Recenze Call of Duty: Vanguard - tak trochu jiná druhá světová

Série Call of Duty se pomalu ale jistě blíží vstupu do neuvěřitelné třetí dekády aktivní existence. První díl vyšel v roce 2003 a od dvojky nás pravidelně zásobí čím dál šílenější a frenetičtější zábavou. Postupem času se samozřejmě rozepla do všek šířek a dálek. Od druhé světové války jsme se postupně posunuli do současnosti i budoucnosti, Stalingrad vystřídaly bitvy ve vesmíru, myšlenkových palácích nebo v… ehm, pekle? 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT

• Doporučená cena: 1899 Kč (oldgen), 1999 Kč (nextgen)
• Česká lokalizace: Ne
• Základní herní doba: Kampaň zabere zhruba pět až šest hodin
• Pestrost multiplayeru: 20 map, osm herních režimů, miliony kombinací zbraní, perků a killstreaků
• Meta: Ano, už teď se najdou jednoznačně přesílené zbraně, zamlčím ale které
• Bude vás bavit, pokud: Jste hardcore fanoušci série a máte reflexy kočkovité šelmy
• Nebude vás bavit, pokud: Hledáte autentickou druhou světovou a nemáte rádi zlaté nebo zářivě růžové zbraně obsypané samolepkami

V roce 2017 studio Sledgehammer Games zařadilo zpátečku a po letech více či méně futuristických pokusů, které sérii pomalu posílaly prodejně do kopru, se vrátilo tam, kde to všechno začalo. Na fronty druhé světové války. Díl s podtitulem WWII byl sice svěží vzpomínkou, úplně stoprocentně se ale nepovedl. Studio tak letos dostalo možnost navázat a ukázat, že se ze svých chyb poučilo. S Vanguardem se rozhodlo otevřít další sub sérii (na WWII novinka příběhově nenavazuje) a zabrousit i do alternativní historie. 

Stálo to vůbec za to?

BLACK OPS DRUHÁ SVĚTOVÁ

Začněme režimem, do kterého se část hráčů vrhne jako první, zatímco ta druhá část ho zřejmě nikdy nezapne. I Vanguard přináší příběhovou kampaň, která chce hráčům ukázat hrůzy války, tentokrát na to ale jde tak trochu od lesa. Startovní čára totiž leží na samotném konci konfliktu, dokonce přímo v jeho posledních dnech. Čtveřice (v ten moment ještě šestice) hrdinů přijíždí do Hamburku, kde se drží poslední bašty nacistického odporu. Berlín vesele plápolá, sovětská armáda drtí oslabující odpor, Adolf Hitler už ve svém Orlím hnízdě naposledy voskuje knír a třetí říše se hroutí. 

Někde za oponou toho všeho ale stojí tajemný “projekt Fénix” a speciálně sestavená jednotka hrdinů z různých koutů země (a různých koutů Spojeneckých sil) přijíždí zjistit, co mají zbytky nacistických pohlavárů za lubem, dříve než veškerá dokumentace zmizí neznámo kam (třeba v Argentině). Ale co čert nechtěl, expedice za tajemnou truhlou se vymkne kontrole a partička ukecaných hrdinů končí v cele jednoho z ústředí říše. Tam se seznamuje s dvojicí záporáků. Dramatickým generálem, který připravuje totální puč, a jeho slizkou pravou rukou, která se snaží zachránit vlastní život tím, že z hrdinů brutálními výslechy “něco” vymámí.

Základní zápletka příběhu je na poměry Call of Duty celkem originální. Tentokrát se scenáristé vyhnuli otřepanému “jdeme a zachraňujeme svět”, chybí tedy jakékoliv tahání fronty napříč celou Evropou. Místo toho se soustředí na vyprávění velmi kompaktního příběhu o speciálních jednotkách, které padly do zajetí za velmi neobvyklých okolností.

Zdejší kampaň funguje svým způsobem jako seznamovák.

To ale netvoří základní páteř hratelnosti. Na Vanguardu je totiž jasně patrné (a ještě před vydáním se tím scénáristický tým otevřeně chlubil), že jde jen o jakýsi “prolog” podstatně rozmáchlejší trilogie. Zdejší kampaň funguje svým způsobem jako seznamovák. Ale zatímco na klasickém seznamováku vás bolí hlava po každodenní nadměrné konzumaci alkoholu a přátelení se se spolužáky (spolužačkami), hrdiny příběhu bolí hlava po úderech obuškem a pálení nedopalky cigaret.

LETEM SVĚTEM

Základem příběhu je tedy postupné vyprávění de facto hlavního hrdiny Arthura Kingsleyho, vůdce jednotky, který se zároveň vyrovnává s nacistickou nenávistí k lidem tmavé pleti. Ten postupně představuje jednotlivé členy jednotky a ospravedlňuje tak jejich přítomnost na misi.

On sám je výsadkářem, který sehrál důležitou roli při přípravách vylodění v Normandii a ukázal své až fanatické vůdčí schopnosti. V týmu je také sovětská ostřelovačka Polina Petrova, která prožila (a přežila) peklo Stalingradu, kde se z ní stal neviditelný postrach všech nacistických oficírů. Američany zastupuje šoumenský Wade Jackson, brilantní pilot a humorista party. “Exotiku” pak obstarává australan Lucas Riggs, který si pořád na něco stěžuje a občas mu máte chuť vlepit. Partu ještě doplňuje zásadový a trochu odtažitý brit Richard Webb, ten ale moc prostoru nedostává.

S každým z hrdinů se podíváte do odlišné části a fáze války. Díky tomu je jinak velmi úzce sevřený příběh velmi výpravný a rozmanitý. S Kingsleym se vydáte do zmíněné Normandie, Petrova ukáže Stalingrad během invaze i v jeho nejznámějším mrazivém stavu rozkladu, Jackson přináší létání nad Pacifikem během bitvy o Midway i procházku po bouganvillské džungli a Riggse přistihnete při čechům důvěrné známých operacích u pouštního Tobrúku.

Každé prostředí je zpracováno velmi pěkně a každý hráč si najde svůj vrchol.

Během necelých šesti hodin se tak na střídačku vydáváte do velmi odlišných lokací a skáčete sem a tam po časové ose. Autoři se tím celkem šalamounsky vyhnuli repetitivnosti a zároveň si obhájili snahu ukázat toho co nejvíc tak, aby tím příliš netrpěla jakous takous uvěřitelnost vyprávění (tak, že jeden voják nebojuje na šesti frontách současně). Každé prostředí je zpracováno velmi pěkně a každý hráč si najde svůj vrchol. Zatímco kolegové v redakci si pochvalovali pochmurný Stalingrad, já si užíval pestrý Pacifik i neokoukanou Afriku.

TEN UMÍ TO

Z hlediska hratelnosti je kampaň… naprosto klasickým Call of Duty. Pokud jste hráli jakéhokoliv předchůdce, jasně víte do čeho jdete. I přes celkem zajímavý způsob vyprávění a pár inovací z hlediska speciálních schopností a střídání postav (o tom za chvíli) vás příběh ničím nepřekvapí. V zásadě vždy jdete koridorem od bodu A do bodu B, občas dostanete obligátní možnost plížit se, po cestě zabíjíte desítky až stovky nepřátel. Alespoň na začátku hry vás může potěšit o něco pomalejší tempo hry, v kůži Kingsleyho se chvílemi skutečně plížíte prostředím a pečlivě se rozhodujete, koho a kdy střílet. Později ale jakoby hra nabrala dech a ke konci už přichází klasické sečení obřích zástupů nepřátel stacionárními kulomety a grandiózní bitvy plné výbuchů.

i Zdroj: Hrej.cz

Jedinou větší inovací jsou právě speciální schopnosti hrdinů. Ty by měly vycházet z jejich charakteristik, lídr jednotky tedy uděluje rozkazy a může, řekněme takticky, rozhodnout, na koho nebo co zaměřit palbu a na nepřítele zaútočit z boku. Ostřelovačka je mrštná, umí se tedy velmi hbitě krčit, probíhat skulinami nebo lézt po zdech, Australan zase dokáže jako pyrotechnik nosit celkem 4 sety speciálních výbušnin (granátů, bomb a podobně). Na druhou stranu třeba u pilota se příběh snaží maximálně akcentovat, že jde o rozmazlené dítě nebes, které se na zemi necítí příliš jistě. Proto mi hlava nebere, že jeho speciální schopnost umí ve stylu Maxe Payna nebo Sama Fishera zpomalit čas a automaticky postřílet armádu nepřátel, přičemž navíc Wade vidí skrz zdi. Tím pádem jde o zdaleka nejnebezpečnějšího protivníka. V rámci hratelnosti to samozřejmě nevadí a jde o asi nejzábavnější schopnost, příběhově to ale vůbec nedává smysl. Smysl také nedávají některá rozhodnutí hrdinů během děje. Během aktu ve Stalingradu třeba zažijete moment, kdy by jeden výstřel mohl v zásadě velmi jednoduše ukončit děj hry a splnit cíl všech postav, zápletku ale žené dál nelogické chování protagonisty.

Problém je v tom, že se v dílčích misích vždy seznámíte s hrdinou, jeho motivací a schopnostmi… abyste je pak využili v jedné (ano, JEDNÉ) závěrečné misi. Především z počátku příběh trochu klopýtá a rozjíždí se pomalu, postupně mi ale mírně karikaturní postavy přirostly k srdci a závěrečnou jízdu s celkem zábavným střídáním rolí jsem si začal dost užívat. Jenže. V ten moment bych si představoval, že by kampaň Vanguardu měla být jen prvním aktem, první třetinou delšího příběhu. Chápu, že mluvím o Call of Duty, kde nic takového není zvykem, ale...

Se svými šesti hodinami tak jde o celkem hezkou a poutavou jednohubku

Vyprávění naštěstí drží pohromadě a celkem uspokojivě končí, což je oproti WWII výrazný pokrok. Opět ale narážím na to, že jde o pouhý seznamovací kurz s postavami, které, pokud se bude Vanguard dobře prodávat, teprve dostanou prostor a budou moct sehrát pořádnou roli. Se svými šesti hodinami tak jde o celkem hezkou a poutavou jednohubku, která vás ale nechá jen velmi hladové po podstatně větším nášupu lépe dávkovaného vyprávění. Škoda.