Q&Hrej - Kdy jsme naposledy u hry opravdu "zakysli"? | Kapitola 2
Seznam kapitol
Znáte ten pocit, když prostě nevíte jak dál? Když hodiny civíte do monitoru, kombinujete kočku s kombajnem a lepící pásku s tenisovou raketou a stejně se v té zpropadené adventuře nemůžete pohnout ani o píď dál? Nebo když vám extrémně tuhý boss navždy odepře zbytek hry? Takzvané herní zákysy nás strašily především v devadesátkách a první dekádě nového tisíciletí, dokonce si vysloužily i vlastní horké linky nebo rubriky v časopisech. Čas od času nás ale potrápí i dnes. Kdy naposledy jsme takto u nějaké hry vytuhli?
LUKÁŠ - TUHÁ OPICE
Jako první mě samozřejmě napadl World of Warcraft, kde jsou zákysy v raidu každou sezónu naprosto pravidelnou záležitostí. Na nejvyšší obtížnost nejsou raidy úplně snadnou záležitostí, a u posledního bosse jde obtížnost navíc ještě strmě nahoru. Z posledních třech sezón mohu konstatovat, že zatímco některé bosse zdoláte za tři až pět minut, finální zabere klidně okolo patnácti. A to už chce pořádnou dávku soustředění. Navíc v tomto případě nezáleží zdaleka jen na vás - v guildovní skupině najdete další patnáct až dvacet lidí, co jdou na zteč s vámi a stačí, aby několik z nich chybovalo a můžete začít odznovu. Já osobně mám vždycky obrovskou radost, když je hotovo. Ten pocit je prostě fantastický a navíc hru mohu odložit a přihlašovat se až do dalšího patche pouze příležitostně.
Stejně bych neusnul, takže jsem se k opičce vracel znovu. A znovu. A znovu.
Dlouho jsem dumal, u které hry jsem se opravdu dlouhodobě zasekl, protože mě za poslední dobu nic nenapadá. Zapátral jsem v paměti zpětně až k mým oblíbeným Soulsovkám, a hned jsem si záseků vybavil několik. S láskou vzpomínám na dva roky staré Sekiro a na bosse Ape Guardian. Obrovská opice, která má katanu zabodnutou v krku. Pocit, když se na mě v poměrně malé aréně blízko u vodopádu vyřítila, se dá popsat jedině jako stažená zadnice. A jakmile po mně začala dupat a házet exkrementy, bylo to doslova na h***o. Pamatuji si to jako včera - bylo krátce před půlnocí a já nedokázal zkousnout, že bych měl jít spát, aniž bych tuhle příšernost pokořil. Stejně bych neusnul, takže jsem se k opičce vracel znovu. A znovu. A znovu.
Když se mi na Guardiana povedlo vyskočit a tu jeho škaredou hlavu useknout, byl jsem nadšený. Fantastický pocit! O to víc jsem byl zděšen, když se neukázala obvyklá hláška o vítězství a po chvilce se monstrózní opice zvedla a držíc svoji hlavu v levé ruce mě začala mlátit znovu. Ano, ty pocity stěží umím popsat slovy, ale je to vlastně ten důvod proč Soulsovky tak miluji. Že druhá fáze bude mnohonásobně horší jsem samozřejmě vůbec nečekal. Podobně agresivní bosse strašně nesnáším (zdravíme Orphan of Kos z Bloodborne), ale o to sladší je pak vítězství. Obvykle se mi je povede dostat na minimum života, ale vzhledem k jejich rychlým útokům a naprosto nepředvídatelným a neustálým kontrům skapu vždycky přesně v moment, kdy mi chybí jedna či dvě poslední rány. To je pak pro mě naprostá zkouška sebeovládání.
Bylo zhruba půl třetí ráno, když jsem opici konečně definitivně složil. Křičel jsem na celý byt, jak to s oblibou dělám ve chvíli, když se mi něco povede. Koho zajímá noční klid?
Související články
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
