Recenze The Last Oricru, českého vyzyvatele akčních souls-like RPG | Kapitola 3

Při letmém pohledu na dílo studia GoldKnights vás asi nemine myšlenka, že hra vypadá v roce 2022 poněkud zastarale. Známé pořekadlo sice nabádá, abychom nesoudili knihu podle obalu, ale co se dá dělat. První dojem je v tomto případě správný a úroveň textur, postav i efektů odpovídá kvalitám průměrně vypadajících titulů z předminulé generace. Na starší úroveň grafiky jsem si během hraní překvapivě bez problémů zvyknul, větší problém mi dělaly grafické glitche. Jedné z hlavních příběhových postav se během rozhovoru oddělily od obličeje kovové piercingy, které se následně jen tak vznášely ve vzduchu, u většiny loučí ve hře jsem místo efektu plápolajícího ohně viděl jen šedé čtverce. To jen tak pro příklad, popis ve hře přítomných bugů by vydal na samostatný článek.

Když odhlédnu od technické úrovně grafiky a vynechám z následujícího popisu modely postav, které prostě nevypadají dobře ať se na ně dívám z které strany chci, mám z estetického vyvedení herního světa vlastně vcelku pozitivní dojem. Děj hry je zasazen do středověkého sci-fi prostředí a po umělecké stránce nevypadají technologiemi protkané lokace vlastně vůbec špatně. Prostředí jsou pestrá a ačkoli se autoři z technických důvodů nevyhnuli několika načítacím obrazovkám, jedná se v podstatě o soudržný a chytře provázaný svět.

Systém zkratek mezi hlavními místnostmi funguje přesně tak, jak bych to očekával od špičkového žánrového zástupce

Tím se dostávám k z mého pohledu asi nejsilnější stránce hry, kterou je design jednotlivých úrovní. Ať už jde o katedrálu ve městě nebo podzemní vězeňsky komplex, cestičky a systém zkratek mezi hlavními místnostmi funguje přesně tak, jak bych to očekával od špičkového žánrového zástupce. Během hraní jsem se až na výjimky moc neztrácel, nebyl jsem nucen zbytečně procházet stále stejné sekce a postup byl celkově velmi uspokojivý. Terminály, které slouží jako záchytné body jsou až na výjimky dobře rozmístěné a nechybí ani nenápadné skryté odbočky a chytře poschovávané předměty.

Jestli něco nemůžu vývojářům z GoldKnights upřít, tak je to snaha, kterou je vidět na každém rohu. The Last Oricru je dílem malého týmu, ale na rozsahu hry to není nijak zvlášť znát. Některé z mého pohledu nepotřebné zbytečnosti jako editor vzhledu postavy nebo online souboje mezi hráči tu sice nenajdete, spoustu dalšího ovšem ano. Asi nejbližší podobnou zkušenost mám se hrou Mortal Shell od studia Cold Symmetry, kteří na to šli ale úplně opačně. Jejich kompaktní titul je osekaný na nejnutnější základy, které sice zvládnul dobře, ale výpravnost ve výsledku povedeného příběhu a velikost světa, kterou se může pochlubit The Last Oricru, postrádá.

Po odstavcích plných popisu chyb vás možná překvapí, jak moc mě ve výsledku hra bavila. A dost to bude ovlivněné tím, že přes hromadu chyb jsem vlastně nenarazil na žádnou, která by mi zabránila v postupu nebo mě nějak zvlášť frustrovala. Po prvních odehraných minutách bych to sám nečekal, ale vlastně jsem hrou prošel za zhruba 15 hodin odehraných během pouhých dvou dnů, aniž bych se do toho musel jakkoli nutit. Čas ubíhal ani jsem nevěděl jak a ačkoli mám ke hře spoustu výhrad, beru to jako důkaz, že to důležité podle mého dokázala dobře.

The Last Oricru se prodává za sníženou cenovku 40 eur a za ty peníze dostanete adekvátní množství obsahu. Hra se mimo jiné chlubí možností kooperace ve split-screen nebo online režimu, který jsem sice neměl možnost s kým vyzkoušet, ale rozhodně se jedná o příjemný bonus, který se v souls klonech jen tak nevidí. Domácí publikum navíc jistě potěší přítomnost českých titulků.

Na The Last Oricru budu vzpomínat jako na odvážného zástupce béčkových vyzyvatelů Dark Souls, který sice asi nikdy neměl šanci zvítězit, ale rozhodně může z boje odejít se ctí. Prosadit se na trhu v žánru, který v posledních letech zaznamenal tolik úspěšných příspěvků, nebude pro GoldKnights jednoduché. Přesto bych byl rád, kdyby si našel cestu nejen k fanouškům hardcore souls-like her, ale i jednodušších akčních RPG obecně, protože se se svou obtížností nachází právě někde mezi těmito dvěma tábory. A komu by ani to nestačilo, při náhodném prozkoumávání menu nastavení hry jsem narazil na možnost aktivovat často tak postrádaný příběhový režim s jednoduššími souboji.