Recenze kampaně Halo Infinite - návrat ke kořenům, nebo moderní paskvil? | Kapitola 3

FINISH THE FIGHT

Zmíněný roční odklad celkem prospěl technickému zpracování. Halo Infinite vám sice grafikou dech nevyrazí, vypadá ale opravdu pěkně a třeba cutscény rozhodně patří k naprosté herní špici. I světu to docela sluší, slabší jsou snad jen efekty výbuchů, kterým chybí dřívější třaskavost, a zamrzí úplná absence krve. Z hlediska odladěnosti hra netrpí žádnými vážnějšími chybami a na Xboxu Series X běhá naprosto bez problému.

Co nezklame vůbec, je určitě zvuk. Zvukový design a dabing jsou, jak jsem naznačil už dříve, na nejvyšší úrovni. Skutečnou bombou je ale opět soundtrack. Tradiční chlouba Halo tentokrát zážitek vyhání do maxima, některé zvukové linky bych se nebál označit za fenomenální a ikonický motiv s těžkými tóny a chorály probudí hrdého Spartana i v tom nejméně heroickém hráči. Jen málokterý hudební podkres vám dokáže vehnat slzy do očí, tenhle mezi ně ale rozhodně patří a vzdává hold dědictví série.

Závěrem se ale musím otřít o několik negativ. Hodně rozpačitý pocit mám z celkového vyznění příběhu. Spoustu zápletek sice Halo Infinite uzavře a k vyprávění přistupuje docela zajímavým dojmem (spoustu událostí, které jen částečně pokryla kniha Shadows of Reach, se dozvídáte postupně retrospektivně, ale vlastně dost dobře nevíte, co je pravda). Zároveň ale spoustu zápletek a hodně zajímavých souvislostí univerza Halo jen mírně pootevře a především končí dost nechutným cliffhangerem. Od pompézního závěru takzvané Reclaimer trilogy jsem možná čekal trochu víc, respektive jsem čekal mnohem méně vznešených otázek. Stejně jako v případě zmíněných Spartan killerů prostě některé motivy dostanou na obrazovce jen pár minutek času a nechají vás doslova hladovět po dalších příbězích a vývoji. Otázkou zůstává, jestli se splní sliby o tom, že bude Infinite platformou, která postupně přinese další příběhy, nebo budeme muset na další osudy postav a civilizací vesmíru Halo čekat do nové trilogie (nedejbože na další generaci konzolí).

i Zdroj: Hrej.cz

V Halo Infinite jsem během problematického vývoje postupně ztrácel víru. Výsledek mě tak spíše příjemně překvapil. Přináší intimní, emocemi naplněný a skvěle zahraný příběh zaměřený na Master Chiefa a jeho AI pobočnice, který fanoušky musí zákonitě potěšit, i když není tak výpravný, jak jsme zvyklí. Zároveň ale přináší klasickou, brutální hratelnost se skvělým střílením a zábavnými zákonitostmi boje proti nebezpečným a rozmanitým nepřátelům. V kombinaci s návratem k nostalgickému designu lokací se v tomto případě onen “návrat ke kořenům” povedl skutečně na jedničku. I ten prokletý open-world nakonec není nijak špatný a principům Halo docela sluší. Na druhou stranu ale právě otevřený svět není protkán kdovíjak geniálními hratelnostními koncepty a občas si pro natažení herní doby Infinite pomáhá trochu zastaralými berličkami (třeba nutností opakovat některé procesy nebo sbírat jakési zdroje energie a odemykat tak výtahy nebo dveře). Fanouška naštve také mírně roztříštěné vyprávění a otevřený konec. Přes velmi zdravé jádro hry a evidentní lásku věnovanou nástupci dvacetiletého odkazu Halo se tak na hře podepsaly některé tvůrčí přešlapy a Infinite nakonec není tím vysněným Halo, i když k němu má zatraceně blízko.

Na druhou stranu jde pro mě určitě o nejlepší regulérní díl od trojky. Kouzlo jeho světa v sobě zachytává zdaleka nejlépe ze všech výtvorů 343 Industries.