Recenze The Last of Us: Part I, vrcholné verze vrcholného zážitku | Kapitola 2
Seznam kapitol
Studio Naughty Dog uzavírá kruh a vrací se na začátek příběhu Joela a Ellie, tentokrát v enginu pokračování. Je remake prvního The Last of Us úchvatným zážitkem dotaženým k moderní dokonalosti, nebo nehezkým kalkulem tvůrců?
Příběhově asi není potřeba TLOU nějak blíže představovat. Hráči se zhostí role stárnoucího pašeráka Joela, přežívajícího ve světě zdecimovaném houbovitou nákazou měnící oběti na psychopatické příšery. Hlavní postava musí z určitých důvodů odtransportovat čtrnáctileté děvče Ellie na druhou stranu zpustošených Spojených států. Z původní vzájemné apatie a vztahu člověk - práce se ale postupně vyvine jedno z nejikoničtějších lidských pout v historii herního průmyslu.
Pokud jste ještě The Last of Us nehráli, záměrně se vyhnu jakýmkoliv podrobnostem, jakkoliv je řada zvratů za ta léta hodně zprofanována. Na druhou stranu jste ale asi nejšťastnější hráči na světě. Pokud pro vás totiž řádek výše platí, rovnou si hru běžte předobjednat a těšte se na 2. října. Pokud vás vyloženě neodpuzuje žánr nebo námět hry, jde pro vás o desítkovou záležitost. Bez diskuzí. A vyhněte se galerii screenshotů, která může zkazit některá efektní překvapení.
Pojďme se na to ale podívat trochu podrobněji. Tím nejzásadnějším rozdílem oproti původní verzi je samozřejmě vylepšená technologická stránka. Zlé jazyky by mohly namítat, že se hra zas tak moc nezměnila, a že je původní The Last of Us (v remasterovaném vyšším rozlišení z PlayStationu 4) pořád velmi krásná hra. To rozporovat nebudu, na svou dobu jde o těžko uvěřitelný úspěch. Na druhou stranu ale v tomto případě nostalgie funguje opravdu drsně. Když jsem si po prvních pár desítkách minut říkal, že přece přesně takhle hra vypadala i před léty, raději jsem si to ověřil na vlastní oči. A pak jsem jim skoro nemohl uvěřit. Těch devět let a dvě generace konzolí grafického vývoje totiž tvoří opravdu propastný rozdíl, který jen nostalgické vzpomínky pracně maskují.
V nové podobě je The Last of Us: Part I skutečně nádherná hra
V novém hávu především první polovina hry, více zasazená do městského prostředí, dostává úplně nový rozměr a mnohem více akcentuje beznadějnou, apokalyptickou atmosféru. Lokace jsou násobně detailnější, plné nepořádku, destrukce, zkázy, špíny a prachu. Je až s podivem, jak moc umí zvýraznění podobných detailů, na které jsou autoři mistři, vyvolat pocit nebezpečného a temného světa, ve kterém jeho obyvatelé každý den bojují o přežití. V nové podobě je The Last of Us: Part I skutečně nádherná hra, i když mám pocit, že dvojka umí v některých momentech být přece jen o něco pohlednější. Konkrétní stěžejní a emotivní momenty, třeba drsný úvod, plížení lokacemi plnými nakažených nebo bossfighty, ale dostávají další hloubku a temnější pojetí grafiky ve stylu dvojky příběhu prostě svědčí. Kapitolou samou pro sebe jsou animace obličejů, ze kterých prýští emoce, a i když některé postavy působí trochu starším nebo mladším dojmem, tady bylo vylepšení jen ku prospěchu věci.
Ruku v ruce s tím jdou i další úpravy spíše hratelnostního rázu. Souboje jsou brutálnější, realističtější a krvavější. V soubojích na blízko působí výpady a hmaty mnohem méně vycizelovaným a surovějším dojmem, zabití brokovnicí s doprovodem prskavých zvuků praskajících lidských těl pak ještě lépe dokreslují, v jak nelítostném světě hrdinové žijí. Úpravy grafického rozhraní jsou spíše drobností, i když s trochou cviku funguje naprosto perfektně. Vyloženě se vyžívám v pedantsky detailních animacích vylepšování zbraní, které sice někdy nedávají úplně stoprocentně smysl, avšak broušení komor, mazání tětiv nebo vyměňování hlavní pušky se jen tak neokouká a fascinuje mě i to, že při dotahování šroubů kotvících hledí se skutečně otáčejí jejich hlavičky. Ano, jde o prvek přenesený z dvojky, ale chtěl bych, aby ho měla každá hra.
Vylepšené animace nebo souboje jsou pak překvapivě znát. Ano, nedočkáte se nových situací, jednotlivé šarvátky jsou přepracovány jedna ku jedné a dokonce i veškeré sběratelské předměty a materiály najdete tam, kde původně byly. Živí nepřátelé jsou ale chytřejší. Skutečně agresivně se vám snaží přijít na kobylku, navzájem se kryjí, útočí ze zálohy a až na výjimky nepůsobí jako tupí paňácové. Je jen škoda, že se v rámci úprav nezapracovalo třeba na tom, aby během stealthu nepůsobila tichá zabití tak podivným dojmem (Joel celkem hlasitě rdousí nepřítele jen pár metrů od jiného, který to okázale neslyší), a aby ostatní přátelské postavy nepřebíhaly nepřátelům přímo před nosem, aniž by to vyvolalo jakoukoliv reakci. To už jsou ale jen detaily.
Tím se nicméně dostáváme k té hrstce výhrad, které ke hře jako takové mám. Když ještě na moment zůstaneme u umělé inteligence, tak ta je u parťáků až překvapivě tupá. V několika momentech se mi stalo, že přátelská AI postavila postavy do cesty tak nešťastně, že jsem nemohl úzkým hrdlem protáhnout kontejner potřebný pro postup dále. Ve své snaze překážet byla navíc velmi vytrvalá, problém jsem tedy musel řešit taktickým odbíháním dál tak, aby se hrdinové vydali za mnou a odblokovali prostor. I přes odladěnost hry jsem se také setkal s pár grafickými bugy nebo glitchujícími animacemi. Některé dílčí cutscény a dialogy navíc díky přímému přenesení neodolaly zubu času úplně ideálně. Za těch devět let se chtě nechtě scénáře her posunuly o něco dál a v kontrastu naprosto moderního zpracování pak působí jako pěst na oko. Opět jde ale jen o výjimečné škobrtnutí.
Vyloženým detailem je pak podivně nekontrastní označení vybrané položky v hlavním menu, kde jsem prostě netušil, kterou možnost právě vybírám. To je ale možná nešťastná kombinace hry a televize. Závěrem ještě doporučím snížit intenzitu defaultně zapnutého filmové zrnění, které je pro grafiku subjektivně spíše kontraproduktivní. Výběr mezi výkonnostním a grafickým nastavením pak nechám na vás. Oba mají své citelné výhody a nevýhody. Screenshoty v galerii byly pořízeny v nastavení výkonu pro stabilních 60 snímků za sekundu.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
