Q&Hrej - U které nehororové hry jsme téměř brečeli strachy?
Seznam kapitol
Účelem hororových her je, nepřekvapivě, nás pořádně vyděsit, zvýšit tepovku, otevřít potní kanálky, prostě potěšit ty, kteří strach považují za skvělou zábavu. Čas od času se ale najdou hry, které si takový cíl vůbec nepokládají, alespoň ne primárně, a stejně nás dokážou pořádně vyděsit. Které traumatické zážitky z nehororových her máme my?
ALEŠ - BROKOVNICE A JEŽIBABY
Mou první takovou vzpomínkou je rozhodně Quake III Arena, kterou hrával můj strýc, když mi byly asi čtyři roky. Kdyby jej hrál s běžnou hlasitostí, asi by to s mou – tehdy ještě velmi mladou – brvou ani nehnulo. Ale jeho velmi předimenzované 7.1 kino způsobovalo, že jsem se při každém jeho hraní klepal ještě týden. Začalo to hned u úvodních titulků, kde se brokovnicí vystřílí logo id software, a kulminovalo obvykle v úrovních s mimozemšťanem Kleskem, který po zásahu zbraní ječel tak nechutně nelidsky, že jsem pravidelně s brekem vybíhal z pokoje.
Takový strach jsem od té doby zažíval právě jen u hororů, v běžných hrách si ovšem živě vzpomínám na atmosféricky fantastického obřího Scarecrowa v Batmanovi: Arkham Asylum. Snad ještě lépe byla zpracována mise s Dutchem a aligátorem v Red Dead Redemption 2, kde se díky husté mlze a pomalému pohybu v bažinách cítíte extrémně zranitelní. Až mýticky obrovský aligátor je holt něco, co v takové (nebo jakékoliv jiné) situaci prostě potkat nechcete…
Také si matně vzpomínám na mé první setkání s ostrovem Ztracených v Just Cause 2 – o Easter eggu jsem v té době nevěděl, takže když mi při pokusu o nalezení konce mapy zničehonic bouchlo letadlo, celkem jsem se vylekal. Čestnou zmínku pak věnuji i mému oblíbenému třetímu Zaklínači, a to konkrétně hned dvěma momentům. Tím prvním je jednoznačně první příchod Velenských čarodějnic, které jsou díky využití slovanské mytologie tak nechutné, že z nich na mě jde strach při každém pohledu. V závěsu za nimi se nachází Správce z datadisku Srdce z Kamene, který na mě působí de facto stejným, jen ještě mnohem temnějším dojmem. Ostatně jako celý datadisk, který mám, mimochodem, dodnes raději než jižansky laděný a všeobecně oblíbenější O víně a krvi.
A zmínit rozhodně musím i poslední čtvrthodinu na první pohled nevinné hříčky Inside. Tady určitě nechci vyzrazovat zápletku lidem, kteří se do hry ještě nepustili, ale musím rozhodně uznat, že při pohlcení „koulí“ jsem se lekl opravdu hodně.
Komentáře naleznete na konci poslední kapitoly.
