Recenze Crysis Remastered Trilogy, trojice někdejších technických klenotů | Kapitola 2

Crysis 2 je stejné. Ale přitom tak jiné. Čtyři roky rozdílu mezi tropickým ostrovem a betonovou džunglí New Yorku byly vidět už v roce 2011, a jsou snad ještě výraznější v roce 2021. Druhý díl sice nepůsobí jako ten nejlepší z trojice her, ale díky potenciálu původní hry a výkonu současných konzolí je na něm upgrade zřejmě necitelnější. New York vypadá skvěle, skutečně lépe než kdykoliv dřív, a nebýt lehce kostrbatého ovládání, které je vlastní všem třem hrám, vlastně by se jednalo o naprosto moderní zážitek, kterému byste desáté narozeniny pravděpodobně netipovali. Druhý díl přinášel kromě totální změny prostředí celou hromadu novinek. Jakkoliv chápu, že tím nejzásadnějším momentem je přechod z polootevřených pláží do striktně uzavřených ulic, pro mě osobně má dvojka i punc odlišného ovládání, na které jsem si jen horko těžko zvykal, i odklonu od příběhu o neznámé hrozbě k mnohem hmatatelnějšímu problému, kterému je potřeba se postavit.

Tatam jsou chobotnicovití emzáci, nově mají úplně jinou podobu a jejich útoky přichází z mnohem bližší vzdálenosti.

Začněme nanooblekem, hratelnostně tím nejzásadnějším prvkem celé série, jenž definoval, jak se Crysis od začátku hrálo. První díl představil oblek sestavený z nanovláken, jejich přeskládáním se měnily i jeho vlastnosti. Tak například, nanovlákna se mohly zhustit, čímž poskytly svému nositeli nebývalou ochranu proti projektilům. Jiné složení zase dokázalo rozpohybovat tělo rychleji, další zase poskytlo enormní sílu. Osobně jsem měl vždycky nejradši poslední formu nanoobleku, kdy jednotlivá vlákna „propouštěla“ světlo a člověk se tak okolnímu světu jevil jako neviditelný. Základní formou přitom byl režim ochrany, a do těch ostatních se člověk musel přepnout dočasně, dokud neodčerpal obnovitelnou energii. Druhý díl tyto pořádky mění – schopnosti sice zůstaly stejné, defaultní vlastností však už byla síla, a ačkoliv to takhle na papíře zní jako drobná změna, ve výsledku byla zásadnější, než se může zdát. 

K těmto změnám pravděpodobně došlo i kvůli redesignu nepřátel. Tatam jsou chobotnicovití emzáci, nově mají úplně jinou podobu a jejich útoky přichází z mnohem bližší vzdálenosti. Kromě Cephů, nepřátelské rasy, která si přeje vymazat lidi z planety, musí Alcatraz – nový hlavní hrdina hry – porazit i lidské jednotky CELLu, čímž dostává celá hra poměrně slušnou variabilitu v tom, kdo stojí na druhé straně barikády. S odstupem času nejde o žádný speciální výběr, dnes už by nám skvadra nepřátel připadala vlastně poměrně standardní, ale v roce 2011 se jednalo o vítaný upgrade původní hry, za kterou si Crysis 2 odnesl spíše pochvalu. V roce 2021 neurazí, ani nenadchne. Technicky vzato by se ale názory veřejnosti mohly obrátit v otázce otevřenosti, respektive uzavřenosti New Yorku. Doba sice přeje všem polootevřeným světům, rozsáhlým hubům, nebo alespoň uličkám vpravo, vlevo, v roce 2021 ale zoufale chybí koridorové střílečky, kterých bylo v roce 2011 přehršel, takže je vlastně absence všech podobných zbytečností vítanou změnou. Crysis 2 tak působí nebývale moderně svým vzezřením, ale lehce staromilsky svou herní strukturou. 

Ani po letech jsem příběhu vlastně nepřišel na chuť a jen se utvrdily důvody, proč mám pořád nejvíce v oblibě díl první s datadiskem Warhead

Co se nezměnilo, je lehce chaoticky podaný příběh. Spojení mezi jedničkou a dvojkou je spíše vágní, hra na vás vyplivne hromadu zdánlivě nesouvisejících událostí, a hráč se musí zorientovat sám. Ani po letech jsem příběhu vlastně nepřišel na chuť a jen se utvrdily důvody, proč mám pořád nejvíce v oblibě díl první s datadiskem Warhead (který, mimochodem, není součástí balení). Opět se tak sluší podotknout, že remaster jen upravuje, jak hra vypadá, ne to, co se na obrazovce odehrává. Největší výhodou druhého dílu je tak to, že autoři už nemuseli dělat kompromisy, které na tehdejší generaci logicky musely přijít.