The Battle for Middle-earth II - The Rise of the Witch-king

Není pochyb o tom, že The Battle For Middle-earth II byla jednou z nejlepších strategií roku 2006. Oficiální licence zaručovala, že svět Středozemě i podoby postav budou vycházet z filmové trilogie. Navíc hra jako taková nabízela oproti jedničce akčnější styl, volnější způsob v budování základny a s tím spojené vytváření bojové strategie. Celá řada her podle filmů zklamala či se ztrácí v šedi běžného průměru. The Battle for Middle-earth II však opravdu nadchla a tak laťku pro datadisk vyšvihla opravdu vysoko.

Kampaň

Základem každého datadisku je nová kampaň, která přináší další příběh, zpravidla za novou frakci. My jsme se v The Rise of the Witch-king dočkali, jak už z názvu datadisku vyplývá, strany zvané Angmar, kterou vede samotný Witch-king. Děj, odehrávající se stovky let před Válkou o Prsten, doslova volal po napojení na již známé nadcházející události. Mohla vzniknout sága přesahující svým rozsahem běžný rozměr scénářů počítačových her. Nestalo se tak. Po dohrání sedmi misí se nelze ubránit dojmu, že je to celé takové ploché, bez duše. Příběh zkrátka nepracuje s historií Středozemě a neuvádí důležitá fakta. Ze hry jasně vyplývá, že byla vytvořena s ohledem na široké hráčské masy, nikoliv pro tolkienovské fanoušky, což je vlastně naprosto pochopitelné, ale na druhou stranu, trocha hloubky by přímočarému příběhu neuškodila.

Druhým zklamáním je hrací délka všech misí. Všudy všeho u nich při běžné obtížnosti stráví středně zkušený hráč tak čtyři hodiny. Úkoly v nich jsou sice rozmanité, ale svou jednoduchostí jsou jednotlivé mise sraženy do pozice rutinní mlátičky. S tím je samozřejmě spojena i absence jakéhokoliv taktizování. Nečekejte tedy, že by počítačem řízený protivník v kampani výrazně překvapil a vy jste se ocitli v nějakém stresu nebo dokonce vážných problémech.

Skirmish ve stylu Angmar

O dost lépe je na tom nejpopulárnější offlinový herní mód skirmish, ve kterém se už přeci jenom k nějaké té pravé strategii dostanete. Nejinak je tomu samozřejmě také v módu War of the Ring, u níž plesalo srdce radostí už u původní hry. Zásadní změnou v The Rise of the Witch-king je již zmiňovaná frakce Angmar, která patří mezi nejsilnější ve hře. Už jejím výběrem získáváte oproti dalším protivníkům velkou výhodu, což by měl snad napravit chystaný patch. Nevyváženost sil jednotlivých stran je ve strategických hrách snad největším prohřeškem. The Battle for Middle-earth II na tom byl po této stránce velmi dobře, i když ne vše bylo zajisté „tip ťop“. Asi nejzávažnější vadou na kráse byla přílišná rychlost počítače na počátku hry. Hráč se ani nestihl pořádně rozkoukat, postavit pár budov pro získávání surovin, a už mu jeho pracanty i budovy ničila hrstka nepřátelských vojáků. První útok se dal ještě ustát, ale jednotky protistrany bez přestání přicházely až leckdy nezbylo než se prostě vzdát. Ve Witch-kingovi nedošlo v tomto směru bohužel k žádné změně a to nás rozhodně netěší. Ba naopak. Angmar disponuje velmi levnými chlapíky, kteří mohou kdekoliv na mapě během chvíle rekrutovat skupinky různých válečníků. Podle typu nepřítelova útoku či obrany tak můžete urychleně reagovat na danou situaci volbou správné party hrdlořezů. Za Angmar vás nikdo nemá šanci zaskočit. Po čase si člověk samozřejmě zvykne a přizpůsobí svůj herní styl daným podmínkám, jenže to nic nemění na tom, že start téměř každé hry je velmi nepříjemný.

Staronová bitva

V herním systému není jedinou novinkou další frakce, ale staří známí válečníci přijali do svých řad nové jednotky. A to jak běžné, tak speciální. Například Elfové nyní mohou rekrutovat takzvané Lindon Archers, lučištníky na koních, kteří se stávají dokonalým nástrojem pro zničující bleskurychlé nájezdy. Obzvlášť, když jim pořídíte všechny dostupné upgrady. Za zmínku také stojí Noldor Warriors, klasičtí pěšáci, pekelně drazí, ale velmi odolní a univerzální. Můžete u nich dokonce měnit zbraně – luk a meč – a není nutné je už jakkoliv upgradovat. Sauronovi parťáci mohou zase poslat do boje samotnou „Devítku“ na koních – a vězte, že těchto devět jezdců může zvrátit i zásadnější bitvu.

Současně je v datadisku cítit, že tvůrci chtěli hru ještě více okořenit o kouzla a čáry, což se úplně nepodařilo. S velkým množstvím jednotek na mapě nemá člověk příliš času zabývat se hromadou RPG prvků a tak lze speciální funkce hrdinů, jednotek i čarodějů využít spíše v klidnějších situacích, jen tak pro efekt. S létajícím Nazghulem zkrátka většina hráčů drtí nepřátelské skupinky pouze jeho drápy, nikoliv křikem či plácáním křídly. Netvrdím, že se občas u některé jednotky speciální schopnosti nehodí, takový skřetí drak si opravdu účinně hraje na obří letlampu a dokonale čistí mapu. Účinky kouzel hrdinů a čarodějů navíc nejsou natolik velké, aby jejich použití stálo často za námahu. Něco jiného jsou samozřejmě kouzla koupená za body získané bojem. Ty dokáží při použití ve správnou chvíli naráz vyhladit půlku protivníkovy armády.

Dobrá investice?

The Rise of the Witch-king to měl těžké. Jako datadisk k jedné z nejlepších strategií roku, zasazené do kultovního světa Středozemě, nestojí úplně pevně nohama na zemi. A to i přes to, že splňuje de facto vše, co se od takového herního přídavku čeká. Jsou v něm nové jednotky, nová rasa, nové mapy, nová kampaň a vylepšeno bylo dokonce vytváření vlastních hrdinů. Nepřidává ovšem nic zásadního, co by ho vymrštilo vzhůru, co by z něho udělalo nějaké překvapení. Je to poctivý kus práce, jenž někoho možná trošku zklame a jiného naopak nadchne. Zbývá tedy snad jen dodat, že pro skalní fanoušky The Battle for Middle-earth je jeho pořízení povinností, a všichni ostatní si zajisté vystačí s původní hrou. Své peníze mohou určitě investovat do nějaké větší pecky letošní zimy.