Viewtiful Joe: Red Hot Rumble

Fandům 2D skákaček jistě nemusím jméno Viewtiful Joe nijak dlouze představovat. Tenhle neposedný hrdina se objevil už koncem roku 2003 na konzoli GameCube a přinesl s sebou něco, co by od Capcomu nikdo nečekal – plnohodnotnou, úžasně hratelnou a v mnoha ohledech revoluční 2D plošinovou, která nás všechny chytla za srdce. Za nedlouho se prvního dobrodružství červeného hrdiny dočkali i majitelé PlayStation 2. A jelikož úspěšné hry nezůstávají bez potomků, světlo světa spatřil Viewtiful Joe 2, který byl, jak jinak, skvělý. Prvním handheldovým pokusem se stala hra Viewtiful Joe: Double Trouble, která potěšila hravé majitele Nintenda DS. Mezitím se však Joe vrátil na GameCube, ale jeho návštěva nedopadla nijak dobře. Černou ovcí rodiny Viewtiful Joe se tak stala hra s přízviskem Red Hot Rumble. Když to shrneme, jsme na tom následovně – čtyři hry, tři naprosto skvělé a jedna nemastná, neslaná, prostě slabý odvar. Je tak velice smutné, že když se v Capcomu odhodlali jednu z nich portovat na PSP, nemohli sáhnout ještě více vedle. Červený horký rachot podruhé…. áááá akce!

Blízký či vzdálený příbuzný?

Hra Viewtiful Joe: Red Hot Rumble (dále jen VJRHR) si už na GameCubu příliš fanoušků nenašla, možná proto, že hráči nevěděli, co od ní čekat. Na první pohled sice vypadá jako regulérní VJ hra, nicméně již na ten druhý je vidět, že hra je z trochu jiného soudku. VJRHR je totiž bojovka se vším všudy! Nápad to není špatný. Už delší dobu je v módě, že vývojáři vezmou hrdiny ze své profláknuté herní série a nacpou je do bojovky, kde si pak mohou navzájem omlacovat údy o údy. V minulosti jsme se tak mohli setkat například se Super Smash Brothers, Onimusha: Blade Warriors a dokonce i kultovní Final Fantasy VII mělo svou vlastní mlátičku, která se jmenovala Ehrgeiz. Proč by měl nějak zaostávat i Joe.

K jádru pudla

Po zapnutí na vás kromě stylového intra vyskočí pestrý výběr módů. První z nich je Story, ve kterém budou hrdinové bojovat o pozici hlavní role v chystaném filmu. Příběhem vás budou provázet filmové sekvence, jako vystřižené z animovaného filmu. Vzhledem k tomu, že Viewtiful Joe jako animovaný film již vyšel, je docela možné, že filmečky jsou vystřižené přímo z něj. Pravda je někde tam venku, ale film není bůhvíjakým skvostem a Joe si tak bude muset na svoji hvězdu na chodníku slávy ještě chvíli počkat. Příběh se vás při vlastním hraní nijak zvlášť nedotkne. Ve hře je spíš proto, aby jste měli pocit, že všechno to bojování má nějaký smysl a zapeklité dějové zvraty neodpoutávali vaši pozornost od zběsilého mačkání tlačítek. Další v řadě je mód Computer vs Player, který je prvnímu podobný jako vejce vejci, ale při čekání na MHD rozhodně neurazí. Další Joeův trumf v rukávu je Network mód a s ním pochopitelně přichází multiplayer, pro který je celá hra od začátku stavěna. Rozdat si to můžete ve dvou, třech nebo čtyřech hráčích podle toho, jak to máte rádi, přičemž platí totéž co ve skutečnosti - čím více lidí, tím více zábavy. Na výběr je spousta variant i postav a konkrétně ve čtyřech má hra skutečné koule a chová se jako pravý Capcomovský trhák, tedy chytne a nepustí. Jen škoda časté nepřehlednosti, která váš požitek ze hry poněkud přidusí. Ve dvou si můžete zahrát i ostatní herní módy a zklamaní pravděpodobně nebudete. Hra více hráčů je prostě základ a jestli si RHR budete chtít skutečně užít, budete si na hraní muset sehnat nějaké parťáky. Posledním režimem, kterým je obdařena exkluzivně jen PSP verze, je Trial, němž si budete moci zahrát něco přes čtyřicet miniher. Ano, číslo je to úctyhodné a najdou se i velice povedené kousky. Naproti tomu se až ošklivě vysoké procento her hrát vůbec nedá, případně je to dost o nervy. Většinou se jedná o záležitost typu „posbírej všechny předměty“ nebo „znič za určitý čas daný objekt“. Trial Mode je rozhodně zajímavým zpestřením, nicméně kdo by čekal něco skutečně nového, ten bude pravděpodobně zklamán.

Rychle a zběsile

V herním systému má VJRHR nepochybně velký potenciál. Otázkou zůstává, jak moc se Capcom postaral o jeho využití. Schéma je vždy stejné. Dvě, tři nebo čtyři postavičky spolu bojují v aréně složené z plošinek, které jsou plné nejrůznějších bonusů a upgradů, jenž vám značně zjednoduší likvidaci soupeřů. Hra na vaše povely reaguje bleskurychle a dává tak vyniknout preciznímu ovládání. Vytvářet efektní komba není nic těžkého a bušení do soupeře působí velice uspokojivým dojmem. Hra má ale jeden zásadní problém a to rychlost a nepřehlednost. Nechceme zde podceňovat rychlost vašich reflexů, ale při všem tom skákání z plošiny na plošinu velice snadno ztratíte přehled nejen o tom, kde jsou protivníci, ale často i o tom, kde jste vy sami. Situaci příliš nevylepšuje ani grafika. Hezky vyvedený cell-shading na obrázcích působí neobyčejně stylově, ale při vlastním hraní vám při sbírání upgradů na display vyčaruje takovou efektová smršť, že by zbledli závistí i na ledajaké nelegální technoparty. To vše opět na úkor hratelnosti.

Chceme toho víc

Když se někdo pustí do portování lehce nadprůměrné hry, nikoho asi nemůže překvapit, že se ve výsledku dočkáme počinu, který opět koketuje s šedivým středem spektra herního světa. Hra pro jednoho hráče je v podstatě zabitá záležitost, určená jen pro skalní fandy Joea a jediná věc, která hru drží nad vodou, je multiplayer. Snad se Capcom uvolí a i nám se časem na displayích objeví plnohodnotné pokračování série Viewtiful Joe.