Soldier of Fortune: Pay Back Recenze Soldier of Fortune: Payback

Soldier of Fortune: Payback

frix@seznam.cz

frix@seznam.cz

10. 12. 2007 23:56 11
Reklama
Reklama

Váhali jste někdy nad podivným osudem slibně rozjeté série Soldier of Fortune? Rozhodně nejste sami, vždyť jednička kromě šílené brutality upoutala hlavně dobrou hratelností a druhý díl sice už v singlu tolik nezaujal, zato však nabídl multiplayer, ve kterém dodnes najdete v libovolný moment stovky aktivních hráčů. Jenže od vydání Double Helixu se po dobrodružstvích žoldáka Johna Mullinse slehla zem. Možná by bylo lepší nechat mrtvé v klidu ležet a nesvěřovat jejich znovuzrození slovenskému Cauldronu, t.č. již integrální část Activision Value. Tým, který kdysi zaujal fanoušky FPS výtečným Chaserem, plodí v posledních letech opravdové „perly“, jakoby stvořené generátorem videoherní mizérie.

Stojí za zmínku, že se tvůrci nezapomínají chlubit radami, které měli údajně během vývoje dostávat od velkých studií Activisionu jako Treyarch nebo dokonce, třikrát zdrávas a pětkrát otčenáš, Infinity Ward. Že by se o Payback vůbec otřeli tvůrci geniálního Call of Duty 4, tomu jde věřit jenom obtížně. Spíše jsme ochotni tyto nadšené odkazy na „kreativní výpomoc“ pochopit coby ospravedlnění vyšší nežli budgetové cenovky, která by jako jedna z mála věcí mohla Paybacku zaručeně pomoci. První dojem ovšem pochválit lze – grafika není úplně na špičce, na pohled je však hodně líbivá. Kdybychom měli vyčíst všechny speciální efekty, které upravený CloakNT engine používá, stačilo by to na samotný odstavec. Jenže v tento moment pozitiva víceméně končí.

Klišé, klišé, klišé

Namísto relativně charismatického Johna Mullinse hrajete za jakéhosi Thomase, kolem něhož se vine příběh slepený z nejhorších klišé všech dob. Teroristi? Samozřejmě. „Exotické lokality“ vyznačující se hlavně nudnou architekturou a drtivou převahou béžové barvy? Máte je mít. Zadávání úkolů vilným ženským hlasem? Kde bychom bez něj byli! V zásadě jde o to, že vás jeden z parťáků zradí (pro žoldáka opravdu překvapení) a jediný způsob, jak se mu dostat na kobylku, spočívá v systematickém vraždění stovek záporáků. Z hlediska herních mechanismů je Payback jednou z nejstandardnějších FPS, jaká spatřila světlo světa od dob Wolfensteina. Je vážně depresivní sledovat studio, dříve schopné zplodit skutečně zajímavou a různorodou hru typu Chaser, které nyní designuje FPS podle standardů zastaralých snad už v dobách prvního Doomu.

Po určitou dobu není hraní něčeho tak primitivního nepříjemné, akce je doslova non-stop a armády nepřátel chodí na porážku s neuvěřitelnou pravidelností. Můžete vypnout mozek a jenom si užívat záplavu hektolitrů krve, nebo si třeba po zážitcích z her jako Crysispřipomenout, jak vlastně vypadají hry, které se ani nepokoušejí vás do sebe vtáhnout a působit přesvědčivě. Stačilo by změnit textury a ze hry by se rázem stala sci-fi nebo klidně simulátor lovení tuleňů – ačkoliv z těch by nemohlo padat tolik končetin. Je obtížné o Paybackuhovořit bez neustálého sklouzávání k tématu brutality. Jde o to jediné, co titulu dává aspoň kousek osobitosti.

Hektolitry krve bez kapky smyslu

Je to však jenom zdání. I v prvních dvou hrách bylo násilí excesivní a v zásadě zbytečné, z nějakého důvodu ale nepůsobilo až TAK samoúčelně jako v novince Cauldronu. Vizuální efekty jsou prakticky stejné s těmi, co se objevily před pěti lety v Double Helixu. Tvůrci ale tentokrát knoflíkem k ovládání absurdity točili tak usilovně, až jej strhli – ruce, nohy i hlavy létají vzduchem více než konfety na americké svatbě, krev stříká metrovým proudem, a to prosím klidně po jediném zásahu z pistole! Zprvu je to groteskní, ale překvapivě rychle se tohle násilí bez pointy přejí. Nedostanete z něho ani krvelačný, lehce zvrácený požitek, tak dobře známý z inteligentně drastických her typu Kane & Lynch. Sluší se zmínit, že stupeň brutality jde v nastavení omezit na úroveň běžné střílečky, což ale není pro derivativní hratelnost samospásné.

Ačkoliv je dynamická hratelnost jedním z mála pozitiv Paybacku, neznamená to, že by jinak nešlo o striktně lineární záležitost. Mapy jsou chytře designované, aby vypadaly co možná nejotevřenějším dojmem. Různá předměstí, džungle atd. se nabízejí k otevřené hratelnosti, namísto toho v nich ale autoři stvořili klasický systém uzavřených chodbiček. Netvrdíme, že musí FPS vypadat jako Oblivion, ale ostatní hry žánru se aspoň vydaly směrem určité volnosti a když už hráče limitují, dělají to relativně citlivě, logicky. Když se ale například v džungli prostě nemůžete schovat před náporem obrovské přesily, protože nejde vběhnout mezi stromy, je něco v nepořádku. Arzenál je naproti tomu zcela klasický, naráz můžete vždy nést maximálně dvě zbraně plus nějaký ten granát.

Když se k nudě přidá frustrace

Zbraně sice působí v řadách protivníka devastaci jako v žádném jiném titulu, ale náhradní způsob zvýšení obtížnosti se Cauldronu opravdu hodně nepovedl. Nemáte možnost ukládat hru jinde než v checkpointech, které jsou nelogicky a velmi vzdáleně rozmístěné. Zdraví sice funguje, jako nyní už prakticky v každé střílečce, na principu regenerace, jenže to nebrání rychlému nástupu frustrace. Dohrání vám zabere zhruba šest hodin, velkou většinu z nich ale strávíte opakováním sekcí, které jste už prošli několikrát předtím. Nechybí ani klasické momenty ke zvýšení krevního tlaku, například doprovázení extrémně tupých NPC, které zabije první kulka – problém je v tom, že onomu civilistovi nelze nakázat, ať počká, než bude vzduch čistý. Běží zvesela před vámi, smrti vstříc. Obtížnost nenarůstá ani díky chytrým nepřátelům, prostě jich je velká přesila a čím dále jste, tím lépe míří. Dynamické reakce se nekonají, prostě vstoupíte na volné prostranství, nepřátelé se zhmotní, zalehnout za překážku a čekají.

Ne zcela tragické hodnocení opravdu zachraňuje hlavně první dojem a grafika obecně. Zvuky jsou totiž nepovedené, zvláště pak z dabingu vás brzy začne bolet hlava. Multiplayer situaci také nezachrání, nabízí jen základní trojici herních módů a pět map založených na kampani. Oproti dvojce jsou možnosti online hraní zoufale nedostačující, a především se u nich nepobavíte. Už nemá smysl dále protahovat popis téhle agónie, na trhu je spousta mnohem lepších her a nejlépe uděláte, když budete Paybackignorovat.

Soldier of Fortune: Pay Back
Windows icon PC
PlayStation icon PlayStation 3

Verdikt

Jméno dříve výborné série bylo z gruntu rozmetáno na kusy. Na pohled hezká, jinak ale veskrze nudná střílečka, jejíž hratelnost jednoduše nemá šanci zaujmout.

Co se nám líbí a nelíbí?

Poměrně dobrá grafika, někomu se excesivní brutalita možná může i zamlouvat.
Frustrující a zhola nudná hratelnost, snížení standardu předchozí dvojice her, špatná umělá inteligence, omezující mapy, naprosto zbytečně přehnaná brutalita.
Reklama
Reklama
Reklama
Reklama

Byl detekován AdBlock

Hrej.cz je komunitní web, jehož hlavním příjmem je reklama. Zvažte prosím vypnutí AdBlocku, ať můžeme všem čtenářům i nadále přinášet kvalitní herní zpravodajství, články a videa.

Děkujeme!

Váš tým Hrej.cz