The Legend of Zelda: Twilight Princess Recenze The Legend of Zelda: Twilight Princess

The Legend of Zelda: Twilight Princess

sleepless.

sleepless.

7. 12. 2006 23:33 12
Reklama
Reklama

První titul v sérii The Legend of Zelda vyšel na konzoli NES před dvaceti roky, kdy šlo o jedno z prvních a v té době zcela jistě nejlepší akční RPG. Do jisté míry se dá vlastně říci, že právě první Zelda tento specifický žánr, když ne založila, tak zcela určitě zpopularizovala. Éra klasických 2D The Legend of Zelda titulů panovala (s výjimkou arkádového dílu Zelda II) až do roku 1998, kdy Shigeru Miyamoto okouzlil herní svět dílkem The Legend of Zelda: Ocarina of Time. Vůbec poprvé se v něm Link představil v kompletně 3D podobě. Vůbec poprvé se nějaká Zelda výrazně odchýlila od tradiční lehkovážné formy a zabývala se i trošku vážnějšími tématy, nemluvě o řadě přímo děsivých momentů. Vůbec poprvé měly postavy skutečnou hloubku. Takto bych mohl pokračovat donekonečna. Těch "vůbec poprvé" bylo v případě The Legend of Zelda: Ocarina of Time skutečně mnoho a bez nadsázky lze o tomto titulu říci, že je to (z čistě subjektivního hlediska) druhý nejlepší titul v celé sérii.

Místo první totiž v mém osobním žebříčku patří nástupci Ocarina of Time, kterým je The Legend of Zelda: Majora's Mask z roku 2000. Jde o titul, který přesahoval možnosti základního výkonu konzole N64 a ke svému chodu vyžadoval 4MB RAM Expansion Pak. To aby mohli tvůrci nacpat na obrazovku ještě více postav, předmětů a událostí. Hardwarové požadavky, ani na svoji dobu technická a stylová dokonalost, však nejsou tím hlavním, co z Majora's Mask udělalo (nejenom v rámci Zelda série) výjimečný titul. Majora's Mask je totiž v dobrém slova smyslu až neskutečně nezeldovská hra. Může za to koncepčně bezchybně sestavená  a velmi zajímavá příběhová linie (neustálé prožívání tří dní) s výraznými postavami, všudypřítomný smutek, samota i odcizení hlavního hrdiny, alternativní svět Termina a neodbytný pocit, že na konci nečeká nic dobrého. Pravda, první Gamecube Zelda, která s podtitulem Wind Waker vyšla v květnu 2003, byla také odlišná, ale spíše jen vizuálně. Jinak šlo o klasickou Zeldu se vším všudy.

Zmařené naděje

Z výše uvedených důvodů to byla právě Majora's Mask, na níž nejeden hráč při čekání na nástupce Wind Wakera myslel a doufal, že bude Twilight Princess dalším výletem za hranice tradic Zelda série. Teď už je jasné, že se žádný extravagantní výlet nekoná. Soumračná princezna spoléhá od začátku do konce na tradiční a osvědčené prvky, které sice prokládá řadou novinek, ale jejich dopad na hratelnost je hodně malý, ne-li mizivý. Je přitom jedno, jestli hovoříme o fázi, kdy Link v rámci herního světa vegetuje ve své původní, nebo vlčí podobě, jež stylově koresponduje s temným hávem, do něhož je celý herní svět Hyrule po chvilce hraní oděn. Hráče tak čeká tradiční kombinace soubojů, pobíhání od čerta k ďáblu, plnění jednoduchých úkolů, absolvování primitivních dialogů i hádankami prolezlých dungeonů, jízda na koni a pár dalších činností. 

Určitě nelze tvrdit, že je přítomnost všech tradičních prvků jednoznačným záporem a hra tím ztrácí na kvalitě. Byť klasické, tak jsou všechny prvky výborně zakomponované do základního konceptu a podílí se významně na velmi slušné hratelnosti. Chyběl však jen onen pomyslný kousek k tomu, aby byla laťka hratelnosti posazena ještě o fous víš. Stačilo by popustit uzdu fantazie a dotáhnout do konce nové nápady, jejichž náznaky jsou k vidění na každém kroku. Stačí si vzít třeba ty části hry, v nichž se Link ve vlčí podobě prohání s Midnou na zádech skrze temnou verzi Hyrule. Tento segment hry je v jistých rysech takřka identický s PS2 perlou Okami, což je titul označovaný za dokonalou kopii Zeldy. Skutečnost je ovšem taková, že jde o kopii, která o stovky světelných let předčila originál. Tam, kde se Link – vlk pohybuje v relativně nezajímavých a lineárních lokacích, tam se Amaterasu (a Issun) z Okami prohání prostředím, které vypráví vlastní příběh, byť se nachází v jedovatě mdlém oparu zákeřné temnoty. Možná je trochu nefér porovnávat dva zdánlivě nesouvisející tituly z jiných platforem, ale jen tak lze hráčům, kteří doposud žádnou Zeldu nehráli, dokázat, jak velké množství nevyužitého potenciálu Twilight Princess obsahuje.

Zmatení čisté duše

Přitom, jak už je výše uvedeno, je hra plná náznaků excelentního game designu. Jako příklad lze opět použít temnou verzi Hyrule, která je zdánlivě neobydlená. Realita je však trošku jiná. Všichni obyvatelé Hyrule žijí dál. Jen nejsou na první pohled vidět. Žijí si dál své vlastní životy a netuší, že z nich ve skutečnosti zůstaly jen šerem bloudící duše, které vidí pouze Link, navíc jen ve své vlčí podobě. Link je dokonce i slyší (čas od času umí moc dobře poradit) a dokáže nabrat jejich pachovou stopu. Právě tohle sledování vnitřního života temného světa je jedním z prvků, které lze na Twilight Princess obdivovat. To samé platí i pro velmi zvláštní digitální efekty, které by se papírově měly s fantasy tématikou prát, ale výsledek je až překvapivě kompaktní. Škoda, že podobných prvků není ve hře víc.

Link se bude v rámci dalšího postupu často vracet (byť dočasně) z temné, do původní podoby Hyrule, kterou musí zbavit šera (další analogie na Okami – jakoby si vývojáři koukali přes rameno, hlavně ti z Nintenda těm z týmu Clover Studio). S tím, jak bude přibývat navštívených lokací, se přitom hraní stane mírně komplexnější. Díky hodně zvláštní potvůrce jménem Midna a speciálním portálům, se však bude Link moci přesouvat z místa na místo takřka instantně. Stačí si na velmi dobré mapě zvolit destinaci a šup, Link už je tam….a Midna na jeho zádech, či v jeho stínu s ním. Možnost rychlého přesunu je fajn a výrazně to urychluje postup ve hře. Zároveň to však eliminuje spoustu příležitostí k jízdně na Eponě (krásná kobyla), což je jeden z dalších osvěžujících herních prvků.

Na koňském hřbetě a s mečem v ruce

Častější projížďky po krajině by mohly zpříjemnit průběh hry mimo dungeony, s nimiž Zelda série stojí a padá. Twilight Princess se sice za své dungeony rozhodně stydět nemusí, ale je škoda, že se jejich design brodí až po kolena v letitých tradicích. Kobky jsou svojí rozlohou docela malé a díky skvělým mapám (opravdu bez přehánění, jsou skvělé) se v nich nemůže ztratit nikdo s alespoň minimálním smyslem pro orientaci. Hádanek, pokud se tak řešení primitivních problémů dá vůbec nazvat, je sice na malém prostoru spousta. Jejich obtížnost je však až na pár výjimek velmi nízká. Hraní tak pěkně odsýpá, ale daní za to je ztráta pocitu, že hráč po vyřešení problému něčeho skutečně dosáhl.

To samí platí i pro souboje. Určitě nejsem zastáncem přehnaně vysoké obtížnosti, právě naopak. Na druhou stranu však nevyznávám ani přílišnou jednoduchost. Bohužel právě tou jsou souboje v Twilight Princess postiženy. Platí to přitom pro boje s obyčejnými nepřáteli i s bosáky. Jejich překonání je většinou otázkou nalezení jednoho správného způsobu a jeho následného použití. V závislosti na inteligenci a všímavosti hráče tak může souboj s bosákem trvat půl minuty, nebo maximálně 5-10 minut. Není přitom těžké uhodnout, kde příčina výše popsaného neblahého jevu vězí. Za všechno může ovládání, které sice je docela dobře uzpůsobeno možnostem Wii remote i Nunchuku, ale je zcela evidentní, že bylo primárně navrženo pro gamepad.

Tak třeba útočné manévry od hráče nevyžadují skoro žádné speciální pohyby s Wii remote a Nunchukem. Stačí nějakým způsobem zatřást, popřípadě zamáchat, či píchnout se stisknutým tlačítkem a o zbytek se automaticky postará Link. Některé bojové akce pak vyžadují pouze stisk tlačítka ve správný okamžik, a když se do hry vloží Midna, tak stačí Wii remotem ukázat na cíl a mačkat a mačkat a mačkat. Než si na to člověk zvykne, tak to pár hodin trvá, hlavně kvůli koordinaci pohybů. Pak už jde všechno jako po másle a překonáním jakéhokoli soupeře nebude problém. Výsledek je tedy takový, že ovládání s Wii remote i Nunchukem sice funguje a dokonce ani nijak nedegraduje herní zážitek. Vyžaduje však od hráče zbytečnou námahu navíc, za níž ho ničím neodmění. Twilight Princess je prostě titul stavěný pro Gamecube, což je vidět takřka na každém kroku.

Zaprášený přebal

Gamecube původ je krásně vidět i na celkové presentaci, ať už si pod tím představíme grafiku, zvuky, animace, nebo výtvarný styl, či dialogy a příběh. Ten, jak už  je řečeno, se nevymyká tradičnímu schématu titulů v rámci Zelda série (výjimkou je Majora's Mask a poslední díly z GBA). Grafické zpracování je sice stylové, ale rozhodně ne způsobem, který by bral dech, jako například u Okami, či Psychonauts. To samé platí i o kvalitě grafiky, jež se řadí hluboko do průměru i v porovnání s ostatními Gamecube tituly. Co se kamery týče, tak ta je přinejlepším problémová a přinejhorším přímo otravná. Zvuky (některé jsou velmi chabě vyluzovány reproduktorem na Wii remote) jsou standardní a výrazně chybí dabing, alespoň v těch několika málo dialogových scénách.

Vynahrazuje to však (jako vždy) úchvatná hudba, která i starým známým lokacím dodává zcela nový rozměr a podílí se na tvorbě kouzlené atmosféry v obou verzích Hyrule. No a pak je tu jeden prvek, který celkovou presentaci táhne zase pěkně nahoru. Je jím několikrát zmíněná Midna, která buď na Linkovi jezdí, nebo se ukrývá v jeho stínu. V každém okamžiku má pro Linka radu, je aktivně zapojena do řešení prostorových problémů a vždycky má v zásobě popíchnutí, sarkasmus, vtípek, nebo legrační poznámku. Právě ona vede Linka za ruku a dělá mu (a tím i hráči) vítanou společnost.

The Legend of Zelda: Twilight Princess je titul, který si navzdory hodně staromilskému přístupu oblíbí široké spektrum hráčů a zcela právem. Nabízí totiž tradiční kvality všech předešlých Zelda titulů, včetně specifického šarmu i skálopevné hratelnosti a až na pár drobností skoro v ničem vyloženě nechybuje. Jenže ono jenom nechybovat na zlatou medaili nestačí. Vyhrát může jen ten co se o první místo dokáže a chce poprat, co se nebojí riskovat a vždycky má v rukávu připraven nějaký ten trumf, což se o Twilight Princess říci nedá. Až k tomu bude příležitost, tak si určitě přes Wii Virtual Console službu kupte, stáhněte a zahrajte The Legend of Zelda: Majora's Mask z N64, které i nadále přísluší zlatá medaile pro nejlepší hru v rámci celé Zelda série.

The Legend of Zelda: Twilight Princess
Nintendo GameCube icon GameCube
Wii icon Wii

Verdikt

Po všech stránkách kvalitní hra, která nabízí přesně to, co od ní fanoušci Zelda série čekali. Tvůrci se však osvědčeného konceptu drželi až příliš striktně a zapomněli přidat něco čerstvého, či osvěžujícího, za což nelze rozhodně považovat podporu Wii ovladačů.

Co se nám líbí a nelíbí?

Skvělá atmosféra, známé postavy, léty ozkoušená hratelnost, celkový šarm, přítomnost Midny, spád hry.
Průměrná grafika, nulová obtížnost, přehnaně staromilská presentace, uměle naroubovaná podpora Wii ovladačů.
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz