Yakuza

Nemusíte být zanícení pařani, abyste věděli, co je Sega. Pokud snad někdo z vás nesmažil jako herní pískle na Master Systemu či Mega Drivu Sonica, jistě na největší šlágry Segy narazil alespoň v automatových hernách. Ovšem není to jen Virtua Fighter a tituly s naspeedovaným ježkem, čím je Sega živa a tak se tu a tam objeví čistě konzolový bonbónek, který posune hranice svého žánru zase o kousek dál. Poslední hrou od Segy, kterou máme na mušce, je mafiánský megamix s výmluvným názvem Yakuza.

Kmotr může závidět

Pokud něco dělá Yakuzu zcela výjimečnou, pak je to rozhodně příběh a jeho podání. Ve hře se vžijete do role mladého gangstera jménem Kazuma, který je v rodném Tokiu těsně před založením vlastní frakce v rámci velkého mafiánského klanu. Než je mu však dopřáno začít a vyždímat tak první výpalné ze stánku s párky v rohlíku, seběhne se zběsilá snůška událostí, vrcholící vraždou samotného bosse Yakuzy. Přesto, že Kazuma není vrahem, najde ho policie s pistolí v ruce nad rozstříleným tělem svého šéfa. To pro něj znamená deset dlouhých let ve vězení a spousta nezodpovězených otázek, jimiž se po večerech v cele užírá. Když Kazumu konečně pustí, nikdo na něj nečeká u brány, a zjistí, že svět, který znal je vzhůru nohama.

U vraždy před deseti lety byli s Kazumou jeho dva nejlepší přátelé, Yumi a Nishiki. Zatímco Yumi ztratila po incidentu paměť a potom prostě jednoho dne zmizela z nemocnice, z Nishikiho se časem stal ambiciózní vrahoun, který vede svou vlastní „rodinu“ a vypadá to, že má spoustu plánů, jak se dostat ještě výš. S Kazumovým návratem se však v tokijském podsvětí začnou odehrávat série podivných událostí, které se až prapodivně točí kolem Nishikiho, Yumi, Kazumy a deseti bilionu ukradených jenů, které chybí v kasičce Yakuzy. Tohle všechno se dozvíte během prvních deseti minut hraní. Pokud vezmete v úvahu, že vám hra bez zbytečného otálení zabere nějakých 15 hodin, snadno si spočítáte, že prostoru pro příběhové zvraty, dramatické situace a tuny filmečků, je tu víc než dost.

Hra, která klame tělem

I přesto, že hra na první pohled vypadá jako Streets of Rage ve 3D, zaskočí vás její hloubka, systém, příběh a vlastně všechno, co byste od tupé akce nečekali a to z jednoho prostého důvodu - hra, která se tváří jako bratranec Tekkena toho má ve skutečnosti víc společného s Final Fantasy. Náhodné souboje, volnost pohybu, pokec s hromadou NPC a spousty vedlejších úkolů jsou jen některé z JRPG znaků. Všechno samozřejmě není černobílé, Yakuza je především mixem různých žánrů a nutno podotknout, že mixem velice povedeným. Pokud jste viděli nějaké to videíčko, kde hlavní hrdina třískal pouliční gangstery vším, co bylo po ruce, tak těch se skutečně dočkáte a to v množství větším než velkém.

Hra se dělí do dvou částí – příběhová a volná. První se většinou střídají CG animace s zuřivou rubanicí všeho, co se hýbe a stojí vám v cestě. Mezi jednotlivými epizodami příběhu se však můžete volně pohybovat po městě, které kypí životem, mafiány, šlapkami a bezdomovci. Tokio, které nikdy nespí, ve hře není ztvárněno zrovna přívětivě a po dohrání Yakuzy tam asi na dovolenou nepojedete (jedině, kdyby na Tokio Game Show byla hratelná ukázka MGS4). Není ale na místě představovat si volnost typu GTA. Ve městě si dokonce ani nemůžete natočit pohled kamery a veškeré vaše kroky sledujete z pevně přednastavených úhlů, které se střídají, jako ve starších Resident Evilech. Oproti zmiňovanému GTA je bohužel volná část hry poněkud chudá. Časem sice dostanete přístup do místní ilegální herny nebo podzemní zakázané arény, ale i tak toho město samotné nenabízí mnoho. Je to ale cenný zdroj zkušeností a peněz. Stačí chvíli běhat po městě a během okamžiku po vás vyběhne partička drsně vypadajících chuligánů, či mafiánů v jednom z dlouhé řady náhodných soubojů.

Židlí do hlavy, basebalkou do rozkroku

Soubojový systém je jednou z hlavních devíz celé hry a vývojáři se na něm solidně vyřádili. Ačkoliv Kazuma v drtivé většině případů stojí proti mnohonásobné přesile, starosti mu to příliš nedělá. Je totiž vybavený celou řádkou velice efektivních úderů. Vaše paleta bojových technik se ještě rozroste, pokud budete poctivě přerozdělovat zkušenostní body do tří základních kategorií – fyzická síla, bojové techniky a duševní síla. Zkušeností je ale dost pro rozvoj všech tří základních atributů najednou a tak se žádná vyhraněná specializace nekoná. Jinými slovy bude Kazuma časem umět úplně všechno. Tedy téměř všechno. Na zvládnutí některých speciálních dovedností si totiž budete muset najít učitele. Vlastní souboje jsou zezačátku skvělou dynamickou podívanou a když někoho chytnete pod krkem, omlátíte mu hlavu o zeď a nakonec o něj roztřískáte dvě židle a stůl, budete se cítit velice spokojeně. Bohužel soubojů je ve hře až příliš a kromě několika nových hmatů jsou časem až zoufale stejné. Chuť si spravíte jen sem tam na nějakém tom bossovi.

Ostře řezané rysy

Zapomínat bychom neměli ani na grafiku, která se vyvedla náramně. Zvláštní pozornost si zaslouží hlavně mimika obličejů. Tváře hlavních protagonistů se sice nemohou rovnat s nejnovějšími PC hity co se polygonů týče, nicméně emoce, které z nich čiší by mohla závidět nejedna počítačová pecka. Něco málo Yakuze na špičku PS2 grafiky přeci jen chybí (tu a tam nějaká hrana navíc, či příliš rozmazaná textura), ale i tak je většinu času radost sledovat dění na obrazovce. Yakuza je nakonec skvělou hrou, která odvážně mixuje hned několik žánrů a překvapivě z toho není paskvil. Pokud čekáte na hru se silným příběhem, výraznou akční složkou a špetkou té volnosti a RPG povyražení, neváhejte ani vteřinu.