Recenze The Outer Worlds 2, návratu Obsidianu v nejlepší formě
The Outer Worlds 2 ukazuje, že i hra plná humoru a sarkasmu může nabídnout silný příběh a hluboké RPG mechaniky. Obsidian tentokrát nezůstává u parodie, ale přináší vesmír, který působí uvěřitelněji než kdy dřív.
Na první pohled působí The Outer Worlds 2 jako klasické pokračování prvního dílu. Další výlet do vesmíru, kde lidstvo už dávno ztratilo iluze a kde korporace nahradily víru, morálku i státy. Jenže po několika desítkách hodin hraní je zřejmé, že studio Obsidian tentokrát zamířilo výš. Tam, kde původní hra nabízela satirický komentář a lehkou parodii, přichází její pokračování s ambicí vyprávět plnohodnotný příběh o odpovědnosti, pochybnostech a o tom, co z člověka zůstane, když se stane součástí systému, který nenávidí. I když samozřejmě s humorem sobě vlastním. Obsidian přirovnávají The Outer Worlds 2 k legendárnímu Falloutu: New Vegas, a to není maličkost. Jakýkoli odkaz na jednu z nejlépe napsaných her historie je vždy riskantní, nakonec ale musím uznat, že se vývojáři přiblížili tomu, co dělalo New Vegas tak výjimečným: pocitu, že každé vaše rozhodnutí má váhu, i když ji zpočátku možná nevidíte.
Slova, která zůstávají
Prolog začíná ve stylu Obsidianu, tedy absurdně a trefně zároveň. Postava s hlavou měsíce pronese hořké „kdysi jsem býval někým“ a během několika vět shrne filozofii celého světa. Sláva, identita i hrdinství tu mají hodnotu jen do té míry, do jaké se dají zpeněžit. The Outer Worlds 2 tak působí dospěleji. Už se nesnaží jen vysmívat absurditě vesmíru ovládaného korporacemi, ale chce pochopit lidi, kteří v něm musí žít. Hráč se tentokrát ujímá role agenta Zemského direktoria, instituce dohlížející na to, aby se kolonie nestaly malými diktaturami. Vaše postava ale působí spíš jako někdo, kdo se do své funkce dostal omylem, než jako hrdina s jasným cílem. A právě v tom je Obsidian nejsilnější: v psaní postav, které jsou lidské, zranitelné a často neochotné naplnit očekávání, která jim svět klade. Už při tvorbě postavy vás hra nutí ke kompromisům – každá výhoda má svou daň. Žádný člověk není ideální kombinací vlastností, a síla bez oběti tu prostě nedává smysl.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
- Česká lokalizace: Ne
- Obtížnost: nastavitelná
- Základní herní doba: 20 až 50 hodin, záleží na pečlivosti
- Bude vás bavit: pokud máte rádi příběhová RPG s důrazem na dialogy, morální volby a svět, který reaguje na vaše činy
- Nebude vás bavit: pokud čekáte čistou akci bez čtení textů
Výraznou proměnou prošly dialogy. Tam, kde původní hra nabízela přehledné volby s jasnými dopady, působí pokračování mnohem jemněji. Každé slovo, které vyslovíte, si mohou pamatovat vaši společníci, a i když na to hra občas upozorní, důsledky často přicházejí až později. Místo klasického měřítka dobra a zla sledujete, jak se kolem vás nenápadně mění postoje lidí, kteří s vámi cestují. The Outer Worlds 2 tak nabízí mnohem přirozenější způsob, jak prožívat příběh. V rozhovorech můžete být cynik, idealista nebo prostě někdo, kdo si není jistý, a každá z těchto možností má svůj odraz v reakcích ostatních. Není to systém, který by vás odměňoval či trestal. Obsidian tím dává prostor skutečnému roleplayi, který není o tom „zvolit správně“, ale prostě hrát postavu, kterou chcete být, klidně i hloupě, pokud to dává smysl.
Změn se dočkal i boj. Působí svižněji, přesněji a má lepší rytmus. Obsidian si přizval vývojáře z 343 Industries a je to znát. Zbraně mají konečně váhu, pohyb je přirozenější a soubojový systém drží pohromadě s jistotou, která původní hře chyběla. Mechanika Tactical Time Dilation, tedy zpomalení času, zůstává a stále funguje jako elegantní doplněk. Přestřelky jsou přehledné a uspokojivé, ale nikdy ne zcela bezpečné. Hra vám dává dostatek kontroly, abyste se cítili silní, ale vždy jen tak, aby zůstal prostor pro napětí. Mnohé situace navíc vůbec nemusíte řešit bojem, protože slovo má často větší sílu než kulka. Stealth systém působí přirozeněji, nepřátelé reagují logicky a panika se šíří postupně. V jedné misi jsem se pokoušel projít stanici potichu, ale po několika nešikovných pokusech jsem prostě přestal hrát potichu a všechno „vyčistil“. Hra to nepovažovala za selhání, jen přijala můj způsob hraní a nechala mě nést jeho následky. Právě v těchto momentech The Outer Worlds 2 ukazuje, že síla Obsidianu nespočívá ve spektakulárních volbách, ale v detailech. Postavy si vás často pamatují a reagují na věci, které jste udělali v rámci jiné mise. Tyhle drobné momenty působí přirozeně a lidsky, jako kdyby reagoval skutečný člověk, ne skript.
Obsidian v nejlepší formě
The Outer Worlds 2 tak představuje krok k plnohodnotnému RPG, které si uvědomuje, že role-playing není o číslech a statistikách, ale o důsledcích a interpretaci. Dialogy jsou vrstevnatější, texty promyšlenější a tón vyprávění se posunul od sarkasmu k jemné melancholii. Planety nejsou jen kulisy, ale odraz systému, který je stvořil. Každé město, každá přistávací plošina i obyčejná kolonie dýchají atmosférou neustálého dozoru. V detailech (v nápisech, hláškách z rozhlasu nebo rozhovorech obyčejných lidí) se odráží svět, který se už dávno smířil se ztrátou svobody.
Pokud původní The Outer Worlds působilo jako experiment, druhý díl je jeho plnohodnotnou realizací. Obsidian si dal čas, aby prohloubil všechny klíčové prvky, a výsledek působí sebevědomě, dospěle a uceleně. Studio se tím vrací ke svým kořenům. K době, kdy RPG byla o lidech, nikoli o trofejích. V době, kdy herní průmysl sází na bezpečné vzorce, přichází hra, která si dovolila být jiná. The Outer Worlds 2 možná pořád žije v cynickém světě, ale odmítá z něj udělat cynickou hru. A to je možná ten největší důvod, proč si ji zapamatovat.
Verdikt
The Outer Worlds 2 působí jako obyčejné pokračování, ale Obsidian tentokrát míří výš. Zůstává satirou na svět ovládaný korporacemi, zároveň však vypráví zralejší příběh o odpovědnosti, pochybnostech a lidskosti v nelidském systému. Dialogy jsou vrstevnatější, rozhodnutí mají váhu a postavy působí uvěřitelně. Boj je svižnější, svět detailnější a tón vyprávění méně cynický, více přemýšlivý. Obsidian se vrací v nejlepší formě s RPG, které i přes svůj humor konečně dospělo.
