Recenze 1428: Shadows over Silesia, české nezávislé novinky, u které budete klít jako kacíř | Kapitola 2
Česká herní tvorba přináší další titul opřený o husitskou éru české historie. Povedlo se nezávislému studiu KUBI Games vyplenit volné místo na trhu, nebo si osamělý vývojář ukousl moc velké sousto?
Zmíněná staromilskost je tak trochu dvousečnou zbraní. Na jednu stranu umí být 1428 brutálně frustrující záležitostí. Dílem za to může poněkud těžkopádné ovládání (celou hru jsem prošel na xboxovém ovladači), na které si asi budete déle zvykat. V už tak obtížných soubojích, kde vás přesila bez uzardění během pár vteřin umlátí, dost často máchnete vedle (na nepřítele se musíte ručně namířit pravou analogovou páčkou), nebo vás vypeče nepříliš přesné načasování úderů, kde často promáchnete ideální příležitost k útoku. Taktéž dost přísné stealthové pasáže umí zhatit to, že se postava neobratně obtáčí kolem překážky, nebo se posune někam, kam by neměla, překvapivě jsem se ale u plížení vztekal výrazně méně často. Asi nejpalčivější bývá frustrace u hádanek, kde většinou v zásadě přesně víte, co je potřeba k postupu dál, občas ale prostě přehlédnete interaktivní prvek nebo důležitý předmět schovaný o pár místností dříve. S tím vám navíc nepomůže ani méně výrazné ohraničení interaktivních předmětů, které se, v často nepřehledných lokacích, hodí, občas ale jaksi nefunguje. Někdy se tak nevyhnete pixelhuntingu, který je dost otravný.
Zákysy navíc často pramení z toho, že máme jako hráči zažitá určitá stereotypní řešení problémů
To je ale jen částí skládanky. Na druhé straně je totiž hratelnost 1428: Shadows over Silesia překvapivě návyková, a když přistoupíte na pravidla hry, začnete se náramně bavit. Obtížné souboje tak (až na jednu hloupou výjimku na úplném konci hry) můžete řešit tím, že prostě zbaběle roztaháte nepřátele do výhodnějších míst a tam je opatrně ukucháte. Řada soubojů pak nevyžaduje využití surové síly, ale spíš zvolení správné taktiky, přičemž některé dílčí bossfighty (noční můra) stojí na vyloženě skvělých nápadech. Zákysy navíc často pramení z toho, že máme jako hráči zažitá určitá stereotypní řešení problémů, případně nejsme při hraní dost pozorní, čehož se hra snaží často zne/využívat pro svůj prospěch.
Výsledkem je, že překonávání některých složitějších pasáží přináší náramné uspokojení. Ano, budete nadávat. Ano, některé momenty nejsou moc citlivě vyváženy a na úplném konci přijdou potyčky, které jinak než hrubým opakováním vyhrát nelze. Většinou ale pomůže zastavit, vychladnout, zamyslet a zkusit jít na věc trochu méně zbrkle.
BRATŘI MÍ
Kupředu vás bude pohánět třeba příběhová zápletka. Ta je velmi slušná a v rámci 13 výpravných příběhových kapitol citlivě komponuje fikci do historických reálií. Hlavní hrdinové sice neaspirují na žebříčky nejcharismatičtějších postav herní historie a především začátek se trochu táhne, přičemž vlastně moc netušíte, co se na obrazovce děje. Postupně vás ale osudy postav začnou zajímat a s přibývajícím časem se zdánlivě realistický mysteriózní příběh mění ve správně pekelnou báchorku.
Svůj díl na tom samozřejmě nese i atraktivita pro tuzemského hráče. Nedělám si iluze o tom, že by některým vzdálenějším kulturám zasazení kdovíjak imponovalo, slovanská kultura a mytologie je ale přece jen ve hrách stále neokoukaná, a co bylo atraktivní na Zaklínači nebo The Incredible Adventures of Van Helsing je stále lákadlem i v tomto případě. Jen škoda, že některé dospělejší a explicitnější motivy včetně démonské erotiky působí kvůli technickému zpracování trochu komicky.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
