Recenze Trek to Yomi - černá, bílá, krev a záhrobí | Kapitola 2

BUŠIDÓ

Netradičně jsem recenzi otevřel audiovizuálním zpracováním. O co ale vlastně v Trek to Yomi jde? Celkem neobjevný, ale funkční příběh vypráví o samuraji Hirokim, který už od mládí čelí nájezdům banditů na svou vesnici. Později se sám stává strážcem obyvatel, ale v klíčový moment selže, načež se musí vydat doslova do záhrobí najít sílu pro střetnutí se svými největšími nepřáteli. Samurajský příběh se samozřejmě neobejde bez elementů mentorství a lásky, to už bych ale zacházel do příliš velkých podrobností.

i Zdroj: Hrej.cz / Tadeáš Pepř

Na ploše zhruba čtyř až pěti hodin hratelnosti tak s Hirokim projdete jeho životní příběh a pomocí velmi jednoduchých voleb určujete, kterým směrem se jeho osud vydá a jak nakonec skončí. Bohužel nedokážu zhodnotit, jak moc se může příběh větvit, jinak velmi přímočarému průběhu to ale dává potenciál znovuhratelnosti. Kromě boje a prozkoumávání lokací, ve kterých zároveň nacházíte munici, sběratelské předměty či vylepšení hrdiny, ještě autoři vymysleli pár naprosto primitivních hádanek. Ty mají sice efektní dopad, v zásadě by ale vůbec neuškodilo, kdyby ve hře nebyly.

OMRAČ A ZABIJ

Gró hratelnosti je, jak už jsem naznačil, boj. Pokud jsem začínal nejsilnějším aspektem hry, tedy tím vizuálním, tady narazím na ten nejslabší. Dvourozměrné souboje fungují na jednoduchém principu rychlých a pomalých útoků, krytí, parírování a komb. Problém je ale v tom, že ve hře existuje extrémně účinný mechanismus omráčení nepřítele, který funguje (až na bosse a jednu výjimku) na úplně každého protivníka, který se vám postaví do cesty. Dobře načasovaným jednoduchým kombem tak veškerou opozici přivedete do limbu a jedním tlačítkem jí efektně popravíte, což vám navíc obnoví body života.

V praxi ale i proti velké přesile stačí do zemdlení švihat jednoduchou kombinaci nejsilnějších útoků

Je to škoda, s ohledem na délku a rozsah hry totiž autoři hru nabili různými možnostmi, variacemi komb a efektními animacemi. Systém tak umožňuje různé formy uhýbání, výměny stran, vysekávání nebo útoky při změnách postavení. V praxi ale i proti velké přesile stačí do zemdlení švihat jednoduchou kombinaci nejsilnějších útoků a na nějaké větší samurajské hrátky dojde jen při souboji s bossy. I v tomto případě ale nejde o žádné velkolepé duely, lidští protivníci jsou v podstatě jen odolnější variace na ostatní nepřátele, a nadpřirození bossové zase postrádají větší invenci.

Výsledkem je, že v základu ne úplně jednoduchou hrou můžete prolétnout prakticky bez rozmyslu. Hra ale myslí i na pečlivější prohledávače, které odmění velmi štědře, například zvětšující se zásobou bodů života a zásobníkem výdrže, nutnými pro útočné i obranné manévry. Jediným úskalím může být trochu nepřesné ovládání, které mě především u vykrývání dost zlobilo a na elegantní samurajský boj působí hodně těžkopádně.