Def Jam Fight for NY: Takeover

PSP a bojovky. Ze začátku to sice vypadalo bídně a náš bojechtivý chtíč jen mizerně uspokojovaly kousky jako Marvel Nemesis či The Con, díky čemuž jsme museli hojně vymetat všemožné putyky a mlátit se s tamními domorodci. Když už to začalo vypadat vážně bledě, spatřila světlo světa hra jasně ukazující, že PSP na bojovky prostě má. Kdo jiný by to mohl prokázat lépe než kolébka všech bojovek – Street Fighter. Do estrády skvělých rubaček se časem zapojilo i Namco s naprosto skvělým Tekken: Dark Ressurection a Arc System Works s Guilty Gear: Judgment. Mortal Kombat Unchained klepe na dveře a tak nám z výčtu velkých titulů chybí snad jen Virtua Fighter.

Nejsou to ale jen Japonci, kdo diktuje, jakým směrem se bude ubírat žánr mlátiček. Poslední dobou do nich začíná čím dál tím víc fušovat EA se svým naprosto odlišným stylem a řekněme si na rovinu, i přes svou jednoduchost to všechno funguje. V tom mi jistě dá za pravdu každý, kdo okusil kouzlo výborné hry Def Jam: Fight for New York pro PlayStation 2. S klidem na srdci a rozmlácenými klouby na pěstech můžeme potvrdit, že všechno funguje na PSP stejně tak době jako na jeho starším bratranci.

Yo, bro, you won’t believe this shit

Poté co si ve hře pustíte Story mód, vám hra začne vyprávět svůj příběh naneštěstí dost nezáživnou formou. Pár statických obrazovek s fláky textu o ničem asi nenadchnou nikoho. Bohužel tohle je ta lepší část. Větší část příběhu je vám předhozena za pomoci textových zpráviček, které dostáváte po každém zápase od vašich „nigga“ parťáků. To sice také nezní tak strašně, ale font je na poměry PSP maličký a především jsou zprávy absolutně o ničem, takže je jen otázkou času, kdy je budete mezi jednotlivými zápasy zuřivě přeskakovat. Nemá cenu si však nalhávat, že kdyby bojovky byly o příběhu, těžko by přední příčky oblíbenosti zabíral Virtua Fighter.

Hned na začátku vás hra vybídne k tomu, abyste si vytvořili vlastní charakter. Pokud jste líní, můžete si zvolit někoho z přednastavených borců, připravíte se tím ale o pestré možnosti úpravy vlastního herního alter ega. Kromě úpravy postavy, barvy očí, tvaru obočí a podobných blbůstek se na řadu dostane i šatník. Na výběr jsou doslova tuny širokých kalhot, vytahaných svetrů, stříbrných řetězů a vůbec vercajku, bez kterého by žádný slušný gangsta ani nevyšel z bytu natož do vedlejšího ghetta vystřílet tamní nahrávací studio. Celá hra je vůbec laděná bronxovo-afroamericky. Podle toho jsou také laděné i jednotlivé arény. Hubu si tak budete rozbíjet například ve stanici metra v pozdních večerních hodinách, na pozadí zchátralých budov chudinských čtvrtí či v opuštěném skladišti.

Černočerná tma

Fajnový ohoz a stylové prostředí by vám nebylo k ničemu, kdyby hra nedisponovala enginem dost silným na to, aby podobné kejkle zkousnul. I když hra vypadá téměř na chlup stejně, jako PS2 předloha, neudělali vývojáři osudovou chybu některých svých kolegů a herní program tak pořádně optimalizovali. Hra ve výsledku vypadá fantasticky a stále jede naprosto plynule. Míra detailů často hodně mile překvapí, přitom ve hře nejsou vidět žádné kompromisy, jako například ve Fight Night Round 3, kde byl vnějšek ringu tvořený jen 2D plackami podivného vzhledu. Ačkoliv je na hru vesměs radost pohledět, na špičkové PSP tituly stále nemá.

Krásnou tvářičku totiž hyzdí několik nepěkných chybek. První z nich jsou loadingy. Dvacet sekund sice není žádná tragédie, ale už jsme si stačili zvyknout na několikavteřinové načítání u Tekkena. Druhým neduhem je kamera. Ta sice na začátku zápasu zabírá oba bojující z boku, jak jsme u bojovek zvyklí, ale často se stane, že se během zápasu posune někam, kde jí rozhodně mít nechceme. Když potom vidíte jen záda svého borce a můžete jen hádat, co zrovna chystá protivník, dost vám to stěžuje celou řadu útoků, při nichž je důležité precizní načasování.

Rány zásadně pod pás

Alfou i omegou celé hry jsou, jak jinak, souboje. Ty naštěstí neztratily nic ze svého lesku a tak je brutální pouliční street fighter bez pravidel opět dobrou volbou pro všechny milovníky násilí v rytmu hip-hopu. Před začátkem každého zápasu se ukáže kratičká scénka, kdy dá jeden bojovník druhému po tlamě, přičemž animace plynule přechází do vlastní bitky. Sem tam dokonce v intru sok vašeho bijce složí a začne ho „dodělávat“ na zemi, přičemž vy se chopíte ovládání až v okamžiku, kdy vám soupeř klečí na hrudníku a snaží se vám rozmlátit hlavu o podlahu. Def Jam má oproti tradičním bojovkám jednu zvláštnost, kterou je způsob, jakým můžete dát soupeři KO. Nestačí do něho pouze mlátit, dokud ukazatel jeho zdraví neklesne na nulu.

Pokud ho otloukáte dost dlouho, jeho life bar zčervená, což je znamení, že je zralý na KO. V tom okamžiku je třeba chytit protivníka za flígr, praštit s ním o nejbližší zeď a vymlátit z něj duši. Finta je v tom, že to není vůbec snadné a při těchto nebezpečných manévrech si nejednou s protivníkem vyměníte pozice a najednou jste to vy, kdo se zoufale kryje před salvou ran bleskurychle snižujících váš červený ukazatel zdraví na nulu. Ve hře je několik bojových stylů od kickboxu přes tradiční bojová umění až po blíže neurčený pouliční styl. Díky tomu, že nakonec vždycky skončíte klečmo nad vašim soupeřem ale všechny připomínají spíš vale tudo. Na rozdíl od Tekkenu podobných bojovek vypadá Def Jam Fight for New York: takedown většinu času naprosto skutečně, což mu jistým způsobem dodává na atraktivitě. Na rozdíl od výše zmíněného krále žánru mu však chybí hloubka a propracovanost. Na každý pád je však PSP Def Jam kusem solidně odvedené práce, která žádného fandu rubaček neurazí.