Recenze The Last Oricru, českého vyzyvatele akčních souls-like RPG | Kapitola 2
České studio GoldKnights po sedmi letech od svého založení konečně uvádí na trh svou prvotinu. Původním názvem LostHero, nyní již The Last Oricru, je akční RPG ve stylu Dark Souls. Po bližším prozkoumání ale rychle zjistíte, že vývojáři nešli jen cestou prosté kopie, ale v některých aspektech uchopili žánr svým vlastním osobitým způsobem.
Asi se shodneme na tom, že z dosavadního popisu The Last Oricru na soulslike hru moc nevypadá. To se ale rychle změní. Když přejdeme od řečí k samotné hratelnosti, bude na nás čekat překvapení mnohem méně. Základní pohybové vlastnosti postavy už jsem nakousl v úvodu a i v dalších oblastech budou ostřílení veteráni těžit ze svých zkušeností. Hrdina má hrstku vylepšitelných statistik, které ovlivňují především životy, výdrž a schopnost lépe manipulovat s různými druhy zbraní. Ty jednoruční můžete doplnit štítem do volné ruky a v postupu vám samozřejmě pomůže i volba vhodného druhu brnění a posilujících prstenů.
Na pestrosti všeho, co na sebe můžete navléct, si dali autoři pořádně záležet, a proto by neměl být žádný problém, aby si každý hráč našel vyhovující styl, jak k boji přistoupí. Spousta zbraní i štítů má speciální léčivé či útočné schopnosti, u zbroje zase oceníte bonusy, které dostanete za zkompletování celého setu. Většinu své výbavy si navíc můžete vylepšit pomocí výrobních materiálů posbíraných volně ve světě nebo z rozkládání již nepotřebného haraburdí.
Ať už si zvolíte krátký meč nebo obouručnou palici, samotným úderům bohužel chybí ta správná váha, na kterou jsme z podobných her zvyklí. Následkem toho působí některé zásahy nepřátel jako máchání ve vzduchu, výjimku tvoří snad jen útoky blokované štítem. Soubojová preciznost, která je nejlepším zástupcům žánru tak vlastní, zde není dotažena úplně k dokonalosti. Největší vady na kráse jsou z mého pohledu ne moc dobře navazující animace útoků, z čehož ale budete jako hráči především těžit, protože vám často umožní útočit rychleji, než hra standartně dovoluje. Zmíněný problém je patrný především při používání těžkých zbraní.
Nejprve jsem narazil na přerostlého pavouka, jehož umělá inteligence se ani neaktivovala
Přístup, kdy rychlé mačkání akčního tlačítka často pomůže k překonání těžkých soupeřů, není u souls vůbec obvyklý a dělá z The Last Oricru o něco snazší hru než byste možná čekali. Osobně to ale považuji spíše za pozitivum. Pořád lepší než frustrovaně opakovat ze strany obtížnosti nekonzistentní souboje s často nevyzpytatelnou umělou inteligencí. S nepřítelem šermujícím do vzduchu deset metrů od svého cíle bych nějaký dlouhý a taktický souboj stejně absolvovat nechtěl. Přes výše popsané se rozhodně nejedná o procházku růžovou zahradou, při troše opatrnosti ale budete červenou obrazovku oznamující vaše selhání sledovat jen výjimečně.
Speciální kapitolou jsou pak souboje s bossy, které pro mě byly narovinu velkým zklamáním. Nejprve jsem narazil na přerostlého pavouka, jehož umělá inteligence se ani neaktivovala, a tak jsem ho prostě umlátil, aniž by kladl jakýkoli odpor. Naneštěstí se mělo jednat o jeden ze zajímavějších střetů, dobrá polovina všech bossů ve hře jsou totiž jen silnější varianty běžných “lidských“ nepřátel. Konkrétní podobu některých nápaditějších soubojů prozrazovat nebudu, obecně ale mohu zmínit snahu začlenit do některých arén puzzle elementy, které mají za cíl jednotlivé střety trochu ozvláštnit. Nešikovná umělá inteligence v tomto případě bohužel páchá ještě větší škody než u chování běžných nepřátel a k úspěchu se proto často dostanete prostou hrubou silou.
Související články
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
