Recenze The Finals, netradičního vyzyvatele na poli free-to-play žánru
Nikdy předtím neměli hráči tolik her, u kterých lze strávit desítky hodin a neutratit ani korunu. A když se zdá, že je trh nasycený, objeví se The Finals a ukáže, že prostor pro inovaci tu stále je.
Zatímco konec roku je pro většinu hráčů hektický a v herních redakcích se recenzuje rychle a zběsile, následující leden bývá zpravidla obdobím klidu a doháněním případných restů. A nejinak je tomu i letos, tedy alespoň v mém případě. Kromě každoroční účasti na speciálním eventu třetího Diabla, kdy se mi naskytne časově omezená možnost se vrátit temným portálem do Tristramu a absolvovat znovu veškeré zásadní události prvního dílu, jsem se také konečně dostal k celkem netradičnímu přírůstku do stále populární F2P rodiny. První záběry z hraní mě už dříve dokázaly zaujmout a navnadit, naštěstí tomu není jinak ani během recenzování finální verze. Byť i tady platí staré známé pořekadlo, že není všechno zlato co se třpytí.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
- Doporučená cena: Zdarma
- Česká lokalizace: Ne
- Obtížnost: Většinu času vyvážená
- Bude vás bavit: Chcete zkusit něco nového a svěžího
- Nebude vás bavit: Máte rádi pomalejší postup a komornější akci
Hned na úvod si řekněme to nejzásadnější – za The Finals nemusíte pustit žádný chlup a jako bonus v něm nenajdete nic, co by ani zdánlivě připomínalo nepopulární P2W mechaniku. Za to smekám pomyslný klobouček a doufám, že se jedná o permanentní rozhodnutí. Díky několika předchozím zkušenostem člověk nikdy neví. Své těžce vydělané chechtáky, ať už v podobě in-game či reálné měny, můžete utratit výhradně za kosmetické doplňky, kterých jsou pochopitelně mraky a nejsou úplně levné. Pokud je vám to málo, máte ještě možnost si přikoupit battle pass a následně se dmout pýchou nad úctyhodnou sadou exkluzivních předmětů. Na můj vkus je jich až příliš a musel bych hraním strávit několik desítek hodin, abych dokázal všechny odměny postupně odemknout. Tady stále platí otřepaná fráze, že méně je někdy zkrátka více.
Arnie by měl radost
The Finals je jako celek variací na mnohé známé a viděné, přesto díky jejich kombinaci vzniklo něco velmi osvěžujícího. V podstatě se jedná o mix Payday a Bad Company 2 ve futuristickém prostředí, a to s lehkým přídavkem šťávy z Běžícího Muže (mladší ať dále nečtou a utíkají si doplnit vzdělání z osmdesátkové kinematografie). Jste součástí pokleslé televizní zábavy, kde se pomocí svých dovedností a sponzorů snažíte dosáhnout finálního vítězství. Klání jsou ovšem ryze virtuální a nikdo tu nepřijde k fyzické úhoně. Čili se nedočkáte žádné krve ani létajících vnitřností, po kritickém zásahu pouze zacinkáte a rozsypete se na několik mincí. Tím tvůrci ze švédských luhů a hájů elegantně snižují ratingové hodnocení na PEGI 12 a zároveň trochu chlácholí ostražité rodiče, aby mohli do síti nachytat co největší počet velryb utrácející nehorázné částky za doplňky.
Ať už se jedná o zbraně, vybavení či samotnou postavu, možností je přehršel. Na výběr máte tři tzv. typy postav, což je jen jiný název pro classu. Light je sice hbitá a mrštná, dokáže zdolávat výšky pomocí vystřelovacího háku nebo se maskovat, nicméně moc toho nevydrží. Medium je zlatým středem a zároveň také healerem, zatímco poslední Heavy vesele proráží zdi pěstmi, ovšem rychlost mu do vínku dána nebyla. Každá ze tříd má tedy své pro a proti a záleží čistě na vašich preferencích. Na můj vkus je Light příliš slabá a v soubojích jeden na jednoho dostane téměř vždycky na zádel. Kromě zbraní a ženského či mužského vzhledu mají třídy ještě vlastní vybavení, které si navíc můžete nachystat do rezervy a v průběhu hraní pak operativně měnit. S Light třídou jsem používal přísavné nálože a paralyzér, u Medium zase trampolínu a defibrilátor a v případě Heavyho rozdával radost přenosným štítem a smrtícím raketometem.
Peníze, prachy, prašule
Hráči mají k dispozici dva módy, konkrétně Quick Cash a Bank It. U prvně jmenovaného proti sobě stojí tři týmy, a to každý o třech hráčích. Ti se snaží nasbírat a uložit celkem 20 000 zlaťáků. Toho dosáhnete tím, že dvakrát otevřete trezor v jedné části arény a donesete desetitisícový obnos do druhé, přičemž trezory a depozitáře nejsou jen dva, ale hned několik. Další možností je číhat nedaleko depozitáře, v klidu nechat protihráče spustit transfér a těsně před jeho dokončením všechny postřílet a převod hacknout pro svůj tým. Ukládání hotovosti totiž zabere dost času, proto je třeba být na pozoru a odrážet nájezdy dotěrných soupeřů. Zato Bank It je defacto týmový deathmatch. Po zabití nepřítele z něj vypadne několik mincí, které můžete následně sebrat a uložit v nejbližším depozitáři. To opakujete až do dosažení částky zaručující vítězství. Pokud vás ovšem někdo po cestě sundá, přijdete stejně jako ježek Sonic o všechny mince.
Osobně dávám přednost módu Quick Cash, kde hraje prim taktika a týmová spolupráce. Pokud narazíte na schopné kolegy, dokážete pak hrát celé hodiny a užijete si spoustu zábavy. Často tomu tak satanžel není a většina náhodných spoluhráčů jsou naprostí tragédi. Běhají kolem jako splašené slepice, většinu času lelkují na druhé straně mapy, i když jim všemožné ukazatele indikují, že by měli být někde úplně jinde a na případné léčení, respawn či krytí během manipulace s penězi rovnou zapomeňte. Za to tvůrci pochopitelně nemohou a já doufám, že jde pouze o porodní bolesti nově se tvořící komunity a časem se to zlepší. Prozatím tedy hrajte pokud možno s přáteli nebo alespoň s lidmi, u kterých jste si naprosto jistí, že mají mozek větší než je velikost zaječích varlat. Vlkům samotářům pak doporučuji spíše mód Bank It, kde mohou naplno uplatnit svoje dovednosti a nespoléhat tolik na retardované spoluhráče.
Ahoj mami, jsem v televizi!
Všechna klání probíhají v obřích arénách obehnaných zvědavými diváky, na nebi nechybí časové údaje ani pestrobarevné ohňostroje a veškeré dění komentují televizní hlasatelé. Ti se mimochodem stali lehce kontroverzními, protože je jak pánský, tak i dámský hlas vytvořen umělou inteligencí pomocí převodu textu na mluvené slovo. Zaznívají hlasité hlasy o tom, že jejich mluva nepůsobí přirozeně, a navíc vezmou práci herním dabérům. Já mohu jen dodat, že mi během zápolení nijak nevadili a jejich průpovídky vždy korespondovali s aktuálním děním. Co se týče počtu arén, na výběr jsou pouze čtyři: Soul s dominantními mrakodrapy, Monaco se sluncem zalitými střechami, Las Vegas s nablýskanými kasíny a Skyway stadión působící jako dvě menší mapky spojené v jeden celek. Všechny levely jsou solidně navržené a napěchované všemožnými hopsadly, výtahy, plošinami či sestřelitelným haraburdím.
Pokud jste zalezlí jako krysy, protivník si jednoduše udělá díru vedle a vyhodí vám gule do povětří.
Zapomenout nesmím na před zápasem náhodně vylosované varianty, například zvýšená prostřední část, písečná bouře nebo drtivý dopad gigantické kachničky. Ta dokáže svojí vahou rozdrtit velkou část okolí a opravdu není radno ji ignorovat. Ostatně to je také důvod, proč jsem o pár odstavců výše zmiňoval notně vousatý Bad Company 2. Prakticky cokoliv kolem vás lze zničit a obrátit v prach. Míra destrukce je maximální a nejednou se stane, že je ke konci zápasu téměř půlka mapy srovnána se zemí. Kromě oku lahodících momentů tím získáváte úplně nové možnosti, zejména po taktické stránce. Nikde totiž nejste v bezpečí. Pokud jste zalezlí jako krysy, protivník si jednoduše udělá díru vedle a vyhodí vám gule do povětří. Vyslovenou lahůdkou je odstřelit někomu podlahu pod nohama nebo naopak na něj shodit strop. Sutiny dotyčného sice nezabijí, ale než se z nich chudák vyhrabe, uběhne mezitím spousta drahocenného času. A to během frenetického zápolení o peníze a slávu nikdy nepotěší.
Kostky jsou vrženy
The Finals běží na páté generaci Unreal enginu a je to doopravdy znát. I když to možná není z přiložených screenshotů patrné, během akce a hlavně v pohybu vypadá prostředí nádherně a není si moc na co stěžovat. To samé se dá říci o gunplayi a ovládání jako takovém, vše je velmi intuitivní a po několika zápasech vám přejde hraní do krve. V nastavení také najdete štědrou porci všemožných voleb, čili by neměl být problém hru vyladit na jakékoliv konfiguraci splňující alespoň minimální požadavky. V současné chvíli je tedy plně hratelná a víceméně zábavná, její kvality ovšem sráží nízký počet arén, nevyrovnaný balanc jednotlivých tříd a bohužel i cheateři. Hra sice obsahuje standardní Easy Anti-cheat ochranu, přesto na ně narazíte a zápas jde pak velkou rychlostí ke dnu. Jako třešničku na závěr článku uvádím, že bychom se právě v tomto týdnu měli dočkat velké aktualizace.
Verdikt
The Finals sice není revolucí v pravém slova smyslu, přesto jde o příjemné provětrání stojatých vod populárního F2P žánru. Rozhodně vás potěší moderní zpracování díky páté generaci Unreal enginu a pokročilému fyzikálnímu modelu. Okolní prostředí tak nejen krásně vypadá, ale dá se zdemolovat na maximum. Časem však hře dochází dech, a to kvůli menšímu počtu arén a nevyrovnané obtížnosti, přičemž situaci nepomáhají ani zdivočelé hordy cheaterů. Nicméně základy jsou pevné a stabilní, nyní stačí doladit zbytek. Určitě si hru alespoň vyzkoušejte, ostatně nic za to nedáte.
