Recenze multiplayeru Battlefield 6, návratu do války, která konečně dává smysl
Po letech zklamání se zdá, že Battlefield znovu našel vlastní identitu. Šestý díl série působí překvapivě jistě. Technicky funguje, hratelnost má tah a DICE konečně přináší hru, která se nemusí omlouvat.
Být fanouškem série jako Battlefield není jednoduché. Čím víc let s ní člověk stráví, tím víc se naučí tolerovat její výkyvy. Technické katastrofy, polovičaté sliby, změny směru i pokusy o reinvenci, které se nakonec rozpadly pod vlastní vahou. Prožil jsem to téměř všechno. Od mého prvního většího setkání ve zlaté éře Battlefieldu 3 až po moment, kdy mě 2042 definitivně přesvědčilo, že série ztratila duši. A přesto pokaždé, když DICE oznámilo nový díl, se ta stará jiskra ozvala. Možná to byla nostalgie, možná naivita. Ale tentokrát, poprvé po dlouhé době, nejde jen o záblesk minulosti. Battlefield 6 je hra, která po letech vážně působí, jako že ví, co chce být. A především, že to konečně dokázala.
To největší překvapení přichází hned po spuštění. Battlefield 6 funguje. Na první dobrou. Bez zoufalého restartování, bez pádů serverů, bez pocitu, že člověk testuje placenou betu. Po desítkách hodin hraní jsem zažil snad jediný pád hry a pár drobných glitchů. Ale nic, co by mě vytrhlo ze hry. Po všech těch letech utrpení je to vlastně až zvláštní pocit. Hrát nový Battlefield, který se chová jako hotová hra. Technická stabilita by u AAA titulu neměla být chválená vlastnost, ale u série, která se s tím potýkala dekády, to působí jako malý zázrak.
Hratelnost, která znovu chytla dech
Základní ovládání a rytmus akce působí skvěle. Battlefield 6 se hýbe s jistotou, kterou série dlouho postrádala. Zbraně mají výraz, zpětný ráz působí uvěřitelně, a pohyb mezi kryty nebo přes zničené budovy má konečně přirozenou plynulost. Je to ten typ hry, kde vás samotná interakce se světem baví, což je něco, co se z Battlefieldu v posledních letech vytratilo. Velkou zásluhu na tom má fyzika a destrukce, které jsou opět nedílnou součástí boje, ne jen efektem na pozadí. Tank, který prorazí zdí, aby otevřel nový přístup, nebo dům, který se po přestřelce sesype a změní mapu. To jsou přesně ty momenty, které dělají Battlefield jedinečným. Všechno je pevněji propojené, jako by se konečně podařilo najít rovnováhu mezi chaosem a kontrolou. Souboje působí organicky, dynamicky a přehledně. A právě tyhle momenty jsou jádrem celého zážitku. Každý zápas má svou malou historii. Chvíli, kdy vám dojdou náboje a kamarád vás zachrání, kdy se s týmem bráníte poslední sektor a všechno kolem hoří. Battlefield 6 má ten starý cit pro velké okamžiky, kdy všechno kolem vybuchuje, ale vy pořád cítíte, že to dává smysl.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
- Česká lokalizace: Ne
- Bude vás bavit: Pokud milujete velkolepé multiplayerové bitvy, realistickou destrukci a týmovou akci
- Nebude vás bavit: Pokud hledáte realistické zbraně a vozidla
Změny v systému tříd ale budí smíšené dojmy. DICE sloučilo roli medika a zásobovače do jedné třídy, takže Support teď léčí i doplňuje munici. Na papíře logické, v praxi ale trochu ubírá na rozmanitosti. Hráči jsou si teď blíž než kdy dřív, ale někdy možná až moc. Do toho přichází otevřený systém zbraní, který všem dovoluje používat prakticky cokoliv. Na jednu stranu svoboda, na druhou ztráta identity. Dřív měl Battlefield přirozenou strukturu: medik byl medik, inženýr chránil vozidla, scout pokrýval všechno z dálky. Teď se rozdíly stírají. Není to katastrofa, ale vytrácí se z toho něco, co dřív drželo tým pohromadě. DICE se snaží vrátit trochu struktury pomocí systému Training Paths a Signature Weapons. Ty dávají bonusy, pokud používáte zbraně určené pro danou třídu, a tím vás jemně popostrkují k určitému stylu hry. Jenže v praxi to působí spíš jako doporučení než závazek. Bonusy jsou příliš malé na to, aby vás opravdu motivovaly přizpůsobit styl, takže většina hráčů stejně zůstane u toho, co jim sedí.
Chaos s hlavou a patou
Naštěstí všechno ostatní funguje tak dobře, že tohle lehké rozvolnění nevadí. Hra má rytmus, energii a tu starou schopnost vtáhnout vás do dění. Mapy dávají smysl, vozidla působí konečně vyváženě, ani příliš silně, ani zbytečně slabě. Je radost sledovat, jak se kolem vás mění bojiště – kouř, hluk, zmatek, ale všechno přehledné a čitelné. Vozidla se ovládají skvěle a konečně působí jako přirozená součást hry, ne jako dominantní síla. Tanky i vrtulníky mají sílu, ale nejsou nezastavitelné. Když se do všeho zapojí desítky hráčů, dým, prach a výbuchy, vznikají ty typické okamžiky, kvůli kterým fanoušci sérii milují. Battlefield znovu připomíná, jak má vypadat multiplayerový chaos.
Na mapách je vidět, že si s nimi DICE dalo práci. Každá má jasný vizuální motiv, promyšlené světlo i atmosféru, která dokáže vtáhnout. Jenže vedle těch silných momentů je taky spousta slepých uliček. Občas mám pocit, že některé mapy vznikaly pod rukama lidí, kteří sice umí vytvořit krásné prostředí, ale nikdy sami nehráli Battlefield.
Operation Firestorm je snad jediná, kde si člověk opravdu užije delší přestřelky a pomalejší tempo. Všechno ostatní se posunulo směrem k rychlejšímu, těsnějšímu stylu, který připomíná spíš Call of Duty než klasický Battlefield. Krátké vzdálenosti, úzké průchody, spousta vertikálních úrovní, ale minimum prostoru pro skutečnou taktiku. Nejhůř dopadla sada map určených pro režim Breakthrough. Útočit třeba na Liberation Peak je čirá frustrace, kde jsou úzké koridory, špatně vyvážené spawn body a obránci, kteří mají od začátku výhodu. Podobně nevyvážená je třeba i jinak vizuálně zajímavá Manhattan Bridge. Naštěstí, když se mapa povede, stojí to za to. Sobek City je skvělý příklad – rozbitá průmyslová džungle, kde se mezi torzy budov mísí prach, kouř a rachot tankových pásů. Bitvy se přelévají z otevřených ulic do vnitřních prostor, kde se každé patro mění v malé bojiště.
Zatímco jiné díly se po vydání musely spoléhat na dlouhé měsíce oprav, Battlefield 6 je v jádru hotový produkt. Má dost obsahu, dost map a hlavně dost sebevědomí. Po letech experimentů se DICE vrací k tomu, co dělá Battlefield výjimečným: k masivní, plynulé a především zábavné válce, která má tempo, rytmus a atmosféru. Možná to není revoluce, ale je to jistota. Battlefield, který vás neprosí o trpělivost, ale prostě vás nechá hrát.
Verdikt
Battlefield 6 je přesně tím, co tahle série potřebovala. Nový začátek, který nepůsobí jako omluva, ale jako návrat k sebevědomí. Po letech zklamání, experimentů a rozpačitých slibů se tvůrcům konečně podařilo vytvořit hru, která připomíná, proč jsme se do Battlefieldu vůbec zamilovali. A možná ještě víc. Hru, která ukazuje, že série se může zvednout z popela, aniž by musela popírat vlastní minulost.
