Recenze Ghostwire: Tokyo, duchařského výletu do vylidněného Tokia | Kapitola 3

CESTA NA VÝCHOD

V předchozích odstavcích jsem se mírně otřel o trochu bizarní náplň některých úkolů, a tak se u tohoto tématu ještě na moment zastavím. Osobně nijak neholduju prudce japonským titulům a jejich kulturní odlišnost je pro mě někdy značně za hranou. Ghostwire: Tokyo ale podle mě naprosto dokonale vyvažuje důvěrně známé západní koncepty a východní podivnost. Na jednu stranu tak ve hře nakupujete ve stáncích u levitujících koček japonský šiškebab, po ulicích se potulují psi, kterým můžete kupovat žrádlo, peníze získáváte tak, že na veřejných záchodcích kung fu úderem roztříštíte levitující porcelánovou kočku a i přes FPS ražení hry můžete poměrně podrobně měnit oblečky hrdiny. Na stranu druhou vás ale hra s japonským svérázem seznamuje nenuceně a nezavalí vás divnými hratelnostními principy tak, jako to umí jiné tituly. Dost dobře by tedy mohlo Ghostwire: Tokyo sloužit jako příjemná vstupní brána k “východnějším” hrám.

i Zdroj: Hrej.cz / Tadeáš Pepř

Pomáhá tomu také audiovizuální zpracování. Titul je sice výrazně stylizovaný, virtuální Tokio je ale na druhou stranu velmi detailní, skrytá zákoutí zajímavá a detailem vynikají i interiéry. To mírně sráží technické zpracování. Ghostwire je jednou z prvních exkluzivit vyloženě jen pro novou generaci konzolí, tedy zatím pro PlayStation 5 a PC. Navíc nabízí celých šest nastavení grafiky, vedle klasické kvality a výkonu také stejná nastavení s odemknutým frameratem, a to samé ještě se zapnutou vertikální synchronizací. Já jsem nakonec zůstal u nastavení kvality s odemknutým frameratem a vertikální synchronizací, což by mělo mít za následek maximální grafickou kvalitu při snímcích mezi 40 a 60, přičemž případné trhání vyřeší právě VSync. Rozdíl oproti klasickému nastavení kvality je u grafiky značný, performance režim se vyznačuje nepříjemně šumivým obrazem a slabšími texturami. Navíc se mi při žádném nastavení nepodařilo vyhnout velmi dramatickým propadům frameratu ve vypjatých momentech, a ty především u psychedelických sekvencí přicházejí velmi často. Tohle se bohužel moc nepovedlo.

Naopak skvělý je sound design, který jako jediný ilustruje hororové ladění hry. Dynamický soundtrack, děsivé skřeky nepřátel i nepříjemně vtíravé monology hlavního záporáka dokážou vyvolat husí kůži. Zamrzí snad jen hodně repetitivní hlášky hlavních postav při vykonávání totožných činností. Diskuzi nad smyslem víry jsem při obíhání modlitebních sošek slyšel asi třicetkrát.

V prvních momentech jsem dokonce přemítal nad desítkou

Tvůrcům se mimochodem povedlo docela smysluplně využít možnosti ovladače DualSense. Vymítání duší a švihání gest má díky odezvě triggerů a vibracím velmi “fyzický” efekt a zajímavé je třeba začarování a odčarování pomocí gest kreslených na dotykové ploše ovladače.

Tento rok až podivně často v recenzích omíláme slovo překvapení. I u Ghostwire: Tokyo se tomu nevyhnu, novinka od Tango Gameworks mě prostě příjemně překvapila a nadchla. V prvních momentech jsem dokonce přemítal nad desítkou, později hodnocení kleslo na devět a ke konci, kdy hře malinko dojde dech, spadla známka na výslednou hodnotu. Ghostwire se prostě nevyhnulo zbytečnému omílání a potřebovalo by o něco více variability, ať už při opakujících se činnostech, nebo soubojích. I přes to jde, po většinu času, o zábavný, efektní, originální a adrenalinový zážitek se spoustou překvapení.