Recenze Onimusha: Way of the Sword, krvavé jízdy démonickým Japonskem
Onimusha: Way of the Sword má osobitý styl a občas trochu klopýtne, ale ve chvíli, kdy vytáhnete katanu, se většina z nich velmi rychle ztratí.
Hrej vyráží na Gamescom 2026 a soutěžíme s Českou spořitelnou o konzoli
S partnerem Českou spořitelnou míříme také letos na Gamescom, abychom vám mohli přinést žhavé herní novinky.
Onimusha: Way of the Sword pro mě představuje trochu zvláštní návrat, protože je to zároveň moje první skutečné setkání s celou sérií. Původní díly jsem nikdy nehrál, takže jsem do hry nevstupoval s nostalgií ani očekáváním, co všechno musí nová Onimusha zachovat. O to zajímavější pro mě bylo zjistit, jak moc mě tenhle svět během několika desítek hodin chytil. Po dohrání mám hlavně pocit, že budu muset původní hry konečně dohnat.
Way of the Sword naštěstí funguje velmi dobře i bez znalosti předchozích dílů. Capcom nevytvořil další soulslike zasazený do historického Japonska, i když se mu v některých momentech soubojově přibližuje. Především při přesném blokování, parry a čtení pohybů protivníků mi několikrát připomněl Sekiro. Rozdíl je v tom, že Onimusha není postavená na trestání hráče, opakovaném umírání a učení každého souboje. Boj je rychlejší, přístupnější a dovoluje větší míru agrese. Právě to mi sedlo možná nejvíc. Hra si bere ze Sekira pocit z dobře načasovaného krytu a protiútoku, ale nesnaží se kolem toho postavit soulslike strukturu.
Hlavní roli tentokrát dostal Miyamoto Musaši, jenže rozhodně nečekejte důstojného samuraje, který každou situaci komentuje hlubokou životní moudrostí. Zdejší Musaši je drzý, přehnaně sebevědomý a často působí dojmem člověka, kterého obtěžuje snad úplně všechno. Ze začátku jsem si nebyl jistý, jestli mi jeho „oprsklost“ sedne, ale postupně právě tahle přímočarost začala fungovat. Onimusha totiž není hra, která by se snažila působit neustále vážně. Design démonů je často extrémně přepálený, některé situace záměrně absurdní a celé dobrodružství má v sobě kus starého akčního béčka, kde může hrdina jednu chvíli utrousit arogantní poznámku a o pár minut později rozseknout několik démonů najednou. Musašiho drzost proto do celé hry zapadá mnohem lépe, než jsem čekal. O to zajímavější jsou chvíle, kdy příběh tento tón opustí. Některé pasáže dokážou být opravdu silné a postavy dostávají dost prostoru na to, aby jejich osudy nepůsobily jen jako záminka pro další souboj. Way of the Sword nevypráví nijak komplikovaný příběh, ale když chce být vážný, umí zpomalit a dát konkrétním scénám potřebný prostor.
Katana je hlavní důvod, proč pokračovat
Největší část hry samozřejmě stojí na soubojích a právě tady se návrat Onimushy povedl nejvíc. Musašiho útoky mají váhu a hra dokáže velmi dobře prodat moment, kdy správně načasujete obranu a okamžitě přejdete do protiútoku. Právě tady je podobnost se Sekirem nejčitelnější, ale naštěstí končí hlavně u pocitu z přesného parry a práce s rytmem protivníka. Onimusha nechce být soulslike a ani se tak nechová. Souboje jsou svižnější, dovolují větší volnost a hra nemá potřebu trestat každou chybu tak tvrdě. Díky tomu jsem měl častěji pocit, že si s protivníkem skutečně hraju, než že se snažím zapamatovat přesnou sekvenci jeho útoků.
Právě bossové patří k tomu nejlepšímu, co Way of the Sword nabízí.
Základ se učí rychle, ale postupně začnete řešit mnohem víc než jen střídání rychlých a silných ran. Blokování, přesné parry, úskoky a Issen útoky do sebe zapadají tak, že se v dobře rozehraném souboji téměř nezastavíte. Místo čekání na staminu se snažíte držet vlastní rytmus a trestat každou chybu protivníka. Nejlépe celý systém funguje během boss fightů. Právě bossové patří k tomu nejlepšímu, co Way of the Sword nabízí. Nejen kvůli jejich vzhledu, ale hlavně proto, že často nutí měnit způsob, jakým bojujete. Některého protivníka je potřeba tlačit agresivně, u jiného se vyplatí chvíli bránit a naučit se jeho kombinace, další pracuje s prostředím nebo vlastními specifickými schopnostmi.
Hra navíc dokáže bosse dobře prodat ještě před samotným bojem. Záporáci mají výrazné osobnosti a nepůsobí jako anonymní příšery čekající na konci arény. Některé designy jsou vyloženě groteskní, jiné mají blíž k tradičnímu démonickému hororu, ale málokdy jsem měl pocit, že bojuju jen s větší verzí něčeho, co jsem před chvílí potkal v zapadlé uličce. Právě kombinace soubojového systému a bossů držela moje tempo hraní nejvíc. I ve chvíli, kdy mě některá vedlejší aktivita příliš nebavila, jsem měl pořád chuť pokračovat, protože další větší střet většinou nebyl daleko.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
- Cena: 1 999 Kč
- Česká lokalizace: Ne
- Základní herní doba: Přibližně 15 až 25 hodin
- Bude vás bavit: Pokud máte rádi rychlé souboje s důrazem na parry a protiútoky, výrazné boss fighty, démonické Japonsko a akční hry s lehce béčkovým nádechem
- Nebude vás bavit: Pokud vám vadí opakující se struktura, méně nápadité vedlejší úkoly a polootevřený svět, který vás občas nutí dělat obsah mimo hlavní příběh
Kjóto je krásné, ale ne vždycky zajímavé
Way of the Sword se tentokrát odehrává v polootevřeném světě, což má svoje výhody i nevýhody. Kjóto a jeho okolí vypadají opravdu skvěle a výprava patří vedle soubojů k nejsilnějším stránkám celé hry. Historická architektura se přirozeně míchá s démonickými prvky a Capcom dokáže během chvíle přejít z relativně poklidné ulice do prostoru, který působí jako úplně jiný svět. Město se postupně otevírá, vracíte se do známých míst a nové schopnosti dovolují zpřístupnit dříve nedostupné části. Samotný průzkum tak dává větší smysl než v klasickém otevřeném světě přeplněném ikonami.
Některé vedlejší úkoly jednoduše nejsou příliš nápadité a často se točí kolem známého vzorce.
Problém nastává ve chvíli, kdy vás hra začne nutit zabývat se vedlejším obsahem. Některé vedlejší úkoly jednoduše nejsou příliš nápadité a často se točí kolem známého vzorce. Dojít na místo, vyřešit skupinu protivníků, něco najít a vrátit se zpátky. Pokud by šlo čistě o dobrovolné odbočky, nebyl by to zásadní problém, jenže v některých částech vás hra k podobným aktivitám tlačí výrazněji, než bych chtěl. Právě tehdy začne být vidět i další slabina. Herní náplň se po čase začne opakovat. Průzkum, skupina nepřátel, kratší puzzle, další souboj a následně větší střet. Samotné mechaniky jsou dost dobré na to, aby tento rytmus dlouho fungoval, ale ve druhé části už dokážete poměrně snadno odhadnout, co bude následovat. Naštěstí Way of the Sword nezůstává u jednoho tempa příliš dlouho. Hlavní příběh postupuje svižně a bossové přicházejí dostatečně často na to, aby podobné momenty nerozbily celý zážitek.
Béčkovitost, která hře sedí
Čím déle jsem hrál, tím víc jsem oceňoval, že Onimusha nepotřebuje působit jako velkolepé historické drama. Umí být vážná, ale zároveň se nebojí přehnaných scén, groteskních protivníků nebo hlavního hrdiny, který nemá potřebu před každým soubojem dlouze rozebírat svoje pocity. Musaši dokáže být sympaticky drzý právě proto, že hra kolem něj funguje podle podobných pravidel. Ve chvíli, kdy bojujete proti obrovskému démonovi složenému z lidských končetin, by přehnaně civilní protagonista působil skoro nepatřičně.
Přitom se pod tím vším pořád nachází příběh, který dokáže v několika částech překvapivě dobře zasáhnout. Právě střídání lehčího béčkového tónu s vážnějšími momenty mi nakonec sedělo víc než snaha držet jednu náladu po celých několik desítek hodin. A možná právě tady se nejvíc projevilo, že jde o moje první setkání s Onimushou. Neměl jsem potřebu porovnávat každou postavu, mechaniku nebo scénu s předchozími díly a mohl jsem Way of the Sword brát jednoduše jako samostatnou akční hru. Po dohrání mě ale série začala zajímat natolik, že si původní díly budu muset doplnit, což je asi jedna z nejlepších věcí, které může nový díl po dlouhé pauze udělat.
Verdikt
Onimusha: Way of the Sword není bez problémů a polootevřená struktura jí místy přidává obsah, který bych klidně oželel. Jakmile ale přijde další výrazný boss nebo se souboj rozjede, je velmi snadné na slabší vedlejší aktivity zapomenout. Pro mě navíc fungovala jako překvapivě skvělý vstup do série, kterou jsem dosud míjel. Pokud jsou původní díly alespoň zčásti tak osobité jako Way of the Sword, mám po dohrání co dohánět.
