Hrej.cz The Medium Recenze

The Medium

tadeas-pepr
Tadeáš Pepř
27. 1. 2021 18:05 5 Sdílej:
Reklama
Reklama

K tvorbě polského studia Bloober Team nechovám žádnou zvláštní náklonnost. V roce 2016 mě zaujal nápaditý horor Layers of Fear, který dokázal velmi šikovně pracovat s iluzemi a pocitem šílenství. Jeho pokračování už takové terno nebylo, vlastně si z něj nepamatuju vůbec nic. Další žánrové výstřely Observer a naposledy smíšeně přijatý Blair Witch jsem pak úplně vynechal. The Medium ale z řady zmíněných her téhle party z Krakova vystupuje. Především proto, že místo klasického pohledu první osoby sází na filmovou neovladatelnou kameru po vzoru starších dílů Resident Evil nebo Silent Hill. A také proto, že bylo ve vývoji zhruba 9 let a původně mělo vyjít už na Xboxu 360, PlayStationu 3 a Wii U. 

Na tehdy vymyšlený koncept společně existujících realit ale nestačil dobový hardware, a Bloober Team se spokojil až se současnou, nastupující generací, tedy konkrétně s konzolemi Xbox Series (a PC). Jen k jedné změně nedošlo - pořád jde o horor, který útočí na hráčovu příčetnost. Tedy, snaží se o to.

DOKTOR SPÁNEK

Hlavní hrdinkou příběhu je Marianne, celkem obyčejná slečna, která v roce 1999 obývá malý, nemalebný byt kdesi v centru Krakova. Tedy, lhal jsem, úplně obyčejná není. Má totiž kočku. Černou. A taky schopnost komunikovat s “druhou” stranou světa, respektive se v něm pohybovat a interagovat s ním. To jí umožňuje posílat zemřelé na poslední cestu a své schopnosti tak nabízí jako službu. Jednoho dne takto musí pohřbít i svého adoptivního otce, načež dostane záhadný telefonát, který ji volá tam, kde její příběh začal.

Nic konkrétnějšího už prozrazovat nebudu. Marianne se vydává kamsi do polských lesů, do rekreačního zařízení zvaného Niwa, které už má ta nejlepší léta za sebou. Asi nikoho nepřekvapí, že rozbořený hotel není tak úplně opuštěný, že v něm dost možná straší, a že to všechno má úzkou spojitost s Marianne, jejím propojením (odsud název Medium) a trochu komplikovanými rodinnými vztahy.

Problém je nicméně v tom, že se Bloober Teamu nedaří příběh úplně spolehlivě vyprávět.

Příběh načrtnutý na ploše zhruba osmi hodin rozhodně patří k nejsilnějším stránkám hry. Z počátku sice působí jako klišé, později se ale ukáže, že se autorům v hlavách zrodila poměrně komplikovaná zápletka se zajímavými postavami a několika poměrně překvapivými zvraty. Problém je nicméně v tom, že se Bloober Teamu nedaří příběh úplně spolehlivě vyprávět. Absolutní většinu děje se do hráčů snaží natlačit skrze abstraktní myšlenkové sekvence, vzpomínky nebo zastřený voiceover na pozadí. Navíc, jak už to tak bývá, si pomáhají tou nejjednodušší vyprávěcí berličkou - desítkami textů a poznámek, které sbíráte po cestě. Zatímco osud hlavní hrdinky a její rodiny jakž takž vysvětlí hra jako taková, zajímavou zápletku herního světa si musíte z velké části pročíst.

TISÍCKRÁT A ZNOVU

Zmiňoval jsem, že je příběh jedním z trumfů hry, snaží se totiž vyvážit kvality samotné hratelnosti. Bohužel, jeden z prvních skutečně next-gen titulů herně vůbec next-gen dojmem nepůsobí. Jde o poměrně tradiční adventuru, i svou hloubkou připomíná jakousi depresivní polskou variaci na Life is Strange (jen v hlavní roli hipsterskou teenagerku se schopností vrácení času nahrazuje melancholická dáma v motorkářských hadrech se schopností žít ve více realitách). Průchod lokacemi je postaven na tom, že vám autoři hází klacky pod nohy, herní doba je pak velmi snaživě uměle natahována. Protagonistka se pohybuje velmi pomalu, běžet umí jen tehdy, když to hra uzná za vhodné, některé pasáže tvoří vyloženě jen chození přerušované velmi pomalými momenty lezení přes překážky. “Hádanky” jsou pak až na výjimky postaveny na úplně triviálních řešeních typu „přidělej držák na páku a zatáhni za ni“, což komplikuje ten fakt, že držadlo páky najdete na druhé straně lokace, schované za pěti kůžemi, které musíte zdlouhavě prořezávat držením tlačítka. Jindy vůbec nedávají smysl a vlastně nechápu, proč se o to či ono hrdinka musí snažit, když by šlo pokračovat výrazně snadněji. Čas od času tuhle rutinu naruší jen velmi nepovedený a krkolomný stealth nebo útěk před nepřítelem. 

Vraťme se ale na moment k zmíněnému propojování světů. Tím se The Medium zásadně odlišuje od jiných her podobného ražení a přichází s v podstatě revolučním systémem hraní půl na půl. Část hry trávíte v klasické realitě, další pak ve světě za zrcadlem. Čas od času se ale oba světy prolnou, takže ovládáte Marianne v obou verzích zároveň. I s tím kalkuluje řada hádanek, celkově je však tento prvek využit poměrně neoriginálně. Jednoduše řečeno - spirituální Marianne se dostane tam, kam ta skutečná ne, a může se nabíjet jakousi duševní energií. Tou obvykle nahodí pojistky nebo sesmahne pár otravných můr, které brání v průchodu dále. Ve výsledku je dvojí realita výrazně zajímavější v cutscénách, které jsou prostě cool.

POZDRAVY Z KRAKOVA

Kvůli hratelnosti jako takové bych nedoporučoval The Medium ani stahovat z nabídky Game Passu, téměř úplnou absenci gameplaye ale naštěstí nahrazují jiná pozitiva. Jedním z nich je bezpochyby svět. Pošmurné Polsko na přelomu tisíciletí je patřičně ošklivým a depresivním místem. Ať už pochodujete po parkovišti opuštěného hotelu, přilehlých lesích nebo stísněném bunkru, dýchá na vás pocit, že něco podobného najdete i za humny, v podobně temných lesích České republiky. Středoevropský feeling hra rozhodně nezapře.

Majestátní Niwa v mlžném oparu je mimořádně fotogenická, chladné a potemnělé lesy působí velmi realisticky a kapitolou samou pro sebe je onen druhý svět.

S tím souvisí asi nejvíc “next-gen” prvek hry - totiž grafické zpracování. K detailům se dostaneme později, The Medium ale naprosto exceluje ve vykreslení celkových scén. Majestátní Niwa v mlžném oparu je mimořádně fotogenická, chladné a potemnělé lesy působí velmi realisticky a kapitolou samou pro sebe je onen druhý svět, zbarvený velmi sytými barvami, s prazvláštními stavbami a působivým nasvětlením. Ostatně, pokochejte se na přiložených screenshotech. 

Technologie sice umí parádní scenérie a dramatické procházky po alternativních realitách, na druhou stranu velmi silně zaostávají modely postav. Ty si zřejmě živost animací i mimiku zachovaly ještě z vývoje na Xbox 360. Marianne hledí do kamery svým mrtvým, skelným pohledem, cigareta jí podivně poskakuje mezi prsty a třeba na animaci dýmu se zapomnělo úplně. U hry, která velmi důrazně sází na emoce a duševní rozpoložení hrdinky, je to celkem bolestivý nedostatek. Dostalo se jí také jen dvou toporných animací pohybu. V roce 2021 bych si u příběhové adventury hrající na filmový zážitek dokázal představit alespoň dedikovanou animaci chůze do schodů. Inu, omezený rozpočet devíti lety vývoje nenahradíš. 

KDE JSME SE JEN SLYŠELI

K čemu nemám prakticky žádné výhrady? Audio! Dabing obstarali zkušení herci, tradičně silný výkon předvádí Troy Baker v roli hlavního záporáka. Samotný sound design je pak slušný, i když jsem po žádostech autorů, kteří doporučují hrát se sluchátky, čekal o něco zajímavější práci s prostorem a efekty. Na průkopnický Hellblade se The Medium nechytá ani omylem.

Jednoznačnou pochvalu si zaslouží soundtrack. Bloober Team znovu využil služeb Arkadiusze Reikowshkého, pro linky podtrhující alternativní realitu pak pozvali mistra řemesla Akira Jamaoku a zpěvačku Mary Elizabeth McGlynn, známé především díky působivému soundtracku původních Silent Hillů. Výsledek si asi na cestu metrem ze sluchátek nepustíte, hraní ale doplňuje více než obstojně.

Celkový dojem ze hry na Xboxu Series X kalí nepříliš dotažený technický stav. Hra se i na bleskovém SSD disku načítá poměrně dlouho, čas od času doskakují textury, při přechodu mezi jednotlivými obrazovkami dochází k podivným záškubům a celkem zásadní problém jsem řešil s jasem. Nehledě na použitý monitor/televizi se hra měnila v nepřehledný tmavý flek, při vyšším jasu zase působila mírně vybledle. To ale považuji za spíše subjektivní nedostatek. Stejně jako využití fixních kamer. Ty sice přiznávají odkaz Resident Evil, pro mě jsou ale dávno přežité. Až na výjimky (zajímavé filmové úhly) spíše překážejí a dělají hru nepřehlednou. 

ZA ZKOUŠKU...

The Medium má tu obrovskou výhodu, že si jej hned zítra můžete stáhnout a hrát, pokud předplácíte Xbox Game Pass. Řádky výše tak mohou posloužit spíše jako orientace, zda zatížit linku a těch pár gigabajtů stáhnout a vyzkoušet. Ano i ne. Příběhem a úchvatnými scénami dokáže Bloober Team celkem spolehlivě zaujmout, značně však pokulhává hratelnost a celková technická preciznost hry. Chvílemi se ploužení lokacemi mění v nepříjemnou nudu a potenciál prvku dvou realit využili autoři zhruba z deseti procent.

Tak třeba příště. Druhý díl je ostatně po velmi otevřeném konci více než pravděpodobný.

The Medium
Windows icon PC
Xbox icon Xbox Series X | S

Verdikt

Devět let vývoje se na The Medium moc nepodepsalo. Povedený a originální příběh s občasnou úchvatnou scénou nedokáží vyvážit velmi slabou, tuctovou hratelnost s nepřesvědčivými grafickými detaily a mrtvým světem.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz