Recenze Postal 4: No Regerts, šílenosti, která rychle omrzí | Kapitola 2
Série Postal se vrátila ze záhrobí, aby ještě jednou zkusila, jestli kombinace šílené hratelnosti a nevkusného humoru nebude fungovat tak, jako v éře druhého dílu. Jak po letech v předběžném přístupu vypadá pokračování s podtitulem No Regerts?
Prvního problému, kterého si všimnete po spuštění hry je její optimalizace. Postal 4, i na výkonným hardwaru, běží téměř neustále v nestabilních 40 snímcích za sekundu. Vzhledem ke skutečnosti, že prostředí hry není nijak graficky, ale ani fyzikálně detailní, nedokážu si takový problém vůbec vysvětlit. Jedinou výjimkou je paradoxně mise, kde… testujete hru. V tomto případě se objevíte v novém prostředí a čísla najednou vysokčí na stabilní snímkovou frekvenci dosahující i 120 snímků za sekundu. Když jsem takové hodnoty viděl, začal jsem přemýšlet, jestli jde o recesi, pokus naštvat hráče, nebo prostě jen o chybu.
Celý otevřený svět se zdá až bolestně prázdný. Postavičky se jen tak motají v kruhu s výjimkou těch, u kterých žádný pohyb nenajdete. Nejednou jsem narazil na silnici, na které stojí 3 postavy v řadě a jen tak koukají do prázdna. Textury světa do toho hrají svým nízkým rozlišením, podivnými přechody, nebo ohyzdným a líným roztažením textury země, které je vidět například u kopců. Svět je tradičně rozdělen na více částí a přechod mezi nimi řeší načítací obrazovka, nikdy ale není jasné, kdy nastane a jak dlouho bude trvat. I po nahrání se stává, že prostředí doskakuje jen pár metrů před hráčem, což způsobuje další pád snímkové frekvence. Často se stává, že po načtení části světa vše zmizí a je potřeba načíst starší uloženou pozici, jelikož ta stávající se nadobro zasekla v rozbitém prostoru. Pohyb si naštěstí můžete zrychlit pomocí elektrických vozíků. Ty buď najdete na cestě, nebo si je můžete pronajmout. Při hraní narazíte i na možnost rychlého cestování, ale vzhledem k tomu, že probíhá jen mezi dvěma body na mapě, moc využití nemá.
Zbytek světa je absolutně statický
Zmínit bych chtěl ještě možnosti interakce s předměty ve světě, jelikož na ni téměř nenarazíte. Jediné předměty, které (byť podivně) reagují, jsou okna a zahradní trpaslíci. Zbytek světa je absolutně statický. Dokonce ani sklenice na stolech se po výbuchu nepohnou či nerozbijí. Lenost vývojářů je donebevolající a evidentní na celkovém zpracování. Dojmu nepomáhá ani přechod na Unreal Engine 4, který nahradil zastaralý Source z trojky.
Alespoň příběh ve mě zpočátku budil optimismus. Hlavní postavě série, Postal Dude, neznámý zloduch ukradne karavan a cesta za jeho znovunalezením hrdinu zavede do městečka Edensin v Arizoně. Hra je postavena na pěti herních dnech, ve kterých plníte úkoly pro jednotlivé bosse města a vedlejší úkoly pro náhodné kolemjdoucí. Ještě první den zápletka nevypadala vyloženě špatně a nejednou jsem se zasmál nad humorem postav i situací. I úkoly měly spád a celkově bylo zábavné hrou procházet. V dalších dnech ale převládla recyklace. V takových momentech lze zábavu najít jen v kombinování zbraní, ale ani gunplay není devízou hry. Především kvůli tupé umělé inteligenci, proti které jste nuceni bojovat. Potěšily alespoň easter eggy, které čekají téměř za každým rohem a dávají smysl.
Postupem času přibývá úkolů ve stylu “oprav sedm trubek“ či “namontuj pět bidetů“. Ne, že by byly úplně nezáživné, ale vzhledem k tomu, že se zadavatelé neustále mění a k žádnému z nich nezískáte jakýkoliv vztah, brzy vám začne docházet motivace pro dokončení. Navrch se musíte potýkat s častým nenačtením části úkolu, kdy je třeba restartovat hru, a ještě jednou připomenu umělou inteligencí postav, která je spíše umělá, než inteligentní. Člověk pak najednou začne doufat, že už ten herní týden skončí.
Ve výsledku má Postal 4 své chvilky, kdy se člověk nad jeho svérázným humorem i pousměje. Potěší povedený dabing hlavní postavy, u kterého si můžete vybrat mezi třemi různými variantami. Tou první je hlas Ricka Huntera, jenž daboval Postal Dude v prvních dvou dílech. Dále Coreyho Cruise, kterého známe ze třetího dílu a na závěr také bonus v podobě Johna St. Johna, který ztvárnil legendárního Duke Nukema. Alespoň fajn obsazení s hláškami, které občas donutí k úsměvu, je příjemným zpestřením jinak velmi nudného průchodu hrou.
Verdikt
Postal 4: No Regrets ničím nezaujme. Jeho humor je až na pár počátečních gagů nezajímavý asi stejně, jako samotná hratelnost. Odehrává se v nedokončeném světě s postavami bez náznaku smyslu, charakteru či inteligence. Pokud po hraní opravdu toužíte, počkejte alespoň na opravu (pokud vůbec přijde). Jinak ruce pryč.
