Recenze The Last of Us: Part I, vrcholné verze vrcholného zážitku
Seznam kapitol
Studio Naughty Dog uzavírá kruh a vrací se na začátek příběhu Joela a Ellie, tentokrát v enginu pokračování. Je remake prvního The Last of Us úchvatným zážitkem dotaženým k moderní dokonalosti, nebo nehezkým kalkulem tvůrců?
Pokud existuje jedno tvrzení, na kterém se v souvislosti s tvorbou Naughty Dog a sérií The Last of Us nepochybně shodneme, tak to, že umí dokonale vyvolávat emoce. Ať už jde o hry samotné, které od roku 2013 posouvají hranice emotivního vyprávění na úplně jinou úroveň, než jsme byli zvyklí, nebo o okolnosti jejich vývoje a vztahu s komunitou, ve které to od vydání druhého dílu výrazně vře. Sotva stihla utichnout hlasitá (a pro mě dost nesmyslná) diskuze o narativu Part II, už to mezi hráči zase bouří. Tentokrát z mého pohledu oprávněně.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
- Doporučená cena: 2119 korun
- Stojí za ní?: Ano, i ne. Viz text recenze
- Česká lokalizace: Ano, velmi zdařilá
- Kdy vyjde PC verze?: Zatím nevíme, ale měla by velmi brzy
Studio se totiž rozhodlo znovu vydat už dříve remasterovanou jedničku, tentokrát ale v současném enginu. Vzniká v tom tak trochu bordel, jednoduše řečeno se ale s prvním vydáním na počítačích snaží dodat kompletní a pokud možno technicky konzistentní příběhový zážitek. Na tom by v principu nebylo vůbec nic špatně, ba naopak. Hráče ale naštvalo, že v Naughty Dog novinku nacenili na plnou next-gen cenu, tedy 70 dolarů (u nás 2119 korun). Na následujících řádcích se tedy pokusím splnit nelehký úkol a přinést argumenty o tom, zda je to skutečně dobře, nebo špatně. Pokud jste podváděli a okamžitě překlikli na verdikt s číselným hodnocením, tak už odpověď znáte. Ale pozor, tentokrát ještě více než kdy jindy apeluji na to, abyste pozornost věnovali především následujícím odstavcům, a číslo na konci brali jen jako nutné zlo, ukazující jen malý dílek skládačky.
ZPÁTKY DO ROKU 2013
Ač v redakci často s humorem budujeme image mě jakožto xboxového fanouška, který PlayStationu nemůže přijít na jméno, asi není tajemstvím, že je pravda mnohem méně dramatická. K tvorbě Naughty Dog chovám absolutní respekt, sérii Uncharted přímo zbožňuju, a i když pro mě The Last of Us není vyloženě srdcová záležitost, považuju oba díly za extrémně důležité milníky pro herní vývoj. Dlouhodobě totiž tvrdím, že by se hry měly s moderními možnostmi, technologiemi a schopnostmi scénáristů snažit vyprávět také dospělejší příběhy a bez studu pracovat s naprosto vážnými a surovými tématy, tak jako to už desítky let dělají knihy, filmy i komiksy.
Ne, že by The Last of Us byly jediné hry, které se tímhle směrem vydávají, to rozhodně netvrdím. V rámci nejtvrdšího a nejširšího mainstreamu jdou ale nejdál a nesnaží se o zbytečné ústupky. To se pak odráží v rozporuplném přijetí fanoušky, kteří opěvovali jedničku, ale když přišla osobnější dvojka s některými šokujícími momenty, šlo o logicky hůře stravitelný kousek.
Tohle úvodní zamyšlení je pro hodnocení remaku prvního The Last of Us klíčové. Můžete totiž naprosto oprávněně namítat, že je hra teprve devět let stará. Že už jste si jí dost možná dvakrát koupili. Že si můžete původní remaster zahrát v rámci předplatného PS Plus. Že je sedmdesát dolarů v takovém případě hodně odvážná cena. A že by si důkladnou remakovou péči zasloužily úplně jiné hry studia (za mě třeba Uncharted 2).
Zároveň ale musím čistě objektivně konstatovat, že omlazení The Last of Us jej staví na úroveň působivosti a dospělosti dvojky, a využití nového enginu dodává už tehdy neuvěřitelné hře ještě nový, neuvěřitelnější a vrcholovější rozměr.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
