Call of Duty: Vanguard Recenze Recenze Call of Duty: Vanguard - tak trochu jiná druhá světová

Recenze Call of Duty: Vanguard - tak trochu jiná druhá světová | Kapitola 2

Tadeáš Pepř

Tadeáš Pepř

11. 11. 2021 17:25 1

Seznam kapitol

1. TAKHLE SE RODÍ SPECIÁLNÍ JEDNOTKY 2. KLÍČEM JE MULTIPLAYER 3. MOZKY Z PEKLA

Call of Duty se po třech letech opět vrací do největší konfliktu lidských dějin. Povedlo se méně zkušenému týmu Sledgehammer Games napravit reputaci po nedotaženém WWII?

Reklama

TADY TO ŠLAPE

Kampaň ale jako vždy působí spíše jako zahřívačka pro tu nejdůležitější část hry. Multiplayer. Ten jako již tradičně nabízí bohatou zásobu obsahu. Na pořádném nášupu dvaceti různých map se střetáváte v pestré směsici režimů, počínaje klasikami jako je team deathmatch, kill confirmed, domination a konče novinkou v podobě Patrol, který připomíná Hardpoint, ale klíčový bod, který je nutné bránit, se nově pohybuje po mapě. Vedle toho do hry přibyla i jakási výrazně zjednodušená varianta Warzone v podobě Champion Hill, kde několik skupin hráčů bojuje o to, kdo poslední přežije. V obou případech jde o zajímavé zpestření, já ale nakonec stejně neortodoxní režimy z vyhledávače vyřadil a bavil se mým nejoblíbenějším kill confirmed.

Stejně jako v kampani platí, že je multiplayer naprosto typickým dalším přírůstkem do série. Ačkoliv se bojuje v druhoválečných kulisách, chovají se zbraně prakticky identicky jako jejich moderní kolegové. Další novinkou je možnost ve vyhledávači zápasů zvolit preferované “tempo” hry. Zápasy se dělí na pomalejší Tactical, vyvážený Assault a zběsilý Blitz. V praxi se fekt týká především počtu hráčů, kteří do hry naskakují, i v případě “rozvážnějšího” tacticalu ale na miniaturních mapách vzniká dost divoký chaos.

Pokud snad chcete v multiplayeru Vanguardu hledat autentickou druhoválečnou atmosféru, musím vás zklamat. Kromě toho, že běháte v ruinách Berlína nebo zaprášených vesnicích severní Afriky, vám vlastně skoro nic nenapovídá, že se píší čtyřicátá léta a ne třeba rok 2020. Zbraně můžete skrze velmi podrobný gunsmith ověsit širokou paletou vylepšení, kolimátorů, zásobníků a to do té míry, že i kadencí připomínají moderní zbraně. Díky zběsilému tempu akce pak většina hráčů preferuje útočné pušky nebo samopaly. Klasické pušky ustupují trochu do pozadí (až na občasného snajpra) a brokovnice se minimálně na nižších úrovních nepoužívají prakticky vůbec.

Stejně jako v kampani je i tady velmi pestrá nabídka protínající východní frontu, Pacifik, Berlín, Toskánsko nebo severní Afriku.

V praxi to samozřejmě nevadí. Pokud nebudete vůbec přemýšlet nad tím, do jaké doby je hra zasazena, může vám být (jinak tradičně velmi zábavný a návykový) gunplay úplně šumafuk. Příznivci autenticity nebo ti, kteří hledají výhradně atmosféru druhé světové ale určitě musí hledat jinde.

LETEM SVĚTEM 2

Dvacítka map se liší zasazením i velikostí. Stejně jako v kampani je i tady velmi pestrá nabídka protínající východní frontu, Pacifik, Berlín, Toskánsko nebo severní Afriku. Mapy jsou celkem umně navržené a vyloženě mě štvala jen jedna (ta nejmenší, úchylně divoký Das Haus). Navíc jsem si mezi nimi i našel pár oblíbenců, kde se za určitých okolností dokázala hratelnost pěkně ustálit, zvolnit a konečně přicházelo napětí, při kterém hrálo větší roli přemýšlení nad dalšími kroky než zběsilý sprint do týla nepřátelského týmu.

-
i Zdroj: Hrej.cz
-

Vanguard navíc až na občasně grafické glitche funguje velmi obstojně, netcode je bez problémů a i během úvodního návalu hráčů servery fungovaly bez problému. Navíc díky velmi početné komunitě na zápasy vůbec nečekáte a při prakticky jakémkoliv nastavení se okamžitě ocitáte v boji. Výhrady bych měl k systému spawnu, který obzvlášť na menších mapách stále hráče rodí klidně přímo před hlaveň nepřátel a díky tomu se často životy počítají na jednotky vteřin. 

Také se mi moc nelíbí dnes tak oblíbený systém operátorů. Díky němu se v podstatě střílí dva naprosto identické týmy, ještě více to podkopává už tak téměř neexistující atmosféru válečného konfliktu, brzy vás začnou otravovat neuvěřitelně repetitivní hlášky hrdinů a hřebíčkem do rakve je závěrečná volba MVP. Ta vždy náhodně vybere tři hráče z vašeho týmu na základě podivných kritérií (nejlepší poměr zabití a smrtí, nejvíce headshotů, ale i bizáry v podobě nejdelšího času stráveného po boku spoluhráčů, nebo mé oblíbené čestné zmínky), přehraje jejich zvolené rádoby stylové animace a hráči následně hlasují o vítězi. Když už po osmé v řadě vidíte trojici identických hrdinů jak stejným způsobem zmlátí generického nacistického vojáka, máte chuť si pod jejich pažbu stoupnout taky. Volba nejlepšího hráče týmu mi navíc přijde úplně zbytečná, upřednostnil bych více prostoru pro poslední kill nebo nejlepší akci zápasu. Pro určení nejužitečnějšího hráče tu už odjakživa máme skvělé kritérium v podobě “prvního místa v žebříčku”.

Během recenzování jsem nepotkal cheatera

To jsou ale spíše menší výhrady k jinak maximálně robustnímu systému, který bude jistě fanoušky série bavit další měsíce, až do vydání devatenáctého Call of Duty. Pokud jste multiplayeru nikdy z nějakého důvodu nepřišli na chuť, Vanguard to rozhodně nezmění. Při delším hraní jde o značně vyčerpávající záležitost a i díky crossplay samozřejmě narážíte na velmi zdatné protivníky, kteří vás doslova rozpráší svými bleskovými reflexy. Během recenzování jsem ale nepotkal cheatera a hraní jako takové je pořád prostě dokonale zábavné a řízné.

Přesně takové, jaké má Call of Duty být.

Předchozí
Další
Reklama
Reklama

Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.

Reklama
Reklama