORÁT ŽE VŮBEC!

Mé první kroky vedly k Bagira Infantry Skills Traineru (BIST), tedy pěchotnímu tréninkovému systému. Jak si takové zařízení představit? Inu, možná jste již slyšeli o laserových střeleckých trenažérech – ba co víc, možná jste si už střelbu „na plátno“ dokonce sami vyzkoušeli v nějakém zábavním centru. A na podobném principu, jen samozřejmě mnohem komplexněji, funguje právě i tréninkový systém BIST. Základem jsou promítací plochy či velkoformátové televize, na které vojáci při tréninku míří zbraní. Z té ovšem při stisku spouště nevychází opravdové náboje, nýbrž infračervený laserový paprsek, který s rychlostí 200 snímků za vteřinu snímá industriální kamera. Ta díky filtru odstraňujícímu viditelné spektrum světla dovede paprsky velice přesně zaměřit a ve spolupráci se specializovaným hardwarem i vyhodnotit.

i Zdroj: Aleš Tihlařík

Díky tomu mohou vznikat velmi přesné a věrné vojenské či policejní trenažéry. Výhodou systému je jeho univerzálnost – střílet můžete z brokovnice, minometu i pouhého pepřového spreje. Podmínkou je pouze správná kalibrace, existence zkušební zbraně a libovolného vlastního scénáře. Jak vysvětluje Ondřej Podhorný, možnosti využití jsou takřka nepřeberné. Virtuální střelnice? Máte ji mít! Záchrana rukojmích? Není problém! V současnosti pak Bagira armádám dodává přes dvě stovky různých bojových scén. V reálných trénincích se do duelu vojáka s virtuálním vojákem či terčem navíc často přidává i osoba učitele, který se střelce snaží vyvést z rovnováhy psychickým či fyzickým nátlakem. Ve skutečné bojové situaci totiž obvykle nemáte na střelbu dostatek klidu ani času, což se v duchu pořekadla „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti“ simuluje těmito více, ale mnohem častěji méně vybíravými způsoby.

O ZBRANÍCH A RÁZECH   V simulátorech se ve výcviku využívá dvou druhů zbraní – plnohodnotných laserových replik a opravdových výcvikových zbraní s laserovým boxem na hlavni. Realistický zpětný ráz zajišťuje zásobník s oxidem uhličitým, přičemž věrnost zbraní je pro Bagiru naprosto klíčová. A to nejen těch nejběžnějších – např. kvůli simulaci rozptylu pepřového spreje zhlédl tester Honza hned několik desítek videí z reálných zásahů. A jestli si pro něj kvůli podezřelému vyhledávání v mezičase nepřišla protiteroristická jednotka, jistě u těchto videí sedí dodnes…   i Zdroj: Aleš Tihlařík

Bagira ve scénářích umí využívat i umělé inteligence a vězte, že pokud v bojovém scénáři omylem sestřelíte uměle inteligentního civilistu, simulátor to velice rychle pozná. Dovede také sledovat nepřeberné množství různých metrik – ne nadarmo se využívá nejen k zdokonalování samotné střelby a míření, ale také její přípravy. Vojáci se v takových případech učí například správnému postoji nebo nahlížení do dveří. Ve tmě nabírají zkušenosti se svítilnou, ve venkovních scénářích zase s působením vlivů počasí – na balistiku má totiž vliv vítr, teplota i atmosférický tlak. Při střelbě na tři metry vás okolí přirozeně příliš neovlivní, ale stonásobek této vzdálenosti už vyžaduje jisté kalkulace.

Výuka s tímto řešením pak probíhá ve specializovaných učebnách, ve kterých může v jednu chvíli cvičit klidně 12 vojáků. Obraz je pro co největší realističnost promítán na tříčtvrteční koule, a to i více než deseti projektory. Celá taková učebna může spolu s monitorovacími zařízeními učitelů obsahovat např. 250 zobrazovacích zařízení, což je velkou výzvou zejména pro synchronizaci obrazu. Jestli navíc počítáte se mnou, možná už vás napadá, že taková komplexní simulační soustava nepoběží na kdejakém běžném studentském laptopu. A máte naprostou pravdu. Mnou pozorovanou simulaci přímo ve vývojovém centru Bagiry obsluhovalo šest supervýkonných herních počítačů, s vyšším počtem stanic samozřejmě hardwarová náročnost dále roste. Pokud jste tedy poslední tři roky přemýšleli nad tím, proč v obchodech nemůžete najít žádné herní grafiky, možná jste právě zjistili příčinu…