Resident Evil 2

Když jsem dva roky zpátky (to to ale letí, že?) dohrál Resident Evil 7, rozhostila se v mé hráčské duši spokojenost, a to navzdory výrazně slabší druhé polovině hry. Bylo totiž zřejmé, že když nic jiného, podařilo se Capcomu najít dostatečně zajímavý a moderní směr pro sérii, která už dlouhé roky rozpačitě přešlapovala na místě a rychle ztrácela na své kráse. Není se čemu divit, značka už po letech výrazně potřebovala stejnou vzpruhu, jakou jí v roce 2005 přinesl legendární a dle mnohých nejlepší čtvrtý díl, poslední, který z křesla šéfa vývoje dirigoval legendární Šindži Mikami.

RODINNÉ ZLATO

Dnes se ale nedíváme kupředu, naopak se ohlížíme zpět do časů, kdy byl Resident Evil nesporným králem survival hororu, který teprve čekal na svého vyzyvatele v podobě konkurenční série Silent Hill. Resident Evil 2 vyšel v roce 1998, a jestli se o jeho o dva roky starším předchůdci hovoří jako o titulu, který definoval žánr, pak jej dvojka dotáhla ve své době k dokonalosti. Snoubila v sobě skvělou atmosféru, grafické zpracování, zvuky i hratelnost a ne nadarmo se pravidelně objevuje v seznamech nejlepších hororových her historie. Právě tohle nostalgické vzpomínání určitě vedlo Capcom k rozhodnutí vrátit se po víc dvou dekádách ke svému rodinnému zlatu. A je velmi sympatické, že se k němu nezachovali jako k pouťovému šmuku, ale věnovali mu péči, jakou by leckterá moderní hra mohla závidět.

Po mokré silnici si to šine masivní kamion. Řidič na bezpečnou jízdu moc nedbá, mnohem víc ho zajímá šťavnatý sendvič a pořad v rádiu, kde se jakýsi člověk zpovídá ze své zkušenosti se setkáním s ohnilou slečnou. Obtloustlý taťka za volantem tuhle záležitost, podobně jako moderátor pořadu, připisuje spíše zkonzumovanému alkoholu. Kdyby jen věděl, že velmi brzy se přesvědčí o tom, že ohnilých slečen (a mladíků, žen, mužů, babiček, dědečků, ba i dětí) je plné město, do kterého má namířeno. A ještě, než tam dorazí, čeká ho jedno velmi nepříjemné setkání.

NEDOBROVOLNÍ HRDINOVÉ

Na nedaleké benzínové stanici se o tomtéž právě přesvědčuje dvojice hrdinů, které v následujících hodinách provedete noční můrou. Nejnovější posila policejního sboru v Raccoon City Leon S. Kennedy ještě ani neměl čas pohovořit s kolegy nad koblihou a už ho čeká noc, na kterou patrně nikdy nezapomene. Claire Redfield jede do Racoon City najít svého bratra Chrise, toho času ve službách speciální jednotky S.T.A.R.S., ale namísto šťastného rodinného setkání se bude muset vypořádat s hrozbou, kterou do světa vypustila zlověstná korporace Umbrella. Záleží jen na vás, kterou z postav si pro svůj průchod vyberete, vězte však, že remake na rozdíl od originálu neovlivňuje průchody navzájem a příběhy obou protagonistů stojí samy o sobě, byť se v některých momentech protínají. Osobně jsem, i přes averzi k jeho kenovské vizáži, zvolil napřed Leona, jehož úvodní krůčky jste si mohli vyzkoušet v nedávné demoverzi. Pokud zvolíte opačně, možná budete překvapeni – úvodní část je pro obě postavy prakticky totožná, větvit se začne až o něco později.

Máme před sebou opravdu poctivý remake, který v mnoha ohledech bez problémů drží krok se současnou produkcí, ba ji dokáže i předehnat.

Vezměme to tedy hezky popořádku – hra, o které si nyní povídáme, není pouhým remasterem, v němž by vývojáři mírně navýšili rozlišení textur a vypustili jej do světa v očekávání sypajících se dukátků od nostalgií stižených zákazníků. Máme před sebou opravdu poctivý remake, který v mnoha ohledech bez problémů drží krok se současnou produkcí, ba ji dokáže i předehnat. V jiných ohledech na druhou stranu stojí pevně ukotven v oněch bájných dobách, kterým my, odborníci, říkáme 90. léta.

TECHNICKY NA JEDNIČKU!

Abych byl konkrétní – co se týče technického stavu, neměl jsem proti hře sebemenší výtku. RE Engine po svém debutu v sedmém díle opět dokazuje svou sílu a kvality, hra vypadá naprosto skvěle a k tomu se také velmi dobře hýbe – na Xboxu One X, kde jsem recenzoval, běží v 60 FPS (nebo něčem proklatě podobném) a až na jedinou výjimku jsem nezaznamenal žádné výkyvy. Efekty vody a kouře jsou na špičkové úrovni, speciální pochvalu si ale zaslouží zpodobnění násilí a všelijakých odporností. Na nepřátelích je vidět každý zásah a pokud se vám povede zombii ustřelit hlavu, bude vám, kromě jejího permanentního vyřazení, odměnou velmi uspokojivý pocit. Nepřátele ale můžete klidně zbavit všech končetin a sledovat, jak se k vám píďalkovitým způsobem plazí pouhé torzo. Pryč je původní fixní kamera, remake ji po vzoru čtvrtého dílu přesouvá za záda hrdinů, díky čemuž jsou souboje s nemrvými a jinou havětí mnohem akčnější a více nervy drásající – snaha trefit kymácející se zombii do hlavy je stále funkční metodou, jak v hráči vzbudit nervozitu kombinovanou občas se zoufalstvím.

i Zdroj: Hrej.cz

Stejně tak bych rád vypíchnul naprosto famózní zvukový doprovod – skřeky nemrtváků jsou tak bestiální, že vyhnaly mou přítelkyni z pokoje, vaši pouť neustále provází bubnování deště, industriální ruchy nebo tiché cupitání Lickerů a tíživý hudební podkres, který umí dobře dát najevo, že se blíží nějaká ta nepříjemná situace. Můj absolutní zvukový favorit je ale jednoznačně dusání okovaných bot Pana X. Původně jsem o něm chtěl psát až později, ale neodolám – poměrně brzy se v rámci příběhu setkáte s Tyrantem – supervojákem z laboratoří Umbrelly, obřím monstrem v baloňáku, s kloboukem naraženým do čela. Podobně jako slavná Nemesis ze třetího dílu vám ani tenhle pán nedá pokoj, bude vás neúnavně pronásledovat po chodbách policejní stanice i podzemní základny, jeho tvář bez výrazu se stane vaší největší noční můrou. Samozřejmě je takřka nesmrtelný, v průběhu hry ho můžete maximálně na čas vyřadit, ale během okamžiku je zpět na nohou a jde vám po krku. Jeho děsivost tkví právě v absenci emocí – je jako kráčející tank, který vás rychle a sebejistě pronásleduje s vědomím, že stejně nemáte kam uniknout. Několikrát jsem si při hraní vzpomněl nejen na Nemesis, ale i na horor Neutečeš. Vědomí, že si nikdy nemůžete být jisti, zda za dalším rohem náhodou nečíhá, je zdrcující. A právě jeho dusání vás bude pronásledovat ve snech a budete se ho snažit rozluštit v ostatním ruchu i v momentech, kdy vám od něj hra milosrdně dá pokoj.

JEDNA KAPSA PLNÁ, DRUHÁ ZASYPANÁ

Atmosféra survival hororu s akcentem na slovíčko „survival“ je skutečně dokonalá – téměř neustále se musíte rozhodovat, zda vám právě tahle konfrontace s nepřítelem stojí za vyplýtvanou munici, případně léčiva, a pokud se náhodou dostanete do obklíčení, budiž vám samo nebe milostivo. Nikdy nemáte takové množství střeliva, abyste si spokojeně pískali, a pokud se to náhodou stane, vemte jed na to, že je to jen kvůli blížící se konfrontaci s náročnějším nepřítelem. Právě hratelnost je ale do značné míry tím prvkem, který nejvíce připomíná 20 let starý originál, a to se ne každému může líbit. Tak předně, Resident Evil 2 stojí kromě soubojů s nemrtvými na nejrůznějších, značně bizarních hádankách. Policejní stanice v Racoon City musí pro své zaměstnance představovat absolutní horor i bez zombií a jiné žoužele, protože aby se třeba takový důstojník S.T.A.R.S. dostal do zbrojnice, musí nejprve najít červenou knihu, kterou vloží do ruky soše, která mu dá žezlo, z nějž dostane rubín, který vsadí do krabičky, v níž je odznak, ve kterém se ukrývá USB klíč, který můžete dát do počítače a tím si otevřít ty zatracené dveře. Hádanky jsou zkrátka přitažené za vlasy, do prostředí (jak je na příkladu vidno) příliš nezapadají, ale nemohu jim upřít ono nostalgické kouzlo. Puzzly navíc nejsou nijak složité, jejich náročnost tkví především v backtrackingu, který budete kvůli každému z nich podstupovat. Ten je ještě podpořen zpočátku velmi drsným managementem inventáře, který se sice postupně zvětšuje nalézáním nových kapsiček na opasek, stejně ale budete nuceni momentálně přebytečné předměty skladovat ve speciálních bednách, zpravidla se nalézajících v bezpečných místnostech s psacím strojem, sloužícím k ukládání (mimochodem, na nejvyšší obtížnosti je pro ukládání nutno najít pásku do stroje, což vám ukousne další políčko vašeho omezeného batůžku).

V praxi to tedy znamená, že budete pobíhat sem a tam, třeba abyste našli čtveřici šachových figurek, které zároveň fungují jako pojistky ve složitém mechanismu ve stokách. Vývojáři si dali tu práci, že hádanky přepracovali a nejsou tedy stejné, jako bývaly kdysi. Zároveň ale například kombinace k sejfům jsou při každém průchodu stejné, nemusíte tedy pracně znovu hledat dokumentaci. Po většinu času víte velmi dobře, co je vaším úkolem a jak jej úspěšně splnit, hra je poměrně lineární a nedává moc prostoru k bloudění. Během onoho zmíněného backtrackingu si také všimnete, že zombie mají tuhý kořínek a pokud se jim hlavička nerozkřápla úplně, budou dát bloumat chodbami, které byste považovali za vyčištěné. 

ZBRANĚ A CÍLE

Co se týče arzenálu, v průběhu hry si osaháte různé pistole, brokovnici, samopal, granátomet či třeba plamenomet, zbraně se liší na základě vybraného hrdiny. Kromě těchto hlavních prostředků k eliminaci sajrajtů dostanete k dispozici i několik typů granátů (omračovací, fragy) a nože. Tyto sekundární zbraně se hodí zejména ve chvíli, kdy vás čapne nějaký silnější nepřítel a vy se z jeho sevření chcete dostat. V některých případech je to také jediná šance, jak ono sevření přežít, třeba v případě zmíněného Mr. X. Mimochodem, je kouzelné, s jakou netečností se podívá na nůž zaražený do své ruky. Ale aspoň vás pustí. Stejně jako kdysi budete také mixovat náboje pomocí různých druhů střelného prachu a léčiva vám zajistí různě barevné rostlinky.

Pro milovníky vyzobávání má hra připravený seznam achievementů, za které postupně v galerii odemykáte modely postav nebo concept arty.

Trochu mě zamrzelo, že hra nenabídla větší rozmanitost na poli nepřátel, kromě obligátních zombií a jejich šlahounovitých rostlinných kolegyň se ansámbl omezuje na ohnilé rotvajlery, které ale potkáte jen v jediné lokaci, rychlé a nebezpečné Lickery a zmutovanou žoužel ve stokách. Čeká vás také několik boss fightů a vyzkoušíte si pár okamžiků i v kůži jiných postav, třeba staré známé Ady Wong, která se místo pistole raději spoléhá na hackovací přístroj. Průchod za jednu postavu mi na střední obtížnost zabral deset hodin (skoro přesně, asi jen o dvě minutky jsem přetáhl), kromě dvou kampaní ale ještě dostanete pro každou postavu možnost takzvaného druhého průchodu, kdy se hádanky trochu pozmění a obtížnost vzroste. A kromě toho jsou ve hře k dispozici další dva bonusové režimy, za své peníze tedy dostanete velmi slušnou porci zábavy, výrazně delší než v případě sedmého dílu. Pro milovníky vyzobávání má hra připravený seznam achievementů, za které postupně v galerii odemykáte modely postav nebo concept arty. Mimodem si ještě neodpustím jednu poznámku – vyloženě mě hněte, když vám hra po každém druhém úmrtí nabízí snížení obtížnosti. Bohužel jsem během jednoho z finálních soubojů omylem tuto možnost potvrdil a zkazil si tak celkové hodnocení.

TAK ZASE PŘÍŠTĚ!

Musím se přiznat, že Resident Evil 2 rozhodně nepatřil mezi hry, které bych sledoval s velkým očekáváním, přeci jen jsem zombie považoval za již dávno vyčpělé téma a atmosféra „Texaského masakru motorovou pilou“ ze sedmičky je mi daleko bližší. Do hry jsem naskakoval s pocitem Nebojsy, kterého přece pár živých mrtvol nemůže vyvést z míry. Inu, může. Resident Evil 2 ve své svěží nové podobě může směle konkurovat moderním titulům po technické stránce, staromilce zas potěší tím, že se úplně nezpronevěřil své předloze. Vyplatí se ale zahrát jak v případě, že jste v roce 1998 ještě byli na houbách, tak v případě, že se považujete za protřelé veterány. V éře mnohdy zbytečných remasterů je tohle dílo velmi příjemným ujištěním, že staré legendy s pořádnou péči mohou ještě hodně nabídnout. Osobně bych si přál, aby Capcom napnul své síly k regulérnímu osmému dílu, ale v mezičase bych si ve stejném duchu chtěl osvěžit trojku, můj vstupní díl do celé série. Nezbývá než doufat!

Hru si můžete zakoupit v e-shopu Xzone.cz