Příběhová kampaň CrossfireX je tím nejslabším, co kdy studio Remedy vytvořilo | Kapitola 2

VYKUCHANÝ KATALYZÁTOR

Problém kampaně obsáhlé v Game Passu je především ten, že působí opravdu vykostěným a levným dojmem. Kampaň CrossfireX se pořád snaží být extrémně filmová a dramatická po vzoru příběhů Call of Duty, přičemž tento přístup míchá s typicky remedyovskými prvky mysteriózna. Hra údajně používá in-house engine Northlight a v některých momentech tak CrossfireX, i díky barevné paletě a hrátkami s prostorem, hodně připomíná Control. Kladu však důraz na slovo připomíná.

Na ploše zhruba dvou hodin tak procházíte omšelým a mrtvým těžebním městem, přičemž stereotyp čas od času přeruší zmíněná mysteriózní scéna, když hlavní hrdina blouzní. Smutné je, že i během zmíněných necelých dvou hodin se vám lokace stihne neuvěřitelně zajíst. První kampaň si totiž skutečně vystačí jen s jedním jediným zasazením. Šedivá fiktivní postsovětská republika vám po chvíli leze krkem, a je jedno jestli probíháte ledabyle poskládané chodby paneláků nebo až podivně často obsazené jeskyně. Operation Catalyst jen dokazuje, jak je u podobných stříleček nutné často měnit co nejpestřejší prostředí.

V Catalystu se také naplno projevují mezery v designu. Ať už toho herního, protože je kampaň CrossfireX tím nejtuctovějším střílením, které jsem viděl snad od dob Homefrontu, nebo lokací. Mapy kampaní jsou skutečně jen poslepované nefunkční koridory plné úsměvných červených výbušných barelů a desítek nepřátel připravených na rychlou exekuci. Tupá umělá inteligence vám nastupuje do rány, nedokáže utíkat před granáty a obecně představuje nebezpečí jen ve větším množství. Pochopitelně pak nechybí klišé jako je krytí parťáků v kůži odstřelovače nebo “turretový” moment v tanku.

Vystřelená salva z brokovnice se po metru promění v molitan.

To všechno by šlo možná zkousnout, kdyby hra nabízela uspokojivý gunplay. Tady ale leží další úskalí CrossfireX. Střelba a ovládání postavy je totiž takové… nemastné, neslané. Střelba není vyloženě příšerná, rozhodně ale není ani nijak responzivní nebo uspokojivá. Především na větší vzdálenost aplikuje hodně podivná pravidla a obecně až absurdně snižuje poškození, pokud do nepřátel nestřílíte z bezprostřední blízkosti. To hlavně z brokovnic dělá téměř nepoužitelné zbraně, protože se autoři rozhodli až absurdně vyžívat v nepochopitelné představě, že vystřelená salva z brokovnice se po metru promění v molitan. Podobně absurdní je naopak láska k odstřelovacím puškám, které se hojně využívají i v jeskyních. Proč?

Pokud hledáte bezmyšlenkovitou a tupou zábavu, ve které posečete desítky nepřátel na pozadí nepříliš kvalitně odvyprávěného příběhu, dokáže CrossfireX nabídnout celkem snesitelnou zábavu. S kampaněmi klidně i starších Call of Duty se ale vůbec nedá srovnávat.

SPEKTRUM DUCHŮ

Druhá kampaň, kterou už předplatitelé Game Passu nevyzkouší, je přitom výrazně lepší. Tedy výrazně. Z pohledu příslušníků Black Listu se podíváte na druhou stranu konfliktu, většinu času pak trávíte v kůži osvobozeného vězně Torrese, který je do války zatažen z donucení. Příběhově nejde o žádné terno, naopak je zápletkou a vyprávěním první kampaň výrazně zajímavější. Spectre ale zase přináší mnohem pestřejší střílení. Místo jednoho nezajímavého místa se totiž trochu více cestuje. Podíváte se tak do asijské metropole, variace na kubánskou metropoli nebo do skal u majestátní přehrady.

I tady se sem tam ukáže nějaký alespoň trochu zajímavý hratelnostní nápad. Ať už jde o velmi primitivní environmentální překážky nebo celou poslední misi, která značně mění herní styl. V kontextu zbytku hry jde spíše o výkřik do tmy, u Operation Spectre jsem se ale chvílemi vlastně celkem bavil. Pokud opravdu toužíte po oddechovém filmovém FPS, zas tak špatná nabídka to za zhruba 280 korun není. K hraní ale musíte přistupovat skutečně bez jakýchkoliv očekávání.