Recenze kampaně Halo Infinite - návrat ke kořenům, nebo moderní paskvil? | Kapitola 2

Z příběhové zápletky jako takové nic moc podrobnějšího přestavovat nebudu. Ostatně jde tradičně o jednoho z nejsilnějších tahounů zážitku z Halo. Zmínku ale rozhodně zaslouží ústřední tři hlavní postavy. Autoři slibovali, že tentokrát bude příběh hodně zaměřený na Master Chiefa (možná kvůli kritice příklonu k nezajímavému Fireteamu Osiris v pětce), a to plní do puntíku. Většina vyprávění je skutečně zaměřena na ústředního vojáka, který už v řadách UNSC kroutí několikátou desítku let služby a pronásledují ho duchové minulosti, totiž Cortany. Právě kvůli tomu je klíčový vstup nové umělé inteligence na scénu, Master Chiefovi totiž do hlavy promlouvá nová modrá kolegyně Weapon, která v podstatě připomíná mladší a naivnější Cortanu. Právě vztah Master Chiefa a nové i staré umělé inteligence je asi nejdůležitějším pilířem zápletky a i díky perfektním cutscénám a skvělým hereckým výkonům všech představitelů mají interakce mezi Chiefem a Weapon skvělou a tolik potřebnou dynamiku.

Bohužel tak trochu do prázdna opět vyplývají sliby líté války s takzvanými lovci Spartanů

Vedle toho je pro příběh důležitá i postava pilota Pelicanu, Echo-216. I o něm záměrně neprozradím téměř nic, jen naznačím, že dodává příběhu jistou lidskost a hloubku. I když občas jeho role sklouzne k trochu sentimentálnímu otloukánkovi a motivaci pro mírně klišé motivační proslovy, funguje i v tomto případě chemie mezi ním a Chiefem/Cortanou na výbornou.

VYHOŠTĚNÍ

Na druhé straně barikády pak hrají důležité role protivníci. Konkrétně jde o hlavu místní buňky Banished Escharum, zuřivého náčelníka, který si ze všeho nejvíce přeje ke svému brnění připnout Chiefovu helmu jako trofej. Tomu sekunduje právě tajemná Harbinger, o její roli ve světě Halo ale pomlčím (ostatně musím) úplně. Bohužel tak trochu do prázdna opět vyplývají sliby líté války s takzvanými lovci Spartanů, vedenými zkušeným Jega R’domnai. Právě ten byl označován za nejděsivějšího a nejznepokojivějšího nepřítele v historii značky, souboj s ním je ale nakonec podobným zklamáním, jako byl údajně velkolepý hon Spartana Locka na Master Chiefa v předchozím díle. I ostatní zabijáci Spartanů jsou pak prostě jen… obyčejnými bossy a na žádná děsivá setkání rozhodně nedojde.

i Zdroj: Hrej.cz

Tím se tak trochu obratem dostáváme k tomu, jak se vlastně Halo hraje. Velkou novinkou Infinite je masivně propagovaný polootevřený svět. Po pár úvodních misích, které se odehrávají klasicky lineárním stylem, se tak před hráči svět Zeta Halo doslova otevře. Ona otevřenost pak spočívá v možnosti obsazovat nepřátelské základny, tam pak získávat výsadky zbraní, vozidel a parťáků mariňáků, a následně likvidovat klíčové body logistiky Banished, sbírat zásoby (jakési vylepšovací body Spartan Core nebo kosmetické předměty do multiplayeru) nebo zabíjet elitní jednotky Banished. 

Já osobně jsem velkým odpůrcem podobných “moderních výstřelků” a jejich nutnou implementaci do každé dříve úspěšné akční série mě mírně řečeno štve. V případě Halo jsem ani po dohrání názor nezměnil, i tady putování velkými lokacemi trochu tříští plynulost vyprávění, na druhou stranu ale v tomto případě funguje polootevřený svět celkem dobře, rozhodně lépe a přirozeněji, než v násilně roztažených Gears 5. Možná je to dané tím, že s jistými mechanismy otevřeného světa (nebo alespoň hodně velkých “arén”) koketovala série už od prvního dílu, každopádně je průzkum Zeta Halo zábava, zabíjení skupin nepřátel je díky perfektně vypilované hratelnosti velmi návykové a na své si přijdou fanoušci bojové techniky, kteří mohou jezdit, střílet a létat více než kdy předtím. Navíc díky vysokému počtu nepřátel a překvapivě i přátelských jednotek působí svět hodně živým a plným dojmem, prakticky na každém rohu číhá nějaká přestřelka. I když tak neustálé sypání nových a nových mariňáků v kontextu příběhu nedává úplně stoprocentně smysl, je celý koncept překvapivě funkční a ještě překvapivěji opravdu zábavný.

i Zdroj: Hrej.cz

Faktem také je, že celkem výrazně natahuje herní dobu, kampaň Halo Infinite i díky tomu rozhodně není žádná jednohubka a na nějaký čas vás s přehledem zaměstná. Na druhou stranu vás nic nenutí věnovat bodům na mapě přílišnou pozornost. Připravíte se tím jen o vylepšené verze standardních zbraní získaných z elitních protivníků, neprojedete se některými vozidly a o něco tím zvýšíte obtížnost, protože nesesbíráte dost bodů nutných pro vylepšení schopností Master Chiefa (především odolnosti štítu). Jinak můžete open-world celkem směle ignorovat. 

S PLAZMOU NEJDÁL DOJDEŠ

Byla by to ale trochu škoda. Samotné jádro hratelnosti Halo totiž v Infinite přichází v té nejlepší formě. Ten úchvatný recept na střílení, které se tak trochu vymyká ostatním FPS, v kombinaci se zajímavými zbraněmi a specifickými nepřáteli, vždy namíchanými do různých kombinací, v hodně členitém prostředí a s poměrně vysokou obtížností, dělá z přestřelek neobyčejně návykovou zábavu. Každá nepřátelská jednotka umí něco jiného a platí na ni tak trochu jiná strategie, většinou si díky tomu navzájem kryjí záda a některé tužší souboje umí být opravdovým oříškem (obtížnost je jako vždy vyšší, než je v žánru obvyklé). Munice navíc nikdy není nazbyt, hra vás tedy nepřímo nutí vyzkoušet různé zbraně a přizpůsobovat se. Gunplay je tradičně skvělý, s výbornou odezvou a naprosto úžasným designem zbraní. Svého favorita si najde každý, naopak jsem ve hře našel snad jen jednu, dvě zbraně, které mi přišly téměř nepoužitelné (slaboučká elektrická pistole Disruptor a podivně neovladatelný minomet Ravager).

Master Chief má od začátku svojí kotvičku, kterou jsem si přímo zamiloval

Zábavu přináší také nové schopnosti. Master Chief má od začátku svojí kotvičku, kterou jsem si přímo zamiloval a už si bez ní hraní Halo dokážu představit jen těžko. Kromě rychlého posunu po oblastech a platformingu umožňuje třeba efektní likvidaci nepřátel nebo rychlé získávání zbraní či výbušných předmětů, které můžete po nepříteli hodit. O to slabší mi ale přišly ostatní vylepšení, které získáte během hraní. Senzor nepřátelských pozic mi přišel úplně zbytečný, vyhazovacímu štítu nepřišel na chuť a rychlý úskok jsem kvůli nutnosti přepínat z háku stisknutím dvou tlačítek také nepoužíval. Možná kdyby schopnosti byly namapované nějak rozumněji, šlo by je lépe kombinovat, na ovladači jsem si ale nakonec navykl čistě jen na přitahovací hák.

i Zdroj: Hrej.cz

Základní struktura příběhu pak kombinuje otevřenější lokace, vždy oddělené dočasně neprostupnými místy, s lineárními misemi. Žádný z prvků nakonec nijak výrazně nepřebíjí ty ostatní, což je fajn. Někteří hráči ale možná budou remcat, že je Infinite přece jen moc otevřená hra. Radost by jim mohl udělat třeba návrat k původnímu designu. Zbraně, technika i postavy se skutečně vrací od “asijštějšího” stylu k původnímu brutálnějšímu militarismu, což je fajn, pocitu přispívá i to, že se ve hře opět bojuje hlavně s klasickými protivníky v podobě Gruntů, Brutů, Elite nebo Jackalů. Největší nostalgii ale vnímám při pohledu na svět. Monumentální stavby i světélkující hi-tech chodby útrob Zeta Halo skutečně připomínají procházky původním Halo před dvaceti lety a třeba pohled na typicky se otevírající dveře ve mně cosi obměkčil. Je jen škoda, že svět není moc pestrý a lokace se postupně začnou mírně opakovat. Pokud se těšíte na divoké změny prostředí známé z minulých dílů, možná budete zklamáni.