Recenze The Last of Us Part II Remastered, aneb když naději vystřídá bezbřehá touha po pomstě
Herní série The Last of Us přináší na obrazovky příběh, který žádného fanouška postapokalyptických světů nenechá chladným. První část lze dnes považovat za kultovní poetické putování za nadějí a sondu do duší přeživších. Přímé pokračování, tedy The Last of Us Part II, vyšlo sice již před více jak třemi lety, ale mistři z vývojářského studia Naughty Dog svůj epos milují natolik, že se jej rozhodli vydat opětovně, a to formou remasteru pro aktuální generaci herní konzole PlayStation. Mimo technická vylepšení nabízí remaster i značnou porci bonusového obsahu, kterou nejvíce ocení ti nejzapálenější příznivci. To vše navíc za velmi příjemnou cenu.
Přiznám se vám. Jakožto herního novináře mne již dlouhé roky pronásledoval velmi podstatný škraloup. Nehrál jsem The Last of Us, jednu z velmi významných herních sérií poslední dekády. Ačkoliv v minulosti proběhlo několik mnou iniciovaných pokusů o proniknutí do první části, nikdy jsem nevydržel déle než pár hodin. Ptáte se proč? Pokud posloucháte naše páteční hPody, tak dobře víte, že strašidelným hrám, filmům a seriálům příliš neholduji. Důvodem je jednak nízká tolerance k hororovému žánru, vysoká míra představivosti a také fakt, že jsem niterně přesvědčen (ať už to zní sebevíc bláhově) o existenci paranormálních jevů. V jádru jsem tedy strašpytel, což mne od dnes již kultovního herního díla prostě a jednoduše odrazovalo. Když vyšla první řada seriálové adaptace The Last of Us, která ihned po uvedení sbírala velmi kladné ohlasy, neodolal jsem a s rizikem nočních můr se pustil do sledování. Zpětně toho částečně lituji, jelikož jsem se díky seriálu ochudil o momenty překvapení, které by na mne čekaly při průchodu The Last of Us Part I. Adaptace naštěstí nebyla zcela přesná, ale i tak dokázala ovlivnit můj výsledný dojem z první části díla Naughty Dog.
S oznámením The Last of Us Part II Remastered se ve mně něco zlomilo. V redakci jsem byl prakticky jediný, kdo sérii dosud nehrál. Po diskusi s kolegou Martinem Zavřelem jsem nakonec na nabídku recenzování remasteru druhé části kývl. Byl tu ale problém. Hrát druhý díl série bez zkušeností s předchozí iterací nedávalo příliš smysl. V návaznosti na vzniklou situaci musím poděkovat společnosti Sony, která velmi ochotně poskytla kopii The Last of Us Part I, a já se tak mohl pustit do dobrodružství, na které jen tak nezapomenu. V průběhu posledních tří týdnů jsem tudíž odehrál jak první, tak i druhou část. A byla to zatraceně emocionální jízda. Recenzi The Last of Us Part II Remastered jsme se následně rozhodli pojmout poněkud netradičně, a to z pohledu nováčka. Na následujících řádcích zjistíte, jak hluboce mne pokračování dobrodružství Ellie a Joela dokázalo pohltit. Řeč samozřejmě přijde i na dodatečný obsah, který remaster nabízí. Je toho věru hodně.
Veškeré upoutávky v recenzi mohou obsahovat dílčí příběhové spoilery, postupujte obezřetně.
Když naději vystřídá bezbřehá touha po pomstě
The Last of Us Part I osobně vnímám jako poetickou cestu vstříc posledním střípkům naděje. Ellie a Joel putují napříč zemí a doufají, že na konci cesty naleznou smysl všeho, čím si společně museli projít. Pokračování v podobě The Last of Us Part II Remastered snad nemůže být rozdílnější. Ačkoliv druhý díl vyšel v roce 2020, vyvaruji se příběhových spoilerů. Pokud jste dvojku hráli a vyloženě vás zajímá můj pohled na samotný děj, dovolte mi odkázat vás na náš nejnovější hPod s pořadovým číslem 934, ve kterém se rozboru příběhu věnujeme detailněji. Již 2. února vyjde dokumentární snímek od samotných tvůrců ze studia Naughty Dog, který nám poskytne pohled za oponu vývoje druhého dílu. V souvislosti s dokumentem se mi stala velice nepříjemná věc. Nedávno zveřejněná upoutávka, která na snímek láká, totiž obsahovala opravdu zásadní příběhový spoiler, jemuž jsem se během posledních čtyř let dokázal záhadně vyhýbat. Mnozí z vás jistě tuší, o čem mluvím. Ano, řeč je o katalyzátoru celého příběhu. Osobně považuji implementaci takto zásadní informace do upoutávky za velice nešťastné rozhodnutí. Na druhou stranu musím vzít v potaz, že hra vyšla již před více jak třemi lety. Tak či tak je to škoda a mrzí mne, že jsem do druhého dílu nenaskočil se zcela čistým štítem.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
- Doporučená cena: 1 189 Kč, upgrade cca 250 Kč (pouze pro majitele původní verze)
- Česká lokalizace: Ano, titulky
- Obtížnost: Nastavitelná (šest stupňů), po dohrání příběhu lze využít modifikátory
- Základní herní doba: Hlavní příběh 20 až 30 hodin, mód No Return dle libosti
- Bude vás bavit: Pokud máte rádi propracované příběhy, postapokalyptické světy, tíživou atmosféru, špičkový vizuál a dobré soubojové systémy
- Nebude vás bavit: Pokud vás neoslovil první díl, jste podstatně větší strašpytel než já (těžce splnitelná podmínka) a při kontroverzní problematice se vám ježí vlasy na hlavě
The Last of Us Part II Remastered je o poznání temnějším, depresivnějším, emocionálnějším a celkově hůře stravitelnějším titulem, než jak je tomu u prvního dílu. Základní premisou není nic jiného než bezbřehá pomsta, která dokáže rozervat nejednu duši na milion kusů. Tvůrci si bravurně hrají s postupným odhalováním motivů jednotlivých aktérů příběhu, který je oproti The Last of Us Part I znatelně rozsáhlejší. Dohrání druhého dílu mi zabralo třicet hodin, ale pokud se nebudete zaobírat detailním průzkumem okolního prostředí, dokážete se dostat na o zhruba pět až deset hodin kratší herní dobu.
Pomsta dokáže rozervat duši na milion kusů.
V souvislosti s herní dobou mne mírně zarazilo designové rozhodnutí, díky kterému se v brzké části hry ocitáte prakticky v polootevřeném světě a okolí prozkoumáváte za pomoci mapy. V takto silně příběhové hře mi to přišlo jako něco navíc. Něco, bez čeho bych se bez problému obešel. Jedná se však o ojedinělou pasáž a zbytek hry je prakticky lineární. Koridorovku nicméně samozřejmě nečekejte. Chcete prozkoumávat? Můžete. Popravdě je to to nejlepší, co můžete udělat, jelikož svět The Last of Us Part II Remastered nabízí mimo sledování osudů hlavních postav i dílčí příběhy, které jsou podávány formou vzkazů, na něž lze narazit na často zprvu nečekaných místech. Opět se dostáváme k depresivnímu nádechu, jelikož většina ze zmíněných vzkazů popisuje neblahé osudy postav, jež v nich figurují. Jako doplněk k hlavnímu příběhu to funguje skvěle a pokud čtení vzkazů věnujete dostatečnou pozornost, odměnou vám bude sladké znásobení tíživé atmosféry a o poznání větší vtažení do celého světa The Last of Us.
S největší pravděpodobností nebudu jediný, když řeknu, že jsem některé postavy zprvu nenáviděl, aby se situace následně zcela překlopila a já najednou začal polemizovat o úmyslech a chování jinak milovaných aktérů. Tvůrci předvádí spletitou síť motivací jednotlivých postav a jejich postupný vývoj mi nejednou otevřel ústa dokořán. Neuniklo mi, že část fanoušků prvního dílu vnímá scénář pokračování jako často nesmyslný, ba dokonce špatný, ale já se s jejich názorem rozhodně nemohu ztotožnit. Scénář The Last of Us Part II Remastered určitě není naprosto dokonalý, ale osobně se mi náramně líbil. V závěru na mne příběh sice působil mírně natahovaně, což bylo způsobeno častými skoky z místa na místo a velkým množstvím tzv. zatmívaček, ale je mi jasné, že takto obšírný děj nelze uspěchat. Výsledný dojem mi to tudíž rozhodně nezkazilo.
Některé postavy jsem zprvu nenáviděl.
Dalším faktorem, díky kterému se část herní obce již při původním vydání bouřila, je využití woke prvků a problematiky LGBT. Diskuse o zmíněném je často chůzí po tenkém ledě, a tak do detailů nebudu příliš zabrušovat. Ano, v The Last of Us Part II Remastered lze najít woke a LGBT tematiku, která se někomu může zdát jako forma propagandy, ale osobně mi nepřišlo, že by tvůrci nějak extrémně tlačili na pilu. Když se podíváme na jiná média, jako jsou např. některé seriály a filmy, často je tento aspekt doveden do daleko absurdnějších výšin. Po dohrání hry jsem pročítal názory herní komunity a v hlavě mi utkvěl příspěvek jednoho z uživatelů, který zmiňuje, že pokud by nedejbože došlo na apokalypsu podobnou té z The Last of Us, neznamená to, že ze povrchu planety zmizí jinak orientovaní lidé. To je samozřejmě pravda. Zmíněná tematika se tedy ve hře nachází, ale subjektivně mi prakticky nevadila a domnívám se, že pokud nad hrou zlomil někdo hůl jen kvůli výše uvedenému, připravil se tím o jedinečný herní zážitek.
Bál jsem se? Ano, ale krásně
Už The Last of Us Part I pro mne bylo velmi intenzivním zážitkem. Když jsem se kolegů Martina a Dominika ptal, zda je pokračování více či méně strašidelné, bylo mi řečeno, že až na jednu pasáž je to “v pohodě”. Pánové! Vy uličníci! Je mi jasné, že máte oba značně vyšší práh hororové tolerance, ale tohle vám nezapomenu. Během hraní The Last of Us Part II Remastered jsem byl často jako na trní. Pasáže v nemocnici, venkovském motelu, metru či sestup rozbořeným mrakodrapem, mohu směle zařadit k tomu nejintenzivnějšímu, co jsem ve videohrách dosud zažil. Pro mnohé je série The Last of Us akční adventurou, pro mne se jedná a survival horor, díky kterému se mi dokonce zdál sen, v němž si mě clickeři dali k obědu. Brr. Děj a tempo hry mi nicméně nedovolilo zpomalit, případně se díky strachu někde zaseknout. Hnacím motorem byla touha vědět, co bude následovat.
Situaci nepomohla ani velmi vysoká porce násilí, které je mnohdy znázorněno opravdu realisticky. Vašimi protivníky nebudou pouze nakažení, ale ve velké míře i lidé, jejichž chování a pohnutky často vychází z opravdu temné části lidského nitra. Například tzv. Zjizvenci (Scars/Seraphité) mi díky komunikaci za pomoci pískání a hvízdání často způsobili husí kůži. O soubojích na blízko nemluvě. Systém boje je zvládnutý na jedničku a o intenzivní potyčky není nouze. The Last of Us Part II Remastered ve mne díky tomu dokázalo vyvolat nespočet stresujících momentů, které jsem si ale extrémně užíval. Pomáhá tomu i výborné ozvučení a všem vřele doporučuji hrát se sluchátky, nejlépe s prostorovým zvukem. Opravdu to stojí za to. Vše zmíněné umocňuje i přidaný systém plazení, který v první iteraci nenajdeme. Ve výsledku jsem se opravdu bál, místy hodně, ale tím správným, do kůže se vtírajícím způsobem.
Technická špička
Když jsem The Last of Us Part II Remastered poprvé spustil, málem mi vypadly oči z důlků. Vizuální a technická stránka remasteru je naprosto úchvatná. K obrazovce jsem byl doslova přikován. Při hraní her preferuji PC, ale to, co se tvůrcům z Naughty Dog podařilo přenést na konzoli PlayStation 5, mne naprosto okouzlilo. Hardware aktuální generace konzolí nepovažuji za kdovíjak silný (v porovnání se špičkou mezi PC komponenty), tudíž jsem byl překvapen mírou detailů, kvalitou animací a nádhernými scenériemi. Hra nabízí režim kvality, který je zobrazován v nativním 4K rozlišení, a to ve třiceti snímcích za sekundu. Druhou možností je režim výkonu, který cílí na 60 FPS a z rozlišení 1440p upscaluje na 4K. V The Last of Us Part II Remastered je možné využít i odemčené snímkování (VRR), ale pouze za předpokladu, že jej vaše televize či monitor podporuje. Osobně jsem celou hru odehrál v režimu výkonu, jelikož 60 FPS považuji za naprosté minimum.
Vizuální a technická stránka remasteru je naprosto úchvatná.
Již původní verze hry, která vyšla na konzoli PlayStation 4, vypadala nádherně a vývojáři z hardwaru opravdu vyždímali maximum. Zážitek ovšem kazil fakt, že zde titul běžel na pouhých 30 FPS. Majitelé konzole PlayStation 5 se následně dočkali aktualizace, která přinesla režim s 60 FPS. Jak velký rozdíl je tedy mezi původní a remasterovanou verzí? Na první pohled nijak valný, obzvláště pokud porovnáváte obrazový materiál jedna ku jedné. Díky vyššímu rozlišení textur, lepšímu dohledu a vykreslování, rychlejšímu nahrávání, propracovanějším stínům, animacím a v neposlední řadě plnohodnotnému využití ovladače DualSense a jeho adaptivních funkcí, má remasterovaná verze rozhodně co nabídnout. V případě, že si ji pořídíte, dostanete The Last of Us Part II v té nejlepší a nejhezčí formě. Když k tomu přidáme fakt, že lze díky upgradu novou verzi získat za necelých 250 Kč (pouze pokud již vlastníte původní PS4 verzi), jedná se ze strany tvůrců o krok správným směrem. Oficiální cena samotného remasteru je stanovena na sympatických 1 189 Kč. Nedostanete ale pouze technická vylepšení. Nejnovější verze toho nabízí podstatně více.
Není návratu
Za největší lákadlo The Last of Us Part II Remastered lze pravděpodobně považovat zbrusu nový herní mód No Return. V jádru se jedná o roguelike přídavek, který toho ve výsledku nabízí opravdu hodně a doba, kterou ve hře strávíte, se díky němu může razantně prodloužit. Jádro No Return tvoří náhoda. Po výběru postavy se vygeneruje série náhodných map (výběr z cca dvaceti prostředí), na kterých se utkáte s náhodným typem nepřátel. Do křížku se pustíte s lidskými frakcemi a nakaženými. Na poslední mapě vás čeká souboj s bossem (opět náhodné). Má to ale háček. Pokud zemřete, končíte a přijdete o všechna vylepšení a zbraně, které se vám napříč vaším pokusem podařilo získat. Tvůrci dopředu avizovali, že je mód No Return určen pouze otrlým jedincům a já jim musím dát za pravdu. Vybrat si můžete z několika obtížností, případně si vše upravit dle vlastních preferencí. Jelikož jsem hlavní příběh odehrál na normální obtížnost, do No Return jsem se vrhnul se stejným smýšlením. Šeredně jsem se spletl, jedná se totiž o opravdu intenzivní, těžký a nervy drásající zážitek. Jal jsem se tedy snižovat obtížnost, ale ani to mi příliš nepomohlo. Je to prostě nářez, který neodpouští chyby. Vše je navíc umocněno vidinou ztráty veškerého postupu. V některých případech se k vám přidají pomocníci z řad příběhových postav, ale většinu času se budete snažit přežít o samotě.
Každá vygenerovaná mapa nabízí náhodný úkol či výzvu. Základem jsou módy Assault (musíte přežít několik vln nepřátel), Capture (cílem je odemčení trezoru s odměnou), Holdout (váš společník musí přežít) a Hunted (během časového limitu musíte zůstat naživu). Jednotlivé části daného průchodu lze dokončit v řádech minut, ale díky důrazu na akci mi některé pokusy přišly vyloženě nekonečné (myšleno v dobrém). Obsah módu No Return si postupně odemykáte v závislosti na splněných výzvách. Zatímco zpřístupnění postav a herních módů je často podmíněno pouhým počtem absolvovaných pokusů, zisk kosmetických vzhledů vás potrápí o poznání více. Jako příklad si uveďme odemčení skinu Badlands, který získáte, pokud všechny nepřátele eliminujete v boji zblízka. Každá úspěšně absolvovaná mapa vás odmění formou materiálů, které jsou určeny k vylepšování zbraní, a také si odnesete léky potřebné k upgradu vlastností a schopností postav, z nichž každá je něčím výjimečná. Získané mince lze využít v automatu, jehož nabídka se po každé dokončené mapě mění. Veškeré vylepšování provádíte v úkrytu, z nějž vyrážíte na další výpravy.
V případě No Return se jedná o opravdu intenzivní, těžký a nervy drásající zážitek.
Aby vše nebylo příliš jednoduché, čekají na vás i různorodé modifikátory. A to jak pozitivní, tak i negativní. Příkladem budiž doplnění zdraví po zabití zblízka, zpomalení času po headshotech, zvýšené poškození při nízké hodnotě zdraví či bomby, které protivníci po smrti upustí. Modifikátorů je více jak 25. Mnohdy vám pomohou, jindy vás zase pořádně potrápí. Jako celek funguje No Return více než dobře a pro milovníky univerza The Last of Us se jedná o hodnotný přídavek. Pokud nicméně čekáte příběhové rozšíření, musím vás zklamat. Jedná se o čistokrevnou akci, která na vyšší obtížnosti potrápí i ty nejzdatnější hráče. Mimo mód No Return se můžete těšit i na volnou hru na kytaru (více druhů) či banjo, a to s několika vybranými postavami. Na své si přijdou i milovníci tzv. speedrunů (dokončení hry v co nejlepším čase). Pokud stále nemáte dost, můžete se po dohrání hlavního příběhu pustit do průchodu s využitím upraveného nastavení (tyto možnosti byly k dispozici už při původním vydání), jako je například neomezená munice, zpomalení času při střelbě, likvidace protivníka jedinou ranou, nekonečná výdrž zbraní na blízko atd., stejně jako tomu bylo v případě The Last of Us Part I. Vyřádit se můžete dosyta.
Pohled za oponu
Součástí remasteru je i bonusový obsah, který nejvíce nadchne skalní fanoušky. Tvůrci nám skrze tzv. Lost Levels (ztracené úrovně) poskytují možnost navštívit tři vystřižené úrovně, které se do finální hry nedostaly. První z nich se odehrává během oslavy ve městečku Jackson, druhá ve stokách Seattlu a ve třetí se v kůži Ellie vydáme po stopách divokého kance. Všechny tři úrovně jsou v rozpracovaném stavu. Často chybí dabing postav (úroveň v Jacksonu) a celkový dojem rozhodně nedosahuje kvalit finální hry. O tom jsme nicméně informování samotným kreativním ředitelem Neilem Druckmannem (pokud si zapnete úvodní komentář). Napříč Lost Levels lze najít interaktivní body zájmu, jejichž aktivace spustí komentář tvůrců, který popisuje scénu a důvody, proč se daná úroveň do finální verze The Last of Us Part II nedostala. Ačkoliv vám na projití všech tří levelů bude stačit necelá hodina, jedná se o zajímavý pohled do zákulisí.
O poznání významnější je nicméně možnost zapnout komentář tvůrců během samotného hraní příběhu. Veškeré herní filmečky jsou komentovány vývojáři ze studia Naughty Dog, ale spousta fanoušků zcela jistě ocení i účast scenáristů a herců, kteří se ztvárnili role příběhových postav. Díky propracovanému komentáři se dozvíte, co tvůrce vedlo k daným rozhodnutím, či proč postavy udělaly to či ono. Celkově se jedná o opravdu detailní pohled za oponu a naprostý fanouškovský servis. Jelikož pro mne bylo The Last of Us Part II Remastered prvním setkáním s druhým dílem, komentáře jsem během hraní nevyužil. Po dokončení příběhu jsem je vstřebal formou jednotlivých filmečků (cutscén), které si lze pustit samostatně. Dostal jsem tak prakticky souvislý náhled do nitra tvůrců, díky kterému jsem jejich názory, rozhodnutí a motivy mohl porovnat s tokem myšlenek, který mnou proudil po závěrečných titulcích. Posledním dodatečným bonusem je poté několik podcastů se samotnými tvůrci.
Chyba napravena
Některé resty by člověka neměly strašit příliš dlouho. Platí to i pro mé vyhýbání se sérii The Last of Us. Na jednu stranu si nyní klepu na čelo a říkám si, že jsem otálel zbytečně dlouho, na druhou jsem za to vlastně docela rád. Oba díly The Last of Us jsem hrál v uplynulých týdnech, a tudíž v těch nejlepších možných verzích, jaké aktuálně existují. Z mého nadšením prosyceného textu je vám nejspíše patrné, že jsem si obě hry velice užil. Zcela bez skrupulí mohu říci, že se mi The Last of Us Part II Remastered líbilo více než jednička. Ano, velkou míru na tom nese fakt, že jsem před hraním prvního dílu viděl seriálovou adaptaci, bez které bych byl pravděpodobně odzbrojen podstatně více.
Nejnovější verze druhého dílu mi učarovala svou tíživou atmosférou, hrátkami s psychologií postav, propracovaným světem, scénářem a naprosto úžasným vizuálem. Během třiceti hodin jsem dostal obrovskou porci dramatické a depresivní lahůdky, jejíž dozvuky budu na jazyku cítit ještě nějakou chvíli. Je The Last of Us Part II Remastered dokonalou hrou? Ne, takový titul dle mého vědomí i svědomí nikdy nevznikl a pravděpodobně ani nevznikne. Pár věcí bych vynechal, případně změnil. Nelíbil se mi pokus s polootevřeným světem, se kterým se setkáte na začátku putování a ke konci jsem měl pocit, že je hra mírně natahovaná. Pozitiva nicméně naprosto drtivě převažují. Je mi jasné, že se mnou část herní obce nebude souhlasit, ale tak je to vždy a se vším.
Během třiceti hodin jsem dostal obrovskou porci dramatické a depresivní lahůdky.
Ale pro koho je vlastně remaster druhého dílu určen? Pokud jste na tom jako mé nedávné já a The Last of Us jste dosud nehráli, máte rádi kvalitní příběhové hry, velkou porci napětí a silný herní zážitek, nemáte nad čím přemýšlet. Stojí to za to. Za předpokladu, že jste oba díly hráli a považujete se za fanoušky univerza, dostanete v případě The Last of Us Part II Remastered tu nejlepší možnou verzi druhého dílu. Technická vylepšení nejsou na první pohled patrná a leckdo si může myslet, že pořízení remasteru nemá smysl. Ano, rozhodně se ani zdaleka nejedná o skok, jakým byl například rozdíl mezi The Last of Us Remastered pro PlayStation 4 a The Last of Us Part I pro PlayStation 5, ale dílčí vylepšení ve výsledku zcela jasně poznáte.
Hlavním lákadlem je nicméně bonusový obsah, který udělá radost každému příznivci série, mezi něž se nyní již s klidem v duši mohu hlásit. Roguelike mód No Return pořádně otestuje vaše nervy a psychickou odolnost, Lost Levels vám dovolí okusit odstraněné úrovně a nad profesionálně prezentovaným komentářem tvůrců, herců a scenáristů budete ještě dlouho rozjímat. Pokud vlastníte původní The Last of Us Part II, remasterovanou verzi můžete získat za necelých 250 Kč. Žádné vydřidušství ze strany tvůrců se tedy rozhodně nekoná a za cenu jednoho oběda získáte mnohé. Ačkoliv se v herních budoárech již delší dobu šeptá o existenci třetího dílu, prozatím nic potvrzeno nebylo. Již nyní ale s jistotou vím, že pokud se The Last of Us Part III dočkáme, rozhodně nebudu s hraním otálet. Stejnou chybu dvakrát neudělám.
Verdikt
The Last of Us Part II Remastered je nejlepší verzí druhého dílu série, která mi mnoho let unikala. Chyba byla napravena a já dostal jedinečný herní zážitek, na nějž jen tak nezapomenu. Díky novému roguelike módu No Return a pořádné porci bonusového obsahu v čele se skvěle implementovaným komentářem samotných tvůrců remaster ocení každý fanoušek díla z područí studia Naughty Dog. Majitelé původní verze navíc vše zmíněné získají za velmi přívětivou cenu. Pokud jste The Last of Us Part II dosud nehráli, nyní je ta správná chvíle.
