Recenze kolekce Sonic Origins, jenž se snaží ukázat, že Sonic není jen film | Kapitola 2
Seznam kapitol
O tom, že není remaster jako remaster, není třeba dlouze debatovat. Paskvilů, her jen lehce přetřených od prachu a vydaných s velkou pompou, jsme za ty roky viděli nespočet. Řekl bych, že jsme jich vlastně viděli mnohem víc, než kolik jsme viděli těch kvalitních, pečlivě připravených balíčků, které byla radost hrát a někdy i sledovat. Do jaké škatulky patří Sonic Origins, se teprve dozvíte, už teď bych ale řekl, že si některé své šrámy odnáší po střetu se světem tam venku trochu neprávem.
Bez hlubšího pátrání bych skoro až řekl, že nějaký podobný gimmick alespoň pro některou z obsažených her již existuje. Ani se nebudu koukat, protože je to pro mě irelevantní informace. Pokud si chci zahrát na Switchi, kde jsem Sonica recenzoval, anebo bych si chtěl zahrát na Xboxu nebo PlayStationu, tak jinou variantu beztak stoprocentně nemám. A pokud bych volil PC verzi a nechtěl pátrat, je Sonic Origins nejjednodušší a nejpohodlnější variantou.
Jinými slovy, pokud to dosud nebylo zjevné, tak největším přínosem kolekce Sonica je to, že je jednodušší a přístupnější. Často vídáme názory, jak hry kdysi dávno bývaly obtížnější – a to je fakt – ale doba se posunula a drtivá většina hráčů by zvyky vývojářů z let minulých v současné době kousala hodně těžko.
Zbytek vylepšení vlastně nestojí za řeč.
Nicméně… co by to bylo za recenzi, kdybychom si všechny novinky nepředstavili detailněji.
Sonic Origins nabízí v podstatě dva hlavní režimy a jeden „navíc“, který stojí v mých očích trochu bokem. To hlavní se odehrává v Anniversary módu, což představuje nepůvodní (vylepšenou?) verzi hry. Classic, jak už název napovídá, prostě přináší zážitek, který Sonic dokázal nabídnout už před lety.
Vlastnosti obou režimů se bohužel nedají kombinovat, takže chcete-li těžší variantu, nemůžete si jí dopřát v 16:9. Je to sice trochu omezující, ale upřímně je mi vlastně docela sympatické, že Sega od začátku ví, co chce, a nutí vás akceptovat její pravidla.
Anniversary je pro mě ve hře tím hlavním. Obraz převádí do poměru 16:9, a hlavně se neomezuje na systém životů jako původní hra. Pokud zemřete, prostě se objevíte na začátku úrovně, ve které jste. A znovu. A znovu. A znovu. Pokud jste třeba až na padesátý pokus úspěšní, nasbíráte 50 zlaťáků a dostanete se tak do speciální úrovně, můžete si ji za malý finanční obnos zopakovat kolikrát jen bude potřeba. A jako bonus? Nemusíte se stresovat časem, nebo tím, že byste na obrazovce kdy viděli nenáviděný nápis game over.
Classic je přesným opakem. Standardně máte tři životy. Ne na úroveň, ale pochopitelně na celou hru. Luxus v podobě obrazu 16:9 nečekejte, nic lepšího než 4:3 hrát nebudete, v případě Switche ani v handheldu, ani když konzoli připojíte k televizi. Starý, dobrý, známý zážitek. Chybu neuděláte ani v jednom případě, který si vyberete. Vlastnosti obou se bohužel nedají kombinovat, takže chcete-li těžší variantu, nemůžete si jí dopřát v 16:9. Je to sice trochu omezující, ale upřímně je mi vlastně docela sympatické, že Sega od začátku ví, co chce, a nutí vás akceptovat její pravidla.
I režim Boss Rush je poměrně jasný i bez dalšího vysvětlování. Každý svět Sonica představuje na jeho konci nějaký bossfight, takže se jich v součtu ve hře objeví poměrně dost. Vaším úkolem je jít souboj od souboje a dojít až na konec. Osobně jsem tomuhle režimu nepropadl, ale kdo ví, třeba si svou cílovku najde.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
