Recenze Ghostwire: Tokyo, duchařského výletu do vylidněného Tokia | Kapitola 2
Seznam kapitol
Studio Tango Gameworks na čas opouští survival horory a od Evil Within si odskakuje k akčním adventurám, jen s hororovým nádechem. Ghostwire: Tokyo se v prvních trailerech profilovalo jako hodně nečitelná hra, jaké tedy v praxi je?
NVIDIA DLSS 4.5 - AI snímek k nerozeznání renderu
NVIDIA na letošním CES 2026 v Las Vegas zase jednou ukázala, že hardware je sice fajn, ale software je to, co dneska prodává grafiky.
KARATE MAGIC
Pokud jste viděli gameplay záběry ze hry, asi vás, vedle stylizace nepřátel, zaujal hlavně soubojový systém. Ghostwire: Tokyo sami autoři nazývají akční adventurou, já bych možná inklinoval i ke škatulce akčních RPG a stříleček. Základ hratelnostního loopu tvoří pochodování po detailně zpracovaném Tokiu, interakce s prostředím a zabíjení všudypřítomných nepřátel. Tajemným tělům bez duše, bloudícím městem, naštěstí Akito čelí s magickými schopnostmi v rukávu. Postupně ovládne elementy větru, ohně a vody, k ruce dostane i všemožné talismany fungující jako granáty a v největší nouzi může použít i magický luk.
Neuvěřitelně efektní gestikulací pak v nepřátelích otevírá “díry” a následně jim vytrhává jádra, případně je zruší úplně. Každý element má samozřejmě svoje použití. Základní vítr funguje prostě jako obyčejný projektil, oheň je mnohem drtivější a lze ho vrhnout i jako bombu, naopak voda účinněji poráží nepřátele na zem a pokrývá větší plochu. To je ale vykoupeno tím, že používání schopností něco stojí. Z nepřátel nebo prokletých objektů levitujících v prostoru Akito vymlacuje kamínky, plnící jakési zásobníky many. Nejslabší vítr má zásobník velmi objemný a doplníte ho prakticky všude, naopak mocný oheň můžete použít jen několikrát a jeho element nacházíte jen zřídka, ve vznášejících se výbušných nádobách.
Talismany můžete využívat k lepší kontrole skupin nepřátel, některé je zpomalí, jiné vás skryjí (ve hře funguje i jistá forma stealthu a nepřítele můžete zabít jedním kliknutím, pokud se mu vplížíte do zad) a další zase zrychlí otevírání okénka k jádru. Luk byl pro mě spíše poslední záchranou, vedle toho poslouží ve vypjatých momentech, kdy se s duší KK odloučíte a musíte přežít bez nadpřirozených schopností.
Souboje totiž nejsou kdovíjak variabilní, a nepřátele se liší jen vlastními útoky.
Souboje jsou minimálně zprvu velmi zábavné a využití “střílení z prstů” je mimořádně osvěžující. Titul na vás navíc chvíli co chvíli pošle nového nepřítele, inspirovaného japonskou mytologií, a především nejmocnější protivníci v podobě různě poletujících démonů jsou celkem drastickým zážitkem sami o sobě. I tak se ale Ghostwire: Tokyo neubrání jistému stereotypu. Souboje totiž nejsou kdovíjak variabilní, a nepřátele se liší jen vlastními útoky. Většinou tedy pobíháte po ulici, kryjete se, ve volných chvílích do nepřátel sypete kouzla jak jen hrdinovy ruce dovedou, vytrháváte jádra… a to pořád dokola. Upřímně jsem po zhruba 12 hodinách, které mi zabral průchod hrou, měl soubojů celkem dost a ke konci jsem se vyhýbal těm, které nebyly vyloženě povinné.
HOLKA PRO VŠECHNO
Možná silnější než souboje je průzkum prostředí a plnění úkolů. Ghostwire: Tokyo je přece jen akční adventura. Ještě větší porci času totiž strávíte procházkami po zákoutích Tokia. Jednotlivé lokace je nejdříve potřeba odemknout, v postupu vám totiž brání výše zmíněná mlha. K tomu stačí na konkrétních místech “očistit” brány do svatyní Torii a nepříjemná překážka se posune o kousek dál. Ve světě se následně objeví vedlejší úkoly, ve kterých je možné získat nějaký ten peníz a zkušenost navíc (o těch později). Právě sekundární úkoly, rozdávané ztrápenými duchy, patří k největším kladům hry. Nabízejí totiž zajímavé a originální příběhy obyvatel města, ať už jde o osud bordeláře s bytem plným odpadků nebo hledání dětí ztracených v ulicích města.
Část vedlejších úkolů ale bohužel jen odemkne klasické “otazníčky” velice podobné těm z nechvalně proslulého Assassin’s Creed. Ať už jde o lákání žabáků Kappa na salátovou okurku, vyvolávání duchů s pejskem nebo chytání poletujících županů, vždy se na mapě objeví řada odznáčků, které značí tu samou a podruhé už nepříliš objevnou aktivitu. Odměnou jsou vám vedle zkušeností speciální kamínky odemykající finální úrovně schopností.
Tím se obratem dostáváme k jednoduchému RPG systému, provázanému s objevováním světa. Schopnosti hlavního hrdiny můžete velmi základně vylepšovat. Za utržené zkušenosti získáváte úrovně a za ně pak skill pointy. Těmi lze zrychlit metání kouzel, zvýšit kapacitu inventáře, případně mírně zrychlit zdlouhavé magické činnosti. Nejde o žádný robustní systém, který by zásadně překopal hratelnost, v rámci ambicí hry je to ale možná dobře. Výše zmíněné kamínky jsou pak nutné pro zpřístupnění těch nejsilnějších vylepšení.
Pro rozvoj postavy je nezbytně nutné prošmejdit každý kout herní mapy. U speciálních sošek se pomodlíte a zvýší se vám o jeden bodík kapacita jednotlivých elementů. U jiných svatyní můžete přispět nějakou minci a přát si třeba odhalení těchto sošek na minimapě. Každá očištěná svatyně vám do kapsy nahraje náramek zesilující účinek kouzel a po světě jsou důkladně poschovávané poznámky k případům, přidávající bonusové skill pointy. Důležitým prvkem je také sbírání ztracených duší, které nasáváte do speciálních papírů a pak je v telefonní budce směníte za peníze a zkušenosti. Pečlivější hráči jsou tedy odměněni a jejich postava rychle sílí, postupné vylepšování ale rozhodně není všespásné. Mapa Tokia je navíc dost rozlehlá a skrytými předměty doslova přeplněná, na stoprocentní vyzobání hry si tedy připravte výrazně více času, než základních zhruba patnáct hodin.
