Recenze Clive Barker’s Hellraiser: Revival, hororu, který se nebojí zajít daleko
Hellraiser se dá pokazit překvapivě snadno, Revival ale většinu času přesně ví, proč tahle série funguje.
Už na letošním Gamescomu mi bylo jasné, že Hellraiser: Revival nebude obyčejnou snahou vzít známou licenci a vytřískat z ní peníze. Po dohrání mám ještě silnější pocit, že ve studiu Saber pochopili, proč Hellraiser funguje. Není všechno dokonalé, souboje mají svoje problémy a postupně se začne opakovat i samotná struktura hraní, ale jako celek je Revival nepříjemný, nápaditý a hlavně neuvěřitelně zábavný.
Právě na Gamescomu jsem si Hellraiser: Revival poprvé zahrál a už tehdy mi během poměrně krátké ukázky došlo, že tady může vzniknout něco opravdu zajímavého. Demo se během chvíle dokázalo přesunout od průzkumu a soubojů k environmentálním puzzlům a následně do čistého hororu, který mi připomínal P.T. Už tehdy mě překvapilo hlavně to, jak přirozeně do sebe jednotlivé části zapadaly a že brutalita nebyla jedinou věcí, kterou chtěla hra prodávat. Upřímně jsem se přitom trochu bál. Hellraiser patří mezi série, ke kterým mám opravdu blízko, ať už jde o původní filmy nebo Barkerovy knihy. Právě proto vím, jak snadné je vzít několik nejvýraznějších znaků předlohy a úplně minout to, proč fungovala. Hellraiser nikdy nebyl jen Pinhead, šokantnost a lidé visící na řetězech. Barker dokázal drsnost přirozeně míchat s černým humorem, BDSM estetikou a hororem, aniž by jeden prvek působil jako laciná omluva pro druhý. A přesně u takové kombinace je velmi snadné sklouznout někam k laciné exploataci. Hellraiser: Revival se téhle pasti naštěstí překvapivě dobře vyhýbá. Vývojáři ze Saber Interactive se ale rozhodně nedrží při zemi. Hra je explicitní, občas opravdu nechutná a rozhodně se nebojí nahoty ani násilí. Jenže většinou jsem měl pocit, že to všechno patří přímo do světa, ve kterém se pohybuji. Není to vrstva přidaná navrch jen proto, aby se hra mohla chlubit tím, jak je hrozně drsná. Revival má od začátku jasnou představu, jak má jeho Hellraiser vypadat.
Peklo, ve kterém chcete pokračovat
Příběh sleduje Aidana a Sunny a relativně rychle je jasné, že jejich setkání s Genesis Configuration nedopadne dobře. Sunny zmizí a Aidan se ji vydává hledat, přičemž se postupně dostává stále hlouběji do světa Cenobitů. Základní motiv není nijak komplikovaný, ale hra kolem něj dokáže vystavět několik opravdu dobrých momentů. Fungují hlavně díky tomu, že Revival nehází všechno na hráče najednou. Umí chvíli zpomalit, nechat vás procházet prostředím a potom situaci během pár minut úplně změnit. Některé lokace jsou díky tomu opravdu výborné. Scarlet Church patří mezi místa, která si budu pamatovat ještě dlouho po dohrání, a ne jen kvůli tomu, co se tam odehrává. Hodně dělá samotná výprava a způsob, jakým hra pracuje se světlem, hudbou nebo zvukem někde za zdí. Nemusí se pokaždé něco hýbat přímo před vámi, aby byl prostor nepříjemně. Ještě výraznější změna přichází v Labyrinthu, kde se hra na chvíli začne chovat úplně jinak. Běžné souboje ustoupí do pozadí a mnohem větší roli dostává pohyb prostředím a řešení puzzlů. Právě tyhle pasáže mě bavily už na Gamescomu a v celé kampani fungují ještě lépe, protože narušují klasický rytmus survival hororu. Díky tomu Revival málokdy zůstane příliš dlouho u jedné věci. Chvíli prohledáváte místnosti a řešíte zásoby, potom přichází boj, o pár minut později utíkáte před něčím, čemu se nechcete postavit, a následně jste zase někde, kde musíte úplně změnit způsob přemýšlení.
Souboje občas klopýtají
Hratelností mi Hellraiser: Revival často připomínal Resident Evil Village. Ne tak, že by ho bezmyšlenkovitě kopíroval, ale základní rytmus je podobný. Procházíte prostředím, nesutále hledáte zásoby, řešíte zamčené dveře a nakonci lokace vás čeká podezřelá obchodnice, u které si můžete nakoupit.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT
- Doporučená cena: 999 Kč
- Česká lokalizace: Ne
- Základní herní doba: Přibližně 10 hodin
- Bude vás bavit: Pokud máte rádi survival horory, svět Hellraisera, silnou atmosféru, environmentální puzzly a hry, které se nebojí být opravdu nepříjemné
- Nebude vás bavit: Pokud vám vadí méně plynulé souboje, slabší AI protivníků, jednodušší boss fighty a postupně se opakující struktura
Samotný boj bohužel už tak přesvědčivý není. Střelba je funkční a rozhodně mě neurážela, ale chybí jí trochu větší plynulost a přesnost. Zvlášť v chaotičtějších střetech jsem občas cítil, že ovládání není tak čisté, jak bych chtěl, a situaci nepomáhá ani relativně hloupá AI protivníků. Nepřátelé někdy reagují zvláštně, dokážou se zaseknout nebo udělat rozhodnutí, které napětí celé situace spolehlivě shodí. Pokud bych měl hodnotit Revival jen jako akční hru, byl by to výraznější problém. Jenže právě tady pomáhá pestřejší struktura. Hra po vás nechce, abyste dalších deset hodin jen stříleli. Souboje jsou pouze jednou částí celého zážitku a jejich slabiny se díky tomu nerozjedou natolik, aby začaly dominovat všemu ostatnímu.
Na druhou stranu funguje práce se zbraněmi. Různí nepřátelé vyžadují trochu jiný přístup, výbava se opotřebovává a pořád musíte řešit, jestli má cenu plýtvat municí, nebo si ji raději nechat na později. Do toho postupně vstupuje Genesis Configuration, která se z příběhového předmětu mění v něco, co skutečně využíváte při hraní. Není to revoluce survival hororu, ale v rámci Hellraisera to funguje skvěle.
Větší problém se objeví až postupem času. Revival má dobré tempo, jenže po několika hodinách začnete trochu moc dobře vidět strukturu, podle které funguje. Dorazíte do nové části, prozkoumáte ji, vyřešíte několik překážek, projdete větším střetem a nakonec získáte něco, co vás posune dál. Poprvé je to zábavné, podruhé také, ale v poslední třetině už jsem několikrát dokázal poměrně přesně odhadnout, kam další kapitola směřuje. Neznamená to, ale že bych se přestal bavit.
Jenže Revival mě i přes tyhle problémy pořád dokázal dostat do stavu, kdy jsem chtěl pokračovat. A to je možná největší rozdíl mezi ním a řadou hororů, které mají jednotlivé mechaniky dotaženější.
Podobně dopadají bossové. Někteří fungují dobře hlavně díky svému designu a atmosféře kolem nich, samotné souboje už tak výrazné být nemusí. Občas mají spíš příliš mnoho života, než že by přicházeli s něčím skutečně zajímavým. Závěrečný střet v tomhle směru mohl být určitě silnější. Jenže Revival mě i přes tyhle problémy pořád dokázal dostat do stavu, kdy jsem chtěl pokračovat. A to je možná největší rozdíl mezi ním a řadou hororů, které mají jednotlivé mechaniky dotaženější. Tady mě zajímalo, co bude dál. Ne jen příběhově, ale i vizuálně. Chtěl jsem vidět další část Labyrinthu, dalšího Cenobita nebo další místo, u kterého si budu říkat, že už vývojáři tentokrát museli narazit na nějakou hranici. Většinou nenarazili.
Hellraiser, ne jen hra s Hellraiserem
Právě to je nakonec důvod, proč mi Revival sedl tak moc. Jako fanoušek série jsem se nejvíc bál toho, že dostanu poměrně obyčejný survival horor, na kterém bude jen nalepené slavné jméno. Místo toho jsem dostal hru, která se sice opírá o známé mechaniky, ale dokáže je zasadit do světa tak, že nepůsobí úplně zaměnitelně. Cenobiti tu nejsou jen proto, aby se objevili v traileru. Pinhead není pouze povinná známá tvář. Genesis Configuration není jen předmět, který někdo na chvíli vytáhne během cutscény. Revival se opravdu snaží jednotlivé části předlohy dostat přímo do hraní. A když k tomu přidám, že se vývojářům podařilo nesklouznout k samoúčelné šokantnosti, dopadl Hellraiser mnohem lépe, než jsem čekal po prvním oznámení.
Na PS5 jsem navíc prošel celou hru bez výraznějších technických problémů. Vím, že část hráčů řeší různé bugy, moje zkušenost ale byla až překvapivě bezproblémová. Jedinou skutečně otravnou chybou byl bugnutý achievement, který se neodemkl ve chvíli, kdy měl. Hellraiser: Revival tak určitě není dokonalý survival horor. Souboje by potřebovaly větší péči, nepřátelská AI dokáže být hloupá a ke konci už je příliš vidět vzorec, podle kterého jednotlivé kapitoly fungují. Jenže ani jedna z těchto věcí mě nedokázala odtrhnout od toho, co se hře povedlo.
Verdikt
Clive Barker’s Hellraiser: Revival není bez chyb, ale jako celek funguje překvapivě dobře. Souboje mají rezervy, AI protivníků umí zazlobit a v poslední třetině už je až příliš vidět vzorec, podle kterého jednotlivé kapitoly fungují. Jenže nic z toho mi během hraní nepřebilo fakt, že Saber vytvořil adaptaci, která předlohu opravdu chápe. Nespoléhá jen na Pinheada, krev a známou ikonografii, ale dokáže zachytit i nepříjemnou atmosféru a přitom nesklouznout do samoúčelné snahy šokovat. Díky dobrému tempu, povedenému střídání průzkumu, puzzlů a intenzivnějších pasáží jsem se bavil od začátku do konce. Po letech čekání je to zkrátka Hellraiser, který si své jméno zaslouží.
