Recenze Ghost of Yotei: Echoes of Sekigahara, příběhového DLC s roguelike odbočkou
Kompletní edice Ghost of Yotei rozšiřuje původní hru o příběhové DLC Echoes of Sekigahara a nový režim Nejhledanější. První jmenované se vrací do minulosti Acu a nabízí silnější příběhovou kapitolu zasazenou do velké bitvy, zatímco druhé přidává roguelike strukturu postavenou hlavně na soubojích. Ani jedna novinka původní hru zásadně nepřekopává, dohromady ale dávají velmi dobrý důvod vrátit se po roce zpátky do Eza.
Vrátit se po roce do Eza je trochu zvláštní pocit. Člověk má v hlavě zasněžené pláně, lesy, vítr a všechny ty scenérie, u kterých se v původní hře pravidelně zastavoval, takže by se mohlo zdát, že už vás Ghost of Yotei nemá čím překvapit. Jenže stačilo pár minut a znovu jsem si uvědomil, jak nádherně tahle hra vypadá. Není to ani tak tím, že by Echoes of Sekigahara předvádělo nějaký technický skok, spíš znovu funguje kombinace barev, světla, počasí a celkové kompozice světa. I nová oblast, která není nijak zvlášť velká, má spoustu míst, kde jsem se přistihl, že místo dalšího úkolu jen otáčím kamerou a sleduju okolí.
Tentokrát ale krajina není tím hlavním důvodem k návratu. Echoes of Sekigahara se vrací do minulosti Acu a právě tahle volba podle mě DLC prospívá nejvíc. Místo nastavování událostí základní hry dostáváme další část života hlavní hrdinky, díky které některé známé věci najednou působí trochu jinak. Vědomí toho, kam se Acu později dostane a co si s sebou ponese, dává některým scénám větší váhu, aniž by to hra musela dlouze vysvětlovat. Celé rozšíření navíc těží z toho, že se velká část děje odehrává na pozadí bitvy u Sekigahary. Ghost of Yotei byl vždycky nejsilnější ve chvíli, kdy dokázal spojit osobní příběh s něčím větším, co se odehrávalo kolem, a tady je ten kontrast ještě výraznější. Acu řeší vlastní minulost a vlastní vztahy, zatímco všude kolem probíhá konflikt, který daleko přesahuje její osobní problémy.
Nová oblast tomu pomáhá i tempem. Není tak velká, aby mezi jednotlivými důležitými momenty vznikaly dlouhé hluché pasáže, takže se příběh posouvá poměrně svižně a člověk nemá pocit, že by se DLC snažilo uměle natahovat. Zároveň pořád zůstává dost prostoru na průzkum a návrat ke známému způsobu hraní, kdy se někam vydáte jen proto, že vás zaujal kus krajiny v dálce. Právě tahle kombinace sevřenějšího příběhu a otevřenějšího prostředí mi sedla víc než případ, kdy by rozšíření jen přidalo další obrovský kus mapy.
Známý soubojový systém s jedním novým prvkem
Po herní stránce už je Echoes of Sekigahara mnohem konzervativnější. Pokud jste čekali, že DLC přijde s nějakou úplně novou vrstvou soubojového systému nebo výrazně změní způsob, jakým se Ghost of Yotei hraje, nic takového se nekoná. Největší novinkou jsou velké zbraně, které fungují přesně tak, jak by člověk čekal. Místo rychlejšího a přesnějšího boje dostanete do rukou něco výrazně těžšího, pomalejšího a mnohem brutálnějšího.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
- Česká lokalizace: Ano, české titulky
- Herní doba: Příběh vystačí tak na cca 10 hodin
- Obsah edice: Základní hra, příběhové rozšíření Echoes of Sekigahara a režim Nejhledanější
- Bude vás bavit: Pokud máte rádi příběh Acu, nádherný svět Eza, zábavný soubojový systém a chcete se k němu vrátit i v roguelike režimu
- Nebude vás bavit: Pokud od rozšíření čekáte zásadní změny hratelnosti
Do soubojů přinášejí jiný rytmus a proti některým nepřátelům je opravdu zábavné přestat řešit elegantnější kombinace a jednoduše je několika pořádnými údery srazit k zemi. Hra umí jejich váhu prodat dobře a každý zásah působí dostatečně silně, aby jejich používání nepůsobilo jen jako další vizuální variace na už známé zbraně. Zároveň ale nejde o nic, co by samotný systém převrátilo naruby. A vlastně mi to během příběhové části příliš nevadilo. Souboje byly jednou z věcí, které mě na Yotei bavily už původně, takže jsem nepotřeboval, aby je DLC za každou cenu kompletně překopalo. Přesto je po několika hodinách znát, že Echoes of Sekigahara stojí mnohem víc na příběhu a atmosféře než na nových mechanikách. Kdo se do Eza vrací hlavně kvůli tomu, aby dostal úplně nový způsob hraní, může být trochu zklamaný.
Výraznější změnu proto představuje až režim Nejhledanější (v angličtině Most Wanted), který bere známý soubojový systém a zasazuje ho do mnohem přímočařejší roguelike struktury. Na začátku si vyberete jednu z několika postav, další postupně odemykáte a každá z nich se hraje trochu jinak. Nejde jen o kosmetickou výměnu modelu, protože jednotlivé postavy vás tlačí k odlišnému přístupu k soubojům a postupně si u nich vylepšujete schopnosti za peníze získané během jednotlivých runů. Cíl je přitom jednoduchý. Chcete ulovit jednoho z členů Jotejské šestky, ale než se k němu dostanete, musíte projít několika menšími mapami plnými nepřátel. Každá stage funguje jako krátká bojová výzva, po které dostanete možnost posílit postavu, upravit schopnosti a připravit se na další část. Celý běh pak směřuje k bossovi, takže Nejhledanější neřeší cestování po velkém světě ani delší vedlejší příběhy. V podstatě vás neustále posílá od jednoho souboje k dalšímu.
Vyčistíte mapu, vezmete odměnu, vylepšíte schopnosti, pokračujete dál a nakonec vás čeká boss.
První hodiny to funguje velmi dobře právě proto, že soubojový systém Ghost of Yotei pořád baví. Jakmile odpadne většina věcí kolem, člověk si začne víc všímat rozdílů mezi postavami a přemýšlet nad tím, které schopnosti během konkrétního runu posílit. Jedna postava mě tlačila k agresivnějšímu přístupu, s jinou jsem si naopak dával víc záležet na tempu souboje a práci s konkrétními možnostmi. Díky tomu není každý pokus úplně stejný, i když samotná struktura režimu se příliš nemění. Právě v tom zároveň vidím jeho největší slabinu. Vyčistíte mapu, vezmete odměnu, vylepšíte schopnosti, pokračujete dál a nakonec vás čeká boss. Několikrát je tenhle cyklus velmi zábavný, ale už během hraní jsem začal přemýšlet nad tím, jak dlouho mě bude bavit opakovat ho pořád dokola. Rozdílné postavy tomu samozřejmě pomáhají a samotný boj je pořád dost dobrý na to, aby režim nějakou dobu fungoval, ale pokud vás soubojový systém v základní hře už přestal bavit, Nejhledanější vás pravděpodobně úplně nepřesvědčí.
Návrat, který nemusí všechno měnit
Echoes of Sekigahara je proto trochu zvláštní rozšíření. Na jedné straně nepřináší nic, kvůli čemu by člověk musel úplně změnit pohled na Ghost of Yotei. Velké zbraně jsou příjemné, Nejhledanější nabízí nový způsob, jak si užít souboje, ale základ celé hry zůstává velmi podobný. Na druhé straně jsem během hraní ani neměl pocit, že by DLC potřebovalo přijít s nějakou revolucí, protože jeho největší síla leží jinde.
Příběh se povedeně vrací do minulosti Acu, bitva u Sekigahary dává celé kapitole mnohem větší měřítko a nová oblast znovu ukazuje, proč se do Eza tak dobře vrací. Po roce jsem čekal, že mě vizuální stránka už tolik nepřekvapí, jenže právě to se nakonec stalo několikrát. Ghost of Yotei má pořád schopnost přimět mě zastavit jen kvůli výhledu, světlu nebo počasí, a Echoes of Sekigahara tuhle stránku hry využívá naplno. Nejhledanější pak funguje spíš jako bonus pro ty, kteří si chtějí užít samotné souboje bez všeho ostatního. Rozdílné postavy a postupné vylepšování dávají jednotlivým běhům určitou variabilitu, ale jednoduchá struktura podle mě časem začne být znát. Přesto jde o příjemný přídavek, který dává důvod zůstat u hry i po dokončení příběhové části.
Verdikt
Echoes of Sekigahara je povedené rozšíření hlavně díky příběhu a návratu do minulosti Acu. Nová oblast sice není velká, ale znovu připomíná, jak nádherně Ezo vypadá, a samotná bitva dává celé kapitole větší měřítko. Herně už je DLC opatrnější. Velké zbraně jsou příjemným zpestřením a režim Nejhledanější dokáže soubojový systém na nějakou dobu osvěžit, jeho struktura se ale časem může začít opakovat. Není to rozšíření, které by Ghost of Yotei zásadně měnilo, ale jako důvod vrátit se po roce zpátky funguje velmi dobře.
